Mám rád dobrou regionální literaturu, jeť nenahraditelným podhoubím, východiskem a zálohou literatury celonárodní, pokud ovšem řádně funguje celonárodní knižní trh (a to žel téměř vůbec nefunguje), a navíc se právě v ní dá ještě objevit talent a cosi opravdu jiného, než nabízí písemnictví v centru vždy ovlivněnějším a někdy už zcela ovládaném normou, která má dnes podobu módy. S nemalou zvědavostí a nadějí jsem tedy sáhl po brožuře SPISOVATELÉ A MORAVSKÁ TŘEBOVÁ, protože jsem v těch třech čtyřech literárních místopisech, v nichž si rád listuju, nenašel ani slovo o tom, co se v tom městečku, jímž jsem párkrát v životě projel a zastavil jen jednou u holiče, literárně kdy dělo nebo děje. Pravda, z pamětí Sergeje Machonina jsem si vybavil, že tam krátce, leč vydatně studoval na ruském gymnáziu, kdysi jsem si opatřil ten svazek Historického místopisu Moravy a Slezska (vydaný v Ostravě 1976, práce J. Bartoše, J. Schulze a M. Trapla), kde jsou data o Moravské Třebové, a do něho jsem teď nahlédl a dočetl se, že tam bývalo sídlo lichtenštejnského velkostatku, řada textilek a jiných továren, výroba vosku a pivovar a že r. 1930 tam žilo přes osm tisíc obyvatel, z nichž víc než šest a půl tisíce byli Němci. Ve volbách roku 1935 volilo 2022 lidí Henleinovu sudetoněmeckou stranu, 1303 německou sociální demokracii a 659 německou stranu křesťansko sociální; Češi volili nejvíc komunisty (163), národní socialisty (115) a sociální demokraty (104). České spolky v obci vznikly až po roce 1918: Národní jednota (1919), dva spolky odborové a pak spolek Národního domu (1922) a Sokol (1924). Německé gymnázium mělo osm tříd od roku 1882, ruské vzniklo 1924 (k tomu roku statistika registrovala 66 Rusů, a přitom 454 pravoslavných věřících); Čechům ve městě (sloužila až od r. 1919 a jen do podzimu 1938) menšinová škola obecná a měšťanská.
Těšil jsem se, že se z brožury (vydal ji Verband der Deutschen-Regionalgruppe Schönhengstgau a roku 1999 vytiskla Moravskotřebovská tiskárna) dovím něco o soužití národností, ale sešit zčásti dvojjazyčný, na němž je jako autorka (Zpracování) i jako překladatelka uvedena Irene Kunc, jde přímo k věci a ničím podobným se nezdržuje. Jsou to jedno až dvoustránkové medailony tří německých autorů spjatých s Moravskou Třebovou životem a aspoň částí díla plus bibliografie a ukázky veršů i prózy. Medailony jsou přeloženy do češtiny všechny (tu a tam mírně kráceny), ukázky zůstaly jen v němčině, což je na jedné straně věčná škoda, protože by si také český čtenář početl, na straně druhé to byla asi nutnost vzhledem k jazykové výbavě paní nebo slečny Ireny. V jejím českém textu se dočítáme o zpracovaném díle A. Hoffmanna tam, kde německé znění uvádí významné články zabývající se E. T. A. Hoffmannem, a také o zpracovaných operních knihách, jakoby odvážná zpracovatelka a ještě odvážnější překladatelka nikdy neslyšela termín libreto k opeře. V jiném medailonu můžeme jen žasnout nad jakýmisi opatrovníky biskupsko-knížecího panství, čímž překladatelka rozumí správce nebo nad tím, že obrat doslova přeložitelný svůj osud hodil na papír, a to ve formě románu česky vyřizuje bryskně třemi slovy: sepsal svůj životopis.
Nejvyšší svůj překladatelský výkon podala Irene Kunc v popisku k ilustraci na obálce; prý je to Výstřižek z dopisu mistra soukeníka, který byl vystaven 17.ledna 1841 (odkdypak se v češtině dopisy vystavují, místo aby se datovaly, a od kdy se už neví, co je to Meisterbrief?), ačkoli evidentně nejde o nic jiného než o Obrázek z Mistrovského listu, vystaveného toho dne jistému postřihovači sukna.
Když k tomu všemu nepřehlédneme, že dvojjazyčná brožura uvádí na titulním listě některé údaje (název a informaci o dotaci) napřed německy a pak česky (vydavatel však uveden jen německy), jsme doma. Autorka a vydavatel si ještě nevšimli, že už snad není Protektorat Böhmen und Mähren-Protektorát Čechy a Morava, a že čeština, v jaké vydal Vrchni Komandant Armadni-Odil 3, pan General Pjechoty Blaskovitz svůj známý Rozkas pro Obyvatele, když úvodem k Protektorátu obsadil v březnu 1939 Prahu, působí v knížečce o spisovatelích dost zvláštně; chce-li snad publikace přispět ke smíření vytrubovanému tolika trubci (jestliže překladatelka klidně zaměňuje vídeňský Sbor trubačů za Sbor trumpetistů, proč si nedovolit i tohle slovo?), je vedle jak ta jedle: může vzbudit v nejlepším případě pobavený údiv, v žádném případě nemůže prospět ničemu dobrému.
Horší je, že tomuhle divnému zboží, vydanému regionálgruppou Schönhengstgau Mährisch Trübau-Moravská Třebová pro potřebu bůhvíkoho, když českému čtenáři se dostává poučení hodně kráceného, navíc jazykově hanebného a bez jediné ukázky, jak ti tři moravskotřebovští autoři psali, - a německým krajanům autorčiným nemůže být k ničemu zas český text (češtinu by si z ní rozhodně neosvěžili, ba spíš náramně pokazili), dostalo se finanční podpory našeho Ministerstva kultury! Umožnit vydání takové práce přímo urážející mateřštinu českého čtenáře nebylo by se odvážilo ani protektorátní ministerstvo Emanuela Moravce. Ministerium kultury ČR takto doslova vyhodilo peníze, jichž se až zoufale nedostává na podporu opravdu dobré literatury. Kdopak je tam asi odpovědný za takové nakládání s penězi daňových poplatníků - a také s ušlechtilou myšlenkou vzájemného poznání, respektu a porozumění?
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)