Jak jsem je poznal
   Egon Bondy (1930), filozof a básník

   Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, je velký evropský a světový filozof, což o něm konečně napsal v šedesátých letech filozof Erich Fromm. Dodnes vidí o tisíc let dopředu, dále, než vidíme my všichni dohromady. Je to veliký znalec nejenom asijských filozofických učení. Budoucnost budoucího lidstva spatřuje v tao, nebo v zániku pozemského světa.
   Potkali jsme se spolu od listopadu 1997 dvakrát, jednou v pražském bytě u literáta Ladislava Řezníčka, žijícího střídavě v Norsku, Itálii a také na pražském Spořilově. Podruhé jsme se potkali u Egona Bondyho v Laurinově ulici v centru Bratislavy.
   Od těchto okamžiků jsem byl očarován jeho magickým kouzlem. Tento člověk přesně ví, co na tomto světě je a co v něm bude za staletí, která nastoupí. Nečte noviny ani nemá televizor, stačí mu hudební skříň na alternativní muziku. Přesto žádné informace o světě nezůstávají před dveřmi jeho nejskromnějšího bytu, do něhož se vstupuje přímo ze studené chodby. Na ulici vychází v černém baretu a s červenou šálou, v bytě má přes sebe přehozený kostkovaný hábit podle Balzaca. Kromě toho, že medituje o filozofii, o Marxovi a o jeho pravdách i o minulých hospodách, mluví i píše básně také o střevních potížích a o své zácpě. Netají se tím, přestože to považuje za vedlejší, že mu dobře nefunguje hypofýza, že má dávno sníženou hladinu endorfinů, což prý způsobilo, že neměl nikdy ze života žádné potěšení. Tvrdí o sobě, že se proto také neměl nikdy rád.
   Vyměnili jsme si četné zajímavé dopisy. V Bratislavě mi daroval několik svých černobílých fotografií od mladého talentovaného slovenského fotografa, tehdy studenta bratislavské FAMU, Juraje Chlpíka. Je na nich Egon Bondy bez košile, s klíči na provázku na krku nebo na nich stojí u zdi v bílé košili, s lopatou. Na jednu z fotografií mi zelenou propiskou, jakou dříve směli v armádě psát pouze generálové (Bondy pochází z rodiny československého generála Masarykovy republiky), napsal: "Milému soudruhu Zdeňku Hrabicovi Egon Bondy, Bratislava 1998".
   Jsem rád, že žije ve zdraví a píše básně i filozofické knihy. Často tvrdí, že restaurace kapitalismu bude trvat u nás zase jenom dvacet let, jako tu dvacet let trvaly všechny dějinné zvraty.
   Někdy mluví o nemoci, jindy zase píše o smrti. Jedna z jeho posledních básní začíná veršem: "Smrt mi už leze do postele/ mají mi proto být dějiny u prdele?/ Za tři roky chcípnu - je to snad omluvení/ pro pravdy zamlčení?/ Měl bych obrátit mysl k věcem věčným/ Ale copak to dnes smím?/ Když lidé z jedné totality do druhé horší jdou?/ - ty věci se mnou nepohnou?/ ...I dneska říkat pravdu je moje povinnost/ Co je třeba chtít je jiná společnost..."
   V sobotu 20. ledna 2001 bylo Bondymu jednasedmdesát let. Kromě filozofování začal Egon Bondy také zpívat!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]