Příspěvek Evy Kantůrkové do diskuse, týkající se vydávání - nevydávání českých autorů v Čechách (Dokořán 19), mě naplnil pocity poněkud smíšenými. Řekněte mi, má to smysl, tázal jsem se sebe sama s V+W, pěstovat za těchto poměrů dišputace? Jak chceme něco řešit, nebo dokonce jednou i vyřešit, když se neslyšíme?
Redakce bulletinu Obce spisovatelů Dokořán "uvedla" celou diskusi o edičních problémech jakýmsi příšerným kvílením z kanadského záhrobí. Jejich zahraniční přispěvatel v něm oznámkoval všechny, kdo si dovolují mít na daný problém jiný názor než správný (státní), jako staré komunisty. V Kanadě by se pán, pane, divil, kdyby tušil, kdo byl, kdo nebyl, a hlavně, kdo náhle úplně zapomněl, kde dvacet let byl. Růžové brýle, které jsme si v listopadu 89 umístili na nos, za těch dvanáct let ztmavly natolik, že jimi již neviděti prakticky na krok.
Jenže o to teď zrovna nejde.
Teď zrovna jde už dvanáct let o to, aby v České republice zase mohla normálně vycházet původní česká literatura v plné šíři a neokleštěné podobě.
Tak tomu teď a tady není.
Důvody pro to nejsou ideologické, nýbrž jsou tržní. Peníze na vydávání české literatury nejsou a nebudou. Nikdy, never more, krákorají na nás černí havrani napravo i nalevo. Máme to prý vzít už jednou provždy na vědomí a přestat votravovat.
Maje to na paměti, napadla mě nicméně objížďka těchto systémově antikulturních železných zátarasů: z mnohamiliardové částky, myslím, že zbytečně předimenzované, určené na provoz České televize a Českého rozhlasu, vyčlenit 2, slovy dvě procenta na podporu vydávání české beletrie, v novém, k tomu účelu zřízeném veřejnoprávním (státním) vydavatelství. Přitom mě napadlo, že by se mohlo nazývat Nakladatelství paní Boženy, na počest dámy, která před sto padesáti lety položila základy moderní české literatuře, čímž se v Čechách přivedla na mizinu. Název by to byl určitě jak signifikantní, tak transparentní.
Paní kolegyně Kantůrková mi na to zdeúředně a jistě i správně namítla, že peníze vyčleněné státem na televizi a rozhlas na jiné oučely vynakládati nelze. Bylo by to obcházení státních předpisů.
Smířen s touto logikou, byť se mi jevila zvláštní, přicházím nyní s formulací 2: částku pěti miliard z rozpočtu ministerstva kultury na televizi snížit televizi od 1. ledna příštího roku o 2 %, a tato 2 % převést automaticky na nově zřízený účet ministerstva kultury s názvem CZ-lit-podpora.
Nikdo nepočne strádat, dokonce ani státní rozpočet nedozná újmy. Znamená to nicméně, že televizní rozchechtávači nebudou brát za desetiminutové vystoupení 70 000 korun jako nyní, ale o 2 % méně, tj. pouze 68 600 Kč. Zároveň by ministerstvo veřejně odpřisáhlo, že toto opatření je mimořádné, dočasné, poměry vynucené a se vstupem ČR do EU automaticky zaniká. Krom toho honorář za román, který se píše déle než deset minut, obdrží každý spisovatel i nadále ani ne v poloviční výši této směšné částky. Přesto však tato 2 % umožní obnovit v České republice takový literární kvas, jaký je běžný v civilizovaných zemích Evropy.
Poté by možná nějaký statečný poslanec, dbalý hlasů občanských iniciativ, navrhl v Parlamentu ČR nový zákon na podporu české literatury, de facto na její poslední záchranu prostřednictvím oněch dvou přešupačených procentíček. Kdyby se pak poslancům zřetelně vysvětlilo, oč tady jde, je možná věřit, že by zákon poslanci schválili dokonce stranami napříč.
Tahle nesmírně jednoduchá finanční rošáda by zachránila českou literaturu pro následné čtyři roky. Ze sta miliónů korun ročně (krát čtyři roky) by konečně bylo možné vydat i knížky, které tu už dvanáct let nemohou vyjít. Je docela dobře možné, že by mezi nimi byly i knížky autorů-starých komunistů. Ale to by nám, starým demokratům, rozhodně nemělo vadit. V podstatě jde jen o to, aby se to v Kanadě nedověděl pan K.
Jinak už, Evo, fakt teda nevim.
Autor: Vladimír Přibský
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)