Představte si, že jste vlastnili poměrně komfortní barák, o který jste však přišli vinou vlastní hlouposti a špatného hospodaření. Nový majitel vás nechá milostivě bydlet v suterénní místnosti s tím, že se mu budete o váš bývalý barák starat. Vy si začnete zařizovat svou suterénní místnost a všem známým radostně sdělujte, jak se vám daří zvelebovat bydleníčko. Oplývat takovým optimismem je sice nádherné, ale na druhou stranu především to vám brání připustit si pravou skutečnost. Klamete sami sebe a nechcete si to přiznat.
   Takovou situaci nyní prožíváme coby občané této republiky. Radujeme se z hospodářského růstu, ze zahraničních investorů, ale ještě jsme se pořádně nerozhlédli, cože nám v republice patří.
   Největší prohrou naší ekonomické transformace je právě to, že se nám nepodařilo vytvořit domácí, tzn. český kapitál. Ti, co dostali šanci jej vytvořit a od nichž se to také očekávalo, zklamali. Jedni vykrádali své vlastní podniky, aby co nejrychleji zbohatli, druzí jako manažeři v tržních podmínkách neobstáli. Téměř všechny naše banky a prosperující podniky vlastní zahraniční kapitál, jehož podíl je v naší zemi vysoký tak, jak není v žádné zemi EU. Navíc se tento majetek prodával hluboko pod cenou, často za desetinu tržní ceny. Je veřejným tajemstvím, že zahraniční podniky neprokazují zde vytvořené zisky a tedy je ani nezdaňují. Státní pokladně zůstávají pouze příjmy z mezd pracujících. A tak tu máme kapitalismus bez vlastního kapitálu, kapitalismus disponující pouze levnou domácí pracovní silou.
   Bez kapitálu zůstane velmi chudá i státní pokladna, bez něj se nedá rozvíjet sociální politika, věda, kultura, školství - a zahraniční kapitál je zcela logicky finančně podporovat nebude. Bez kapitálu se ovšem nedá mluvit ani o státní suverenitě. Teď sice žijeme z těšení na vstup do EU, ale suverenity zde budeme mít mnohem méně než naše partnerské státy. Školství, věda a kultura zůstanou dál na okraji společenského a ekonomického zájmu.
   Pragmatik může říci: "Tohle nikoho nezajímá. Hlavně že se vyrábí a je práce." Má pravdu jen poloviční. Druhou půlkou pravdy je to, co si veřejně přiznat nechceme: potkal nás osud nájemníků ve vlastní zemi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]