Jak jsem je potkal
Bohumil Hrabal (1914 - 1997), spisovatel
Do společnosti spisovatele Bohumila Hrabala mne přivedli moji kolegové z časopisu Svět v obrazech, jejich i moje záliba v pití dobrého piva a také láska k prostředí české hospody, v níž se vedly řeči. Po léta, každé úterý, zhruba ve čtyři odpoledne přicházel do pražské Široké ulice do hostince U háku - do Laborky, do Zelené, jak se hospodě říkalo - Bogan, Bohumil Hrabal. Často přicházel ve společnosti malíře Karla Chaby. Po několika pivech pak odcházeli spolu už bez nás, přísedících, do hostince U Zlatého tygra.
Vzpomínek na spisovatele Bohumila Hrabala zůstalo ve mně strašně moc, leckde jsem je už za jeho života uveřejnil. Ale pár řádek z mých zážitků každý, komu jsem je odevzdal, vždycky vyškrtl. Nic jsem proti tomu nikdy nenamítal, když tyto řádky vypadly. Ale nikdo mi nikdy otevřeně nevysvětlil, proč nemohly být zveřejněny.
O co tedy šlo? Ve středu dvaadvacátého února 1990 jsem šel Pařížskou ulicí do redakce Světa v obrazech. Najednou se na pravé straně chodníku směrem od Staroměstského náměstí dostal na mou úroveň doktor Hrabal v barevném kulichu, ve větrovce, s dlouhou červenobílou šálou, s báglem přes rameno a povídá: "Přijďte na pivo k Hákům! Povím vám novinu."
Nevěděl jsem, o co jde. Myslel jsem tehdy spíše na věci redakční než pivní. Tak jsem zcela pochopitelně nejprve zašel do redakce a hned potom za doktorem Hrabalem. Už jsem měl pivo předem objednané na stole, Bogan seděl u stolu sám a byl lačný, aby mi řekl svou zvěst.
Věděl jsem, že s panem Hrabalem je nejlépe rozmlouvat o samotě. V takových okamžicích byl pokaždé úplně jiný než v přítomnosti publika, kdy se z něho stával šoumen a leckdy se i divoce předváděl.
Pamatuji si jeho slova kvůli jejich výjimečnosti naprosto přesně, jako by mi zněla v uších dnes: "Co tomu říkáš? Havel včera ve Washingtonu meldoval v Kongresu Spojených států, že splnil úkol!"
Zpočátku mi nebylo nic jasné ani zřejmé, proto jsem se vzápětí opatrně optal: " A jak tomu mám rozumět?"
"Tak, jak vám to povídám," řekl mi spisovatel česky. Střídavě mi tykal a střídavě vykal. Než začal jako jindy, po více vypitých pivech mluvit francouzsky, kdy jsem mu už nerozuměl ani slovo. "Ty nevíš, že Havel byl v osmašedesátém ve Státech? Několik týdnů nebo měsíců tam tehdy byl a teď tam ohlásil, že svou práci ukončil, že splnil úkol, už jako hlava státu."
Nevěděl jsem o tom tenkrát vůbec nic a nevím to dodneška, ani v literatuře ani u pamětníků jsem po tom dodneška nepátral. Stejně jako mne ani příliš nezajímalo, že prý Havla od 17. listopadu 1989 až do prosincové volby prezidentem vozili k zahraničním poradcům, jak zvládat v Československu novou situaci a jak vstoupit na Pražský hrad.
Když se doktor rozhodl, že změní lokál a odebral se z Laborky od Háků k Tygrovi, běžel jsem zase zpět do redakce, která sídlila dvě minuty od hospody. Tam jsem hned všechno vyzvonil nahlas:"Co tomu říkáte? Včera Havel meldoval v Kongresu USA, že splnil úkol?"
Mezi lidmi v redakci nastala strašně dlouhá pauza, dlouhé mlčení, než se do mě všichni přítomní pustili, zhruba unisono: "Kam na ty báchorky chodíš?" Tenkrát jsem pravil: "To vůbec není z mé hlavy, teď jsem seděl na pivě s panem Hrabalem a on mi to řekl." Zpozorněli, pokývali hlavami a dali se znovu do mne: "Už bys mohl vědět, že Hrabal má vypitej mozek, že blábolí holý nesmysly, že má v hlavě nasráno". Tvrdili to i takoví, kdo s nim v hospodě nikdy nevypili ani žejdlík. Když jsem zaslechl něco o sračkovitosti Hrabalovy hlavy, uražen jsem odešel znovu na pivo. V redakci se v ten čas již schylovalo ke vzpouře (ani zdaleka nejenom proti mně) ze strany některých kamarádů, kteří se ze své včerejší bázlivosti změnili v revolucionáře.
Na jedno ze svých posledních větších setkání, z 22. února 1990 s mým milovaným spisovatelem Bohumilem Hrabalem jsem od té doby nikdy již nezapomněl. Ani jsem se neurazil, když mne při svých osmdesátinách u Tygra, na něž jsem přišel značně opožděně, poslal cholericky, jak měl občas ve zvyku, do mezí, do nichž se občas lidé posílají, jako to uměl jenom on, když měl už lidí kolem sebe za celý dlouhý den plný zuby.
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)