"Publikace nechce samozřejmě ani zdaleka být souhrnem všech básnických prací, které byly věnovány městu Písek. Je snad jen výborem básní nejznámějších i málo známých... Proto jsou do ní záměrně zařazeny básně osobností zvučných jmen, stejně jako příspěvky méně známých regionálních autorů..."
   Tak pravila v úvodu knížky Buď, Písku, zdráv! učitelka píseckého gymnázia Blanka Zemanová.
   Není to však pravda. Vše, co má nebo mělo v Písku ruku ke psaní, se tu sešlo - od Víta Trajana Žateckého přes básnícího místostarostu až po kulové (či žaludské?) eso Obce spisovatelů, největšího básníka českého Zdeňka Janíka.
   Chybí jen tři jména: Josef Brukner, Josef Rybák a Karel Sýs.
   Prvního zřejmě přehlédli omylem - chybička se vloudí - vždyť je košer. Zato druzí dva jsou trejfe!
   A tak i město Písek přispělo k vyvrácení sloganu "Nejsme jako oni!" Vskutku ne, jste i na malých hřištích mnohem horší!
   A vy, paní učitelko, když už jste vymazala z paměti svůj vzletný překlad jídelního lístku pro do Písku zavítavšího soudruha Brežněva (vzpomínáte, měli tenkrát lososa), zapomněla jste i na svého žáka? Nebo už nám zase musíte lhát?


   JOSEF BRUKNER

   Závist

   Až jednou umřu, bude to smůla.
   Dají mě na hřbitov.
   Hřbitov jsou svíčky, urny a žula,
   kamenné spousty zbytečných slov
   a ticho.
   Jako bych neměl dost toho ticha,
   prahory ticha, než jsem se narodil.
   Jako bych neměl dost toho ticha
   propastných chvil.
   Dost ticha spánku.
   dost ticha snění.
   Vždyť budu jako ve vězení!

   Tam v hloubce pod očima zamčenýma
   budu jen cítit, jak mě závist jímá.

   Vždyť přece zloději, hráči, padlé ženy,
   falešníci, již křivě přísahali
   vedle svých hlav, či oběšeni
   leží si tam, kde je oddělali.

   Teď na nich rostou domy s komíny...
   Já zatím, člověk celkem nevinný,
   budu spát na hřbitově. Smůla.
   Protože hřbitov, to jsou zvadlé květiny,
   urny a žula.
   Jednou přijdou, přinesou mi vázu
   nějakých chryzantém či zimostrázu.
   Uklidí z mého těla kytky, které zvadly,
   a zase ticho.

   Avšak ti, co kradli,
   leží si pěkně pod zdí fabriky,
   nad nimi bručí hlasy, pečou perníky.
   Na Štědrý den jim hroby voní po mandlích,
   zatím co u mne na hřbitově, smůla,
   tam bude studit těžká žula,
   padat sníh.

   Ze sbírky Malá abeceda (1958)



   JOSEF RYBÁK

   Hodiny

   Divoké husy táhnou bez křiku
   Na sever Na sever

   Nad řekou kde se pohoupával vor
   zhlíží se stará vrba v zrcadle
   Má nejmíň tři sta let
   Co mladých lásek přešlo kolem ní
   Ale jistě víc
   než dala listů vodní hladině

   Vory už dávno odnes proud
   "Po řece Otavě za vorem vor..."
   A pod stromy už probleskuje cíl

   Ze sbírky Výjevy (1966)



   KAREL SÝS

   U zlaté trubky

   Troubil postilión a koníci běželi k nivám
   polapen rodinnou péčí toužíš jinam
   Ach žít znovu na boží účet nesít a nežnout
   chráněn maminčinou pastí teplou a něžnou

   Ze sbírky Písecká domovní znamení (1985)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]