Když tak prší jako dnes
a poledne těžké je jak promoklý plášť,
s ženami vašimi za vámi jdu,
v uzlíčku nesu vám něco k obědu
a v očích nesu vám klid.
Opodál sednu a hledím, jak jíte,
v Boha věřím, že se dosytíte,
a říci vám chci, že Mařka dnes už je zdravá
a Frantík, že dostal první svůj plat,
že petrolej dnes jsme dostali koupit
a že chvilečku budeme svítit,
než půjdeme spát.
Verše Jiřího Wolkra se starají o lidi, kteří moknou v dešti a sotva se najedí, ale spisovatel Karel Čapek svého času shledal, že básník Wolker učil prý lidi nenávidět, když v básni U rentgenu použil slova nenávist. Budiž jim oběma země lehká, ale zvyk nazývat komunisty nenávistníky je přežil oba. Jakýsi pán v televizi zrovna touží, aby pojmy komunismus a fašismus splývaly a nic se mu za takovou drzost nemůže stát, když jeho nehorázné tvrzení podporují nejvyšší představitelé státu. Bohužel, co nejtvrdší přístup k řešení čehokoli považovali donedávna někteří komunisté za hlavní příznak svého myšlení i cítění, takže se názoru Čapkovu nelze ani příliš divit. Wolkra to samozřejmě nepostihuje ani nevystihuje, s komunismem se na hony míjí, ale mlčet k tomu nemůžeme. Komunismus není "psí srdce", nýbrž daleko spíše s Wolkrem starost o lidi, "něco k obědu" a klid přinášený v očích dělníkům; je to zdraví Mařky a Frantíkův první plat, je to i světlo "nad stolem rodiny", o němž píše citlivý člověk jinde, což poetu 21. století příliš nezajímá ani nedojímá.
Radikalismus rozhodně není skutečný levicový program, jak se o tom na vztahu komunistů k vyvádění teroristů znovu přesvědčujeme právě dnes a jak to očividně není po chuti naší pravici, která by moc ráda z terorismu obvinila právě komunisty. Darmo.
Svého času jsem jako literární teoretik analyzoval sovětské drama z období 20. a 30. let minulého století, kde byl v podmínkách kultu osobnosti nastolován problém komunismu a anarchismu v takových dílech jako Optimistická tragédie Višněvského, Kornijčukův Chirurg Platon Krečet, Pogodinův Můj přítel či Afinogenovův Strach i mnohých dalších, které ovšem v poměrech kultu osobnosti byly inscenovány vně tohoto svého zaměření proti terorismu. Komisařka z Višněvského hry úspěšně zasahuje proti anarchistům, kteří teror a násilí považují za jedinou účinnou metodu práce s lidmi. Také v celé řadě dalších her se již tenkrát odsuzovaly metody později spojené s kultem osobnosti. Byl nastolen problém odstraňování lidí, kteří pobývali nějakou dobu v kapitalistickém zahraničí (Můj přítel), šlo o kritiku "strohých linií" v jednání s lidmi (Chirurg Platon Krečet) a mnohé jiné. Byla zdůrazňována humanistická světlá role socialismu v dějinách lidstva a odsuzováno její nedodržování v SSSR 30. let.
Řekl bych, že ten, kdo ještě dnes vidí současné komunisty jako anarchisty a teroristy, podporuje ty, kteří z řad komunistů dávno vystoupili, protože nepochopili, že tudy cesta komunismu nikdy nevedla a tím spíše už nikdy ani nepovede.
Neříkejte o nás, co nejsme, a to tím spíše, že toho, čím se od vás výhodně lišíme, je mnohem víc.
Autor: Jaroslav Sekera
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |