Absolutno obsahuje všechny alternativy. Rozumíš, jsou věci, které se staly a které se na naší časové lince teprve stanou. Zbytek je to, co se nestalo a nestane. To, co není. Ale v těle Absolutna není místo pro Nic s velkým "N", protože z Nic se zrodilo a svou existencí ho cele popírá. Proto i to, co se nestalo, je.
- Daniel se díval na svého přítele za stolem restaurace s tupou chápavostí hodnou tří plzeňských piv.
Ve skutečnosti je každý děj v přírodě, každý záchvěv skutečnosti v každém okamžiku rozhodnutím. Volbou mezi nulou a jedničkou. Ano-ne, plus-minus. Dáš si pivo-nedáš. Umřeš-přežiješ. Přes sérii miliard biliónů rozhodnutí rozličných vůlí jsi se propracoval až do tohohle okamžiku, do týhle hospody. Ale já nevěřím, že Absolutno neobsahuje i druhou alternativu. Někde existuje rovina či dimenze, kde si tohle cigáro nezapálíš. A vývoj jde nezadržitelně jinak! Někde existuje stejně legitimní rovina skutečnosti jako naše, kde Hitler vyhrál válku. Někde existuje rovina, kde dinosauři nevyhynuli. Rozumíš? - zeptal se Davidův přítel a zapálil si cigaretu.
To berete na matfyzu? - zeptal se David
Prdlajs - odvětil přítel, nenasytně vtáhl cigaretový dým a nerušeně pokračoval.
Osud naší civilizace popsaný v učebnicích dějepisu je jen jedna kniha v gigantické knihovně skutečností. Existují miliardy miliard dějin téhle civilizace, miliardy paralelních skutečností, jež pokrývají všechny možné alternativy vývoje. Chápeš: existuje miliarda vesmírů, v nichž Hitler vyhrál válku, ale to je jen jedno procento. V dalším procentu ji prohrál. A ve zbývajících osmadevadesáti procentech skutečností se vůbec žádný Adolf Hitler nenarodil, případně se narodil jako žena, anebo se stal prezidentem státu Izrael.
- David si vyposlechl přítelovu řeč a chtěl říci něco inteligentního. Nakonec přemohl sílu tří plzeňských piv a překvapil přítele invencí své otázky: Ale to by znamenalo, že se skutečnost exponenciálně rozrůstá. Alternativy přeci v každém okamžiku stále a stále více přibývají.
- Přítel za stolem se rozzářil: Přesně tak. Je to gigantická expanze. Expanzivní pluralita dimenzí skutečnosti. Jenom ne exponenciální. Daleko větší než exponenciální.
- Ale kde se to zastaví?
- A kde se zastaví rozpínání vesmíru, ty vole. Nezastaví se to. Prostě to furt roste. Leda že by se to jednou začalo zase smršťovat. Až do vzniku Nového Nic, které by ovšem za sebou mělo zkušenost Všeho. Anebo, že by existoval nějakej direktivní plán. Že by Absolutno mělo svého Boha. Svou hyperinteligenci, svého velkého konstruktéra. Pak by veškeré limity procesu byly statické. Čas a vývoj by vůbec neexistoval. Proces expanze by byl jen odmocninou opravdové skutečnosti. Jen ilustrací skutečné knihy. Proces by nerostl, jen by se naplňoval. Spěl by k direktivní limitě, jíž by byl konstruktér sám, reprezentovaný svou vůlí, plánem, ideou. Ale to je podle mne příliš primitivní religiózní představa. Já věřím, že prvotní je hmota. Proces. Proces expanze ve svých nejdiferencovanějších strukturách zrodí potřebu Stvořitele. A také Spasitele, který přerůstá spasené. Hyperarchetyp Mesiáše. Všechny indicie, které dosud máme k dispozici, hovoří o tom, že každá expanze musí vrcholit krizí. Zhroucením. Zhroutí se pod svou tíhou. Jako černá díra, rozumíš. Pohltí sama sebe a pak vše začíná od začátku, ale opačně.
- Jak opačně?
Jako u černý díry, sakra. Hvězda tak expanduje energii, až je nucena naakumulovat tolik hmoty, že nabyde takovou hustotu, kterou není schopna vyzářit a zhroutí se sama do sebe a začne všechno kolem sebe vysávat. Udělá díru do prostoru a času. Ale tam někde na druhý straně tý černý díry zase začíná expanze. Všechno se znovu rodí. A stejně je to se skutečností. Až se pod svou tíhou zhroutí sama do sebe, stane se dělohou skutečnosti nové, zcela nepředstavitelně jiné. Rozumíš, bude to jiné Absolutno, jiné Vše.
- Aha.
Ale domnívám se, že než se může takové zhroucení odehrát, musí ho někdo pojmenovat. Někdo, kdo přerůstá své rodné Absolutno. Někdo, kdo vládne Procesu tím, že do něj nezasahuje. To je Bůh mystiků, ty vole. Bůh, kterému můžeš pohlédnout do tváře. Můžeš s nim souložit. Je to bytost, rozumíš. Velký vzor a cíl cesty. Ale přitom je jenom dílem, byť nekonečně úplným, které proces vyvinul pro svou potřebu, pro svou dokonalost. Je to Nehybné zrcadlo skutečnosti. Plně odráží Proces a přerůstá ho tím, že pojmenovává. Odraz je totiž Jméno. Je to někdo, v němž si Proces uvědomuje sám sebe. Ale o tom jsem vlastně mluvit nechtěl - pravil přítel a stáhl si dolním rtem pěnu nad svými ústy. Jakoby se chtěl znovu rozhovořit, ale nevěděl jak. Bylo ticho a David cítil, že je třeba něco říci.
- Ale jo. Je to zajímavá teorie, to s těma paralelníma dimenzema. Je to fakt zajímavý. Možná to tak je.
- Chvíli bylo ticho.
- Jenom mi to přijde takový..., pokračoval David.
Takový co.
- Takový nihilistický. Totiž ne nihilistický, ale tak nějak depresivní. Jako by bylo jedno, co člověk udělá, když stejně někde vedle existuje dimenze, kde udělá pravej opak. Nemá to žádnou etiku, nebo tak něco.
No právě, kamaráde. O tom to je. Když totiž pochopíš, jak svět funguje, nikdy už nemůžeš žít stejně jako předtím. Ve stejných kategoriích, morálce, pojmech, snech. Musíš se rozhodnout, řekl významně přítel.
- Jak rozhodnout?
Plus, nebo minus. Činit ,nebo nečinit. Zlo, nebo dobro. Dobro totiž koneckonců spočívá v nezasahování. Nirvána, rozumíš. Rozplyneš se vzhledem k souboji se skutečností. Staneš se bohem-zrcadlem skutečnosti. Smíříš se s tím, co je a staneš se toho obrazem.
- A co je zlo? Nějaká vzpoura?- zeptal se David a přítelovi oči se zableskly.
Vzpoura je ubohá a hlavně zbytečná, usmál se přítel a potichu dodal: Zlo je horizontální pohyb.
Cože? nechápal David.
Hele, skutečnost je kruhová knihovna obklopená chaosem. Jediná řada knih v kruhu a ty knihy víc než exponenciálně přibývají. Z každého slova v jedné z těch knih vznikne jedna kniha nová. A tím, jak ty knihy přibývají, se ten kruh zvětšuje na úkor chaosu. Cesta dobra znamená: Vystoupit z toho kruhu do jeho středu. Do nepohybu. Nadčasovosti. Věčnosti. Hyperprostoru. Čtvrtého rozměru. A tam sedí bůh a ty s ním. A sledujete, jak se od vás kruh vzdaluje a blíží se krize zhroucení. Zlo je jediný možný opačný pohyb.
- Do chaosu?
Prdlajs, vole, řekl přítel a než přiložil pěnu k ústům, pomalu zřetelně dodal: Přeskočit ze své knihy do jiné.
- David pokýval hlavou
Rozumíš. Přeskočit do knihy, v níž Hitler vyhrál válku. Cesta napříč přes tvrdou obálku naší dimenze skutečnosti.
- A co z toho, zeptal se ještě David.
Co asi. Prdlajs, ty vole. Co z toho nedělat nic. Co z toho rozpustit se v prapodstatě. Co z toho onanovat u pornofilmů. Co z toho lítat na Měsíc. Tohle je vzrušení. Dobrodružství. Největší, jaký může být! Přečurat celej vesmír. Prostě opravdový zlo. Vystrčit holej zadek na samotnýho boha. Road movie. Bezstarostná jízda po možnostech nemožného. Totální svoboda.
- A jak se to jako dělá?
Dělá se to.
- A ty... řekl David a udělal ve vzduchu gesto, jež mělo nahradit nevyslovitelnou otázku.
Jo. Já už to zkusil. Proto jsem vlastně přišel.- odmlčel se. - Myslel jsem totiž, že kdybys chtěl, mohli bysme... spolu, řekl nejistě přítel a udělal před sebou přesně stejné gesto jako před chvílí David.
Jsme přece kámoši už od základky. Pamatuješ, jak jsme Kovaříkový nalili do aktovky třicet jogurtů, ne? Táta mě tenkrát seřezal fíkusem, kterej vyrval z květináče, protože nic jinýho nemoh najít.
- No jo, usmál se Daniel. Anebo jak jsme místo obrazu Husáka pověsili plakát Honzy Bergra a měsíc si toho nikdo nevšim.
Jo, suprový časy, dodal přítel a chvíli bylo ticho.
No a právě jsem si myslel, mluvil pomalu přítel, že bysme do toho mohli jít zase spolu. Do těch dimenzí. Je to fakt nejvíc, co se dá zažít. Ale to víš, když je člověk sám... neni to vono.
- David nevěděl, co říct. Přítelovo plácání ožralého génia bral s rezervou. Na žádné dimenze, kde Hitler vyhrál válku, nevěřil. Rád by starýmu parťákovi vyhověl, ale bál se, aby nemusel vymetat nějaký kokainový seance šílenejch matfyzáků.
- Já ti nevim, řekl nakonec. Asi ne. Mám toho teď moc.
Přítel viditelně posmutněl.
No jo. Tak nic, zapomeň na to.
Najednou nebylo, co říct. Seděli a ve vzduchu se vznášeli dvě neprostupné dimenze. Svět třiceti jogurtů a vyměněnýho Husáka a svět expanzivní plurality skutečnosti. Bylo víc než jasné, že mezi těmito dvěma světy se už proskočit nedá. Dopili a zaplatili. Před hospodou se rozloučili a každý odešel na jinou stranu strašlivé horizontály. David se naposledy podíval do přítelových očí. Plál v nich podivný smutek. Smutek, který jakoby rostl víc než exponenciálně.
Autor: Jan Stern
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |