V době, o které chci teď povědět, mi bylo sotva dvacet let, už jsem měl tři roky po vyučení, moje stolařina se mi líbila a líbí se mi dodnes, ale pamatuji se, že už někdy od patnácti jsem přemýšlel o tom, jak to zařídit, abych se mohl stát učitelem. Byla to taková zvláštní doba, snad jsem to už řekl.
   Mnoho jsem četl, náruživě, a pod vlivem těch přečtených knih jako bych byl každý den žil v jakémsi transu, v opojení, které mi říkalo, že tíž je krásné, když nepromeškáš den ani jediný a žiješ naplno. A žít naplno, to chtělo něco měnit, účastnit se a předělávat svět, a mně se zdálo, že největší příležitost k tomu získává ten, kdo se stane kantorem. Předělávat bylo co, snad jsem už i to řekl. Já nepíšu paměti, na to nemám čas, a ani bych to neuměl. Podávám ti, chlapče, zprávu o svých pohnutkách a potíž je v tom, že musím pracně shánět slova, která by nelhala. Už vím, že člověk lže i tak, že bere první lepší slova, která mu přijdou na jazyk, takže nakonec říká, co vůbec nechtěl říct. Toho se bojím a proto vynechávám, co povědět neumím, i kdybych se rozkrájel. Falše se bojím a dutých slov, rozumíš mi aspoň trochu?
   Do dělnické přípravky mě přijali celkem hladce, byl jsem připravený docela dobře. Už dřív jsem soukromě brával hodiny češtiny a matematiky, docela obstojně mi šly jazyky. O přijetí jsem se dověděl někdy z jara v devětačtyřicátém a před nástupem do kurzu mi zbývalo tuším pět měsíců. Byla to zvláštní doba a já ji žil. A to, čím jsem žil, mi říkalo, že když už se teď brzy budu učit, abych potom celý život poučoval jiné, co je život, že zkrátka musím sám líp než dosud vědět, co život doopravdy je.
   A vědět doopravdy, co je život, znamenalo pro mne být tam, kde je nejtěžší. Jak může někdo někomu povídat o životě, když to, co je v něm nejtěžší, vůbec nezná? Takové otázky mě zle pronásledovaly a zpochybňovaly mou opravdovost. A tak, i když jsem už dobře znal naši stolařskou robotu, připadalo mi, že je to přece jenom robota fajnová a že bych ještě měl přece jenom projít něčím smradlavějším.
   Zničehonic jsem se sebral a přihlásil se na šachtu. Náš pan mistr, u něhož jsem se přece jenom doučil a trochu se zavedl na malé pokojové soupravy, nebyl nijak rád, že se chci vypařit, dostal se trochu do varu a vyhlašoval v dílně, že napíše navrch a tu přípravku mi zatrhne. Ale to mě možná spíš chtěl potěšit, že o mne přece jen koneckonců stojí, akorát to neumí vyjádřit laskavějším způsobem. Na přípravku jsem se zkrátka dostal a na šachtu taky.
   Musím být stručný, a tak se teď nebudu pouštět do dokazování, jak pěkné pohnutky mne vedly do díry a jak "zmužile" jsem se zachoval. Ba ne, tak jsem to vůbec nikdy nemyslel a necítil a neviděl v tom ani nejmenší zásluhu. Spíše mě asi tenkrát napadlo, proč jsem to neudělal už dávno. A jak také jinak, když oba rody, co jsem z nich přišel na svět, byly svrchu dolů havířské, a já měl být vůbec první intelektuál v jejich malých, ale dlouhých dějinách... Zkrátka a snad i dobře - když jsem poprvé sfáral a vzali mě do přípravy, jak se říkalo pomocným pracem kolem přípravy těžby, povídal jsem někde pod šachtou u svačiny, když se mě ptali, co jsem zač.
   "Půjdu teď študovat, tak jsem si řekl, že to ještě musím zkusit u vás..."
   "Abys věděl, jak to šmakuje?" ptali se.
   "No," odpovídal jsem skromně.
   "A na co budeš študovat?"
   "Na učitela."
   "Učitel!" říkali a kývali hlavami.
   Byl jsem hloupě polichocený jejich zájmem i tím, že jim můžu povídat o svých plánech, a tak jsem tenkrát nebyl zrovna přístupný pochopit, že na učitele mají ti chlapi většinou svůj velmi vyhraněný názor.
   Bylo mi projít školu života.
   Zdálo se mi málo záslužné jen se tak courat po šachtě a vybírat ze závalu dříví se starým dušným havířem Močigembou, co byl tak tlustý, že nikam nevlezl a všechno jsem odevšad musel vytahovat sám. Byla to nudná a osamělá práce jaksi bokem velkých úsilí a mně se zdálo, že možná přímo vymyšlená pro mne a pro Močigembu: on aby nějak protloukl svůj zbývající čas před penzí, a já tu svoji brigádu. Svrbělo mě zkrátka dobré bydlo, jak mi řekl Močigemba, a přihlásil jsem se do stěny, do předku, do porubu... Jak jinak!
   Zrazovali mě z toho, říkali, že to není jen tak a že na takovou fachu musí být chlap jaksepatří zvyklý. Říkali to laskavě, ale byli i tací, co začali být nervózní, když jsem svoji žádost víckrát opakoval. Dnes vím, co si mysleli. Měli svoje zkušenosti s chytráky a baraby, co se dovedli přemoct, měsíc nebo rok se vytáhli, vyznamenali, a potom už je v dole nikdo nikdy neuviděl. Nebylo co věřit ani mně.
   A ti, co mi tenkrát možná nevěřili, byli velmi prostí a velmi moudří lidé: věděli, že nezáleží jenom na tom, co člověk zrovna dělá, ale i na tom, co ho k tomu má, jaké jsou lidské pohnutky jeho jednání, aby se tak řeklo. Protože na těch nejvíc záleží, to je marné...
   Ne, nebylo mi co věřit, ale do porubu mě přece jen pustili.
   Vidím to dodnes před sebou. Je vyšramáno ve stěně, jejíž výška činí bratru takových osmdesát centimetrů, možná k metru, a každý havíř i folovač má přidělený obvyklý úsek v délce půldruhého žlabu, který se musí vyházet a zabudovat.
   Z uhlí se proti světlu kahanců modře kouřilo. Řechaly žlaby, které střásaly uhlí do nich nahazované dlouhou svažnou dolů do vozíků.
   Uhlí se vyhazuje vkleče. Už za hodinu našince kolena strašně bolí. Nakláníš se doleva, doprava, přilehneš na bok, když se to nedá vydržet, a vyhazuješ: Půldruhého žlabu uhlí představuje asi čtyři a půl metru délky, pokud se pamatuju, a rameno šramačky rozdrtilo uhlí v síle těch osmdesát centimetrů do hloubky půldruhého metru.
   Napřed se nezdá, že bych to přes tu bolest v kolenou nezvládl. Ale za tři hodiny už to jasné je. A možná právě v tu chvíli prochází předák stěnu z druhé strany žlabu, jeho hlava se nad ním vynoří, černý ovál tváře vytane z blyštivého světla, objeví se červená ústa a rozevřené červené hrdlo: "Ty žebraku, dyť ty mi to všecko foluješ za žlaby. V závalu uhel nepotřebuju, ale ve vozach, kurvaštelung..."
   Předák vrtí hlavou, zasouvá ji do tmy a já slyším, jak říká na moji adresu ještě mnoho neopakovatelného.
   Košili mám na sobě přilepenou nejen potem, ale i hanbou. Zdá se, že člověk může být žebrak a vůl i s nejlepšími úmysly. Umiňuji si, že k šichtě přelezu žlab a napravím špatnou trefu i pověst. Ale slibuju asi nemožné. Půldruhého žlabu nevyhážu, ani kdybych na pokraji sil a z bezmoci přehazoval žlaby ještě o dva metry dál. Jestli věc nenapravil předák, tak tam to uhlí leží dodnes nevytěžené, dávno srostlé s masívem a s celou zeměkoulí letí vesmírem do časů a nenávratna. ...Kolena, záda i ruce ohromně bolí. A po směně ještě do prudkého svahu tahat nejen svoji, ale i havířovu lopatu, ale nejen havířovu lopatu, ale i sbíječku s káblem, ale i pilu s lampou. Zdá se nemožné prosoukat se strmým hrdlem stěny s takovou zbrojí a dočkat se ústí světlajícího až někde tam v nekonečné dálce. Hážu před sebe postupně obě lopaty, špice, pilu, táhnu sbíječku za kábl jak kočku za ocas. Folovač je folovač, a havíř je havíř. A havíři také nejsou všici stejní.
   Ale dnes mám štěstí: dneska je se mnou havíř Lipina. Už je u mně, zamazaný po hubě, ale oči mu svítí a také jeho hrdlo je neobyčejně, skoro křiklavě červené, když rozevře zbabraná, uhlím spečená ústa.
   "Vyser se na něho," říká a ukazuje bradou do míst, kam zmizel předák. "Řve, ale není špatný chlop. To víš fedruňk je fedruňk..."
   Kývám ochotně na souhlas, vůbec se nezlobím a jsem jenom neskonale provinilý, usmívám se uboze, a přece jaksi šťastně. Víc než se ulehčeně usmát už nedovedu. Jsem mátoha a nemám ani na to, abych cítil, jak mě bolí všecko a jak mě ze všeho nejvíc bolí - kolena...
   Zdá se, že už vím, co je život a kde je nejtěžší. Nestačilo by mi už to poznání?
   Ale ještě zbývají takové dva tři metry. Opřeme se do toho oba. Havíř Lipina shora, já zdola. Slyším šustit jeho lopatu, jak se hrouží do šramu a jak její obsah žuchne do žlabu. Uhaduji Lipinův rytmus a pokouším se uchovat v něm. Jenom nezůstat pozadu. Teď se dělá o mne, abych mohl zůstat v porubu.
   Ššššy a buch, šššy a buch, šššy a buch.
   Jenom nezůstat pozadu. Jen nabrat na lopatu kopec uhlí a strefit se do žlabu. V životě podle všeho nikdy nejde o to házet daleko, ale zasáhnout cíl.
   Žlaby železně žádají:
   "Žduch a žduch. Žduch a žduch! Drž se ho!"
   Ať se snažím sebevíc, můj havíř Lipina, o hlavu větší než já, jehož ostnaté paže jsou sotva půlkou mých, dvojnásob víc nabere na lopatu a dvojnásobně sytí žduchající žlab.
   K šichtě jsme hotoví zrovna jako jiní.
   Lehá si na záda jako pes a otočí ke mně hlavu.
   "Tak vidíš," říká, "eště to zabudujem."
   Řežeme kuláče, zajišťujeme strop.
   A přece se odloupne metrový šedivec a kecne za mými zády. Mám takový dojem, že jsem zrovna tam před minutou klečel.
   Lipina se směje.
   Já jsem vytřeštěný, ale už se taky směju.
   "Havirňa," poví havíř, "musí se dávať pozor."
   Obhlédne strop.
   "Dobré," poví.
   Dobudujeme strop. Potom bere Lipina sbíječku a rozvrtá spadlý kámen. Rukama naplníme žlab. Ještě řachá.
   Sahám po sbíječce, že ji potáhnu k šachtě.
   "Něch to byť," přikáže a sám strká sbíječku před sebe vzhůru do tmy. "Vem lopaty a je."
   Pravda, lopaty jsou lehčí a dopředu do kopce letí jako ptáci. Plazím se za havířem a za lopatami nějak lehčí než jindy. Kupodivu neskřípu zuby a nenadávám. Nejsem bezmocný a z bezmoci zlý. Je mi skvěle.
   Lopaty se založí do závalu, když se nikdo nedívá. Ukradli by je. A bez lopaty - co za havíře.
   S Lipinou jsme dělali ještě asi týden. Bylo léto a vzal si s rodinou dovolenou. Už se zdá, že dokážu vyházet půldruhého žlabu, když je na to dost času. Horší je, když jsou poruchy, dvě tři hodiny se stojí, a potom ku šichtě je honička. Tělo dřevění, s koleny je to špatné, udržet s havířem rytmus, vystrašený, že bude muset vyhazovat za mne, je nad moje síly. Jen každá druhá a spíš každá čtvrtá lopata je oble naložená, krásná tou plností, co svědčí o jistotě a síle, plné a jisté síle chlapa... Co když tady zabírám místo někomu, kdo je lepší? Nečekaná otázka. Sem že by se někdo dral? Ale ano, derou se.
   Po několika dalších dnech se konečně odhodlávám a žádám předáka, aby mě přeložili.
   Směje se: "Tak vidíš, učitel, tak to vidíš!"
   Klade mi ruku kolem ramen, spokojený, že se to tak dobře vyřešilo. Už nevzpomíná uhlí v závalu.
   "Nic si z toho nedělej, naši tu robí roky, a ty to za měsíc nesrovnáš, to je marné..."
   "Ne, to nesrovnám."
   Ukazuji mu kolena, abych zdůvodnil svoji porážku: hrají všemi barvami.
   "No bodejť! Na kolenách moc záleží. Trvá roky, než slehnou. Ty to potřebovat nebudeš. Ale nezapomeň na nás, učitel, slyšíš, a naše děcka nenechávej klečet," směje se. "Už teď víš, jak to bolí..."
   Vrtím hlavou, že nezapomenu a usmívám se též.
   Potom mě dávají Tvardkovi.
   Byli jsme v nějaké malé prorážce sami dva. Havíř a folovač. Nakládáme z odstřelené hromady pořádný kámen. Nejde to najednou. Zabrat a zvednout, opřít o stěnu vozíku, zabrat znova, dva a teď a včil... tři... Zařvu a kámen žuchne sotva centimetr u Tvardkovy vysunuté nohy.
   "Ty žebraku!" vydýchne. "Moh sem mět nohu na sračku."
   Věším hlavu.
   "Než pustíš, dej vědět, žebraku!"
   Je plný vzteku. "S takovým folovačem do řiti. Nasrať do ruk a něpustiť ku vodě. Mazej pryč!"
   Nehýbám se. Nemám chuť odejít poražený. Tolik jsem toho přece chtěl! Chtěl jsem být přece v tom nejtěžším a nejhorším, chtěl jsem vidět život, být v něm tam, kde je nejtěžší, udržet se tam a vyrovnat se těm, co to mají nejobtížnější a teprve potom si jít za tím svým - s vědomím, že za něco stojím, že se komukoli vyrovnám a že se kdykoli mohu vrátit, abych to mohl dělat za něho nebo vedle něho.
   Mlčím a nehýbám se, tisknu se ke skále. Zdá se mi, že se teď musím pokořit, nemám-li prohrát sám sebe.
   Ale zahanbení ve mně probouzí vzdor. Nezdá se mi totiž, že jsem balvan pustil sám.
   "Nejsem u vás žádný žebrak!" vyskočím od skály. "Vy možná udržíte v ruce kámen lepši než já, ale knížku jste v ruce v životě nedržel, to je na vás vidět. Já jich přečetl stovky a něco taky už umím, co lidi potřebujou..."
   Za nic nevím, proč říkám zrovna to, co říkám, ale vím, že něco říkat musím a pěkně pevně, jinak mě ten chlap vyžene. Stačí, když vycítí nejistotu. Vypadá, že se neslituje. Kam půjdu? Co tu ještě zastanu? Vrátím se k Močigembovi, budu prolézat závaly a vybírat z nich prkna?... Přípravku otevřou v říjnu, a teď je červenec. Do stolárny zpátky nemůžu, posmívali by se.
   Tvardek na mě vyvalí oči zpoza vozíku, za kterým sedí a odstonává nebezpečí, kterému právě unikl.
   "Drž pysk!" poví stručně.
   Už mlčím. Ale mlčím pevně, bez ochoty ustupovat.
   V koupelně se svlékáme a jdeme pod sprchy.
   Přece jen jsem sklíčený. Asi jsem prohrál. Tvardek si svou zkušenost se mnou sotva nechá pro sebe a nikdo se mnou nebude chtít robit. Ledaže mě hodí zpátky k Močigembovi. To potom ale nemusím být v šachtě, to můžu sbírat na šachetním dvoře staré železo, to je taky třeba...
   Voda je teplounká, namydlím se a nechám ji stékat po nahém ochablém těle. Za chvilinku je mi dobře a cítím, jak se ve mně znovu rodí život. Když otevřu štiplavé oči, vidím před sebou Tvardkův ještě špinavý ksicht. Usmívá se, prohlíží si mě nahého od hlavy k patě.
   "Ty máš tu hlavu jak vojenskou helmu," povídá uznale. "Ta tvoja to bude muset mět jak kotel..."
   To už se řehoní na celé kolo a ukazuje mě chlapům.
   Zakrývám se a otáčím se zády.
   Ale už vím, že se mi právě dostalo největší chlapské pochvaly, jakou jsem kdy v životě získal, a že to byl zároveň nejušlechtilejší a nejjemnější způsob omluvy, jakým se mi kdo kdy v životě omluvil; znamenal, že můžu s panem Tvardkem kdykoli zase sfárat a zvedat s ním balvany.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]