to udělal, abych co nejvíc dobrých duší přesvědčil, že literatura v čase luxusní, leč nevybíravé restaurace kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má - vzdor všemu, co naznačuje spíš opak, vlastně veliké velikánské
Z PEKLA ŠTĚSTÍ?
No jak, v pětimiliónovém nákladu bych namnožil a rozeslal národu onu půlstranu MFD z předposledního dne měsíce srpna, kde Mirka Spáčilová a Alice Horáčková referují o tom, jak se zveršovaná podoba Troškovy filmové pohádky Z pekla štěstí stává předmětem soudního sporu. Autor podle toho článku žaluje nakladatele, který text dal doslova překopat jazykovému korektorovi a vydal předělanou verzi, aniž se o ní autorovi byť jen zmínil, natož aby se s ním o ní vybavoval. Ke článku je přiložen text čtyř strof v původní verzi Pavla Vrány a v podobě, v níž ty sloky, vykorigovány pánem jménem Otakar Siedek, byly vytištěny. "Podle právníků zůstává poslední slovo na odbornících, kteří posoudí, do jaké míry jsou to rutinní zásahy a kdy jde o porušení osobnostních práv." Žádného odborníka však není třeba; každý školák, který si zapamatoval z hodin češtiny pár dobrých básní, ba i snad dítě předškolního věku, jemuž doma rodiče čtou veršované pohádky a s nimž maminka zpívává, snadno pozná, že tato "úprava" byla zcela zbytečná a navíc text docela kultivovaný jednoznačně znemožnila, prakticky zničila. Pokud by si i jiní nakladatelé tak jako pan Sochůrek najímali redaktory či korektory podobně prznící text, literatura by brzy vzala za své a dnešní volání po větší péči o knihu by muselo utichnout: Než takovéto redaktory a korektory, radši žádné. Takže literatura má vlastně z pekla štěstí, že většina nakladatelů považuje redigování za zbytečný luxus a knihy vydává s mnoha pravopisnými hrubkami, které nemá kdo nebo ani neumí opravit, protože každý velkomožný pan nakladatel je si jist, že sakra přece umí česky, a nebude živit nějakého darmojeda redaktora; ty hrozné hrubky jsou prostě menší zlo než předělávání textu podle (ne)vkusu a z vůle (zvůle) podnikavých nevzdělanců, kteří by se v řádném nakladatelství neuživili ani co topiči v kotelně, ale majiteli nakladatelství jsouce, mohou páchat zločiny na literatuře ve jménu podnikatelské svobody a lidských práv zcela beztrestně. Pravda, nikdo nemusí takové zmetky kupovat. Jenže kolik lidí může vědět nebo poznat, když knihu kupuje, že jde o červivý plod nakladatelského pohrdání autorem, literaturou, jazykem a vlastně vším krom peněz.
Autor: alch
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |