V dávných dobách našeho dětství mělo všechno svůj ustálený řád. Podřizoval se běhu času, proměnám ročních dob. Byl čas sněhu a zimních radovánek, byl čas masopustu, čas mladých lásek, čas koupání, čas senoseče, čas polních prací a mnoho jiných. Sami o tom budete jistě něco vědět. S podzimem nadcházela doba draní peří, které bylo určeno mladým do polštářů a peřin, až přijde doba a dcera se svým milým opustí dům kvůli novému hnízdu.
   A právě na tenhle poslední čas chci dnes zavzpomínat. Ta doba patřila podzimu. Úroda z polí byla svezena, lipový květ byl usušen a uložen do plátěných pytlíků rozvěšených v komoře, kde to vonělo jako na rozkvetlé louce, neboť devatero kvítí tu bylo rozvěšeno, z kytic bylin se sypala semínka, stačilo zavadit o kytici kmínu a už se sypala černá zrníčka na rozložené papíry na zemi, aby nic nepřišlo nazmar. Vždyť co to jen dalo práce, než se babičce podařilo shromáždit to vonné bohatství, v němž se později vždy našla bylina vhodná k vyléčení nachlazení, k boji s horečkami, k obložení bolavých kolen a revmatických kloubů, k vývaru lahodných čajů, až přijdou podzimní plískanice. Bylo tam všechno. Především však babiččina letitá zkušenost a životní moudrost.
   Podzimní a zimní večery byly dlouhé. Televize nebyla, rádio si lidé ještě nemohli dovolit. Stejně by je neměli kam zapojit. Do vesnických chalup ještě nebyla zavedena elektřina. Z nízkého trámového stropu visela petrolejová lampa a její světlo muselo stačit. Také stačilo. Bylo ho dost, aby si lidé viděli do očí. Bylo ho dost k vytvoření tajemného šera, z něhož vystupovaly lidské tváře v poněkud nezvyklé podobě. Z tmavých koutů vystupovaly pohádkové bytosti, nebožtíci, kteří nemohli dojít klidu, vzdálení přátelé i záhadné stíny přicházející z dávných legend a bájí. Šero přálo fantazii.
   Uprostřed světnice seděl dědeček a ruce mu jen hrály. Byl zedník. Pro zedníky však v zimě práce nebyla. Proto se mnozí z nich zabývali nějakou náhradní činností, která by vynesla nějaký peníz na přilepšenou. Dědeček seděl uprostřed pokoje a byl obložen hromadou dlouhých kořenů, z nichž loupal lýčí, vyhlazených lišt a ohebných prutů. Ozbrojen byl jen krátkým nožíkem ostrým jako břitva. Když si zapaloval fajfku, položil nožík těsně vedle sebe, vypustil oblak dýmu a znovu se chopil svého nástroje. Vyráběl měkké ošatky, do nichž se ukládal chléb, malé i velké opálky pro sedláky, krásné proutěné koše různých velikostí. Vždy se po nich jen zaprášilo.
   Babička sedávala u vysokých kachlových kamen a přikládala do ohně. Na plotně bublal čaj. Když jej nalévala hostům, přidávala do něj něco ostrého. Pro mne mívala jen voňavou šťávu z malin. Donekonečna spřádala různé vyprávění. Důmyslně splétala motivy různých pohádek a příběhů. Vyprávěla je tak poutavě, že poslouchaly i sousedky u stolu s peřím. Jen dědeček se tomu vyprávění občas smál a pokoušel se přivést babičku k logice příběhu. Ale babička jej vždy rázně odbyla. Později jsem mnohé z nich našel v různých knihách, ale už se mi nelíbily jako ty babiččiny, už neměly ten jadrný humor a tu hořkou zkušenost ze služby ve Vídni u bohatých rodin.
   Už dávno oba odpočívají na hřbitově, kam jim nosím květiny jako poděkování za to nádherné dětství. Petrolejka zmizela v hromadě odpadků, už ji nikdo nepotřebuje. Ale bývalo pod ní blízko od srdce k srdci. Nezbyla ani jedna z dědečkových ošatek. A co bych dnes za ni dal!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]