Každý, komu je známo, jak Milan Kundera otálí s převodem svých knih do mateřštiny, musel být překvapen jeho doslovem ke knížce René Depestra CHVALOZPĚV NA ŽENU - ZAHRADU, kterou v letošním roce uvedlo na trh nakladatelství Euromedia Group - Odeon v překladu Richarda Podaného. Doslov je opatřen datací Paříž, prosinec 2000.
Co oba muže odlišuje, to je barva pleti a místo narození. René Depestre pochází z frankofonní oblasti Karibiku, světlo světa spatřil na Haiti v roce 1926. S Kunderou jej pojí osud exulanta, literatura jako projev světonázoru a Francie, která se oběma stala druhým domovem. Dramatické peripetie Depestrova života odkazující na vlastní osobu líčí Kundera v obnaženosti protikladů: Místo socialistického realismu magický realismus. Místo socialistické diktatury fašistická diktatura. Místo emigrace do kapitalistického světa emigrace do komunistického světa. Místo Gorkého Breton...
Jen surrealismus mne chránil... tak nazval Milan Kundera svůj doslov, údajně podle Depestrova tvrzení, kterým charakterizoval svůj pobyt v Praze na počátku padesátých let, kdy surrealismus představoval jedinou spolehlivou obranu proti deformaci doby. Té doby, kdy podle Milana Kundery začíná v Čechách řádit socialistický realismus (nejen znalci vědí, že v té době začíná Kundera publikovat). A když se o tři řádky níže znovu objeví tento ekvivalent těžkého kalibru ve větě "na Haiti řádí diktatura" (ta je příčinou první ze čtyř Depestrových emigrací), musí být každému jasné, že mezi personami obou autorů bude přece jen rozdíl. Kundera se k tomu ostatně vyjadřuje...když politika otřásla hrozně jeho životem, Depestre není než spisovatel-básník, a pak čím dál víc romanopisec... Vzápětí klade otázku, zda zůstalo přece jen něco, co trvá a co má cenu. Ale co má cenu? Klasifikace je spekulativně podsunuta Depestrovi, třebaže otázka zůstává. Ale to jenom proto, aby na ni mohl dát odpověď sám Kundera a tím vymezil zásadní téma Depestrovy tvorby. Co zůstalo ze všech ztracených snů, politických a sociálních, ve které(Depestre) na své dlouhé pouti planetou přestal věřit?Surrealismus a láska: láska - poezie: jediná hodnota, co mu zbyla.
Zbývá souhlasit s autorem doslovu, že jde o lásku tělesnou, o vypjatou sexualitu a že se Depestrův pohled na erotiku nepodobá ničemu, co známe. Depestrova sexualita je bez omezení - co potřebujeme, máme s sebou - , odpoutaná - nabídka odpovídá poptávce - , bez předsudků, a tím samozřejmě bez morálky. Nikoli - to není výtka, to je pouhé konstatování s připomínkou titulní povídky o vztahu šestnáctiletého mladíka k dvaatřicetileté příbuzné nebo textu Svatba v Tiscornii, kdy vypravěč a protagonista prožívá nahodilé třídenní vzplanutí v kubánské věznici takřka pod patronací milující a milované manželky. Některé povídky svou rozverností upomínají na Boccacciův Dekameron (Roséna na horách, Chladná voda pro Georginu, Návštěva), ke zrodu iniciačního mýtu tíhne burleskní nadsázka Návrat do Jacmelu. A k tomu všemu gejzír oslnivých metafor, proměňujících surrealismus v magii.
Pochybnosti až k nesouhlasu o ztrátě Depestrovy víry v sociální a politické sny (tím samozřejmě o jejich možné realizaci) dokládá povídka Sanitka do Nashvillu, kterou lze bez rizika přiřadit k stěžejním dílům Afroameričanů, k sondám do amerického svědomí, za něž lze kupříkladu považovat Neviditelného od Ralpha Ellisona, Jinou zemi Jamesa Baldwina, nejnověji Milovanou, Jazz a Ráj Toni Morrisonové.
Tenhle zhuštěný patetický příběh vztahu černého veterána ke své milé v prvním poválečném jaru má všechny znaky Depestrovy poezie. Nechybí žena - zahrada: devatenáctiletá Emily Brownová, když kráčí, aleluja zpívá se světem celá její bytost. Její Stefan přežil, vrátil se z útvarů válečného námořnictva, dokonce s vyznamenáním, nejen dny, ale i noci se podobají jedna druhé vůní, smyslností a nadějemi. Drobný konflikt s bílým majitelem opravny elektrospotřebičů však ukáže, že se na rasové segregaci v Americe nic nezměnilo(Dokonce i rádia někdy maj společnosti negrů plný zuby!). Ozbrojený odpor Stefana a jeho kamarádů je pomocí policie a Kukluxklanu rychle zlikvidován, všichni končí ve vězení. Ráno si přišli pro Stefana. A po půlhodině přivedli zpět někoho neznámého: oči, nos, rty, brada, z toho všeho byla jediná fialová a krvácející opuchlina. Potom přichází na řadu Emily, kterou policista v civilu osloví - krasotinko (žena - zahrada). I ji si nechali půl hodiny. Když se vrátila, vypadala všelijak, jen ne na chvalné aleluja nad krásou roční doby.
Důsledná antiteze, s níž autor pracuje, kulminuje v závěru příběhu. Stefan a Emily jsou propuštěni z vězení, do rána musí opustit město. To je podmínka Kukluxklanu, mají-li zůstat naživu. Protože je místní nemocnice odmítne přijmout k ošetření, nabídne se černý saniťák, že je převeze do sousedního Nashvillu. Ale ani tam ve třech nemocnicích nepochodí. Ve čtvrté po pracném vyjednávání souhlasili. Bylo pozdě. Když chtěli oddělit mrtvá těla Emily a Stefana, museli jim v zápěstích uříznout pevně stisknuté ruce.
Metafora se tak organicky transformuje v symbol s neodbytnou a stále zneklidňující otázkou po smyslu umění a po přesvědčení jeho tvůrce. V co věřil, věří a čemu přestal věřit, toť otázka i pro autora doslovu, pro Milana Kunderu, už pro svou nadčasovou platnost konstatování, že se přesvědčení opouští mnohem obtížněji nežli modrá košile a červená legitimace. A dílo? Když ho Bedřich Fučík porovnával v souvislosti s jiným českým exulantem, napsal:
Čep neobstál tedy jako básník ve své druhé vlasti Francii, která se už chystala sevřít do náručí a obdivovat všehochuť dnešních emigrantů-spisovatelů á la Kundera, míchajících koktejly pikantních dějů, prošpikovaných sentimentalitou, senzačností a pornografií, hovějících dnešnímu měšťákovi.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |