Chtěl bych něco napsat k článku Evy Kantůrkové v Dokořán, 18/2001, kde zaujímá stanovisko k prohlášení Unie českých spisovatelů Za pět minut dvanáct. Mluvil jsem s paní Kantůrkovou jen párkrát, kdo ví, zda si pamatuje. Zdála se mi plná dobré vůle, ulamovačka hrotů, jak už se tímto způsobem vyvíjelo hodně lidí z naší generace. Taková úzká stezka mezi výčitkami svědomí, přesvědčením a strachem sklouznout mezi poražené a odrovnané. Lidsky hodná, snažící se o kompromis a domluvu, což je v lidských vztazích praktické a konstruktivní, ale v oblasti nalézání pravdy takový člověk balancuje až příliš u těžiště vah, tedy na nule.
Eva Kantůrková reaguje na prohlášení Unie, na repot těch kacířských hochů věru s nadhledem. Mají prý hrozný pocit bezmoci vůči vzniku literárního trhu (nebo trhu literatury, chcete-li trhu s literaturou), tedy vůči všemoci peněz. Vysvítá jí, že v oznámení o založení Unie je i jistý pocit vyděděnosti; sama se prý setkala s "útočným odporem", kdekoliv navrhla a prosazovala do vlivných skupin, kde se rozhoduje o cenách nebo o penězích, někoho z jiného prostředí než z dnešního pravicového jádra. Ejhle, tedy přece jen jsou vlivné skupiny a pravicové jádro, nikoliv už jen bojovníci za pravdu proti lži atakdále. Hned nato se však pozastavuje nad požadavkem možné intervence a regulace státem. Považuje tento požadavek za falešný (nikoliv nesprávný, podotýká), já ten temný rozdíl nechápu. Říkám si, kdo jiný než "vláda věcí tvých" by měla intervenovat proti jednostrannosti a zlým tendencím. Řekl bych, že dohled, intervence zákonných institucí vůči zjevnému kýči, protekcionismu pahodnot, rozkrádání kultury, skrytému kádrování a dalším darebáckým počinům, včetně neslýchaného zdražení výroby knih, je elementární povinností oné instituce, která je prý nás všech. Hájit hodnoty zřejmé, svobodu, sociální smír, to je přece smyslem státu, a nikoliv jen represe hájící majetek a moc. Je to ovšem věc názorů a mnoha teorií, a ty by se měly znát.
Zlý je prý útok, který prohlášení vede proti dnešním možnostem spisovatele. Tady, aby bylo jasno, ač nerad, použiji vlastních zkušeností. Jsem z generace oněch mladíků roku 1945. Nikdy jsem nebyl zapálený svazák, ale jisté věci a počiny, probíhající ostatně v celé Evropě jako omezené znárodnění, pozemkovou reformu, sociální vyrovnání, srovnání školství, zdravotnictví, tedy pohyb k sociálnímu státu, to jsem považoval za dobré a spravedlivé. Ale radikálem jsem nebyl, a proto jsem upadl do velkých nesnází a podezření. Padesátá léta jsem prožil jako vesnický učitel hluboko pod svou kvalifikací, se základní perspektivou přece jen se nakonec dostat do kriminálu. Znal jsem dost těch třeštících mladých literárních radikálů a distancoval jsem se, ztratil šance a zbývalo jen to šuple. Skoro náhodou se mi podařilo v roce 1959 vydat první román a vzápětí jsem byl napaden. Po celá ta léta šedesátá vládly propojené kliky monopolistů, kteří získali kariéru propagací stalinismu a prodělávali podivný vývoj od ctitelů Kultu po reformisty, později zahaleni šlojířem mučednictví, až se posléze vynořili s disidentskou páskou na rukávě. Co chtěli? Myslím, že pořád jedno a totéž: lesk a slávu, moc a všechno, co k tomu patří. Konzistenci charakteru a věrnost humanitním idejím neprokázali a asi už neprokážou.
Počátkem sedmdesátých let jsem byl vyhozen ze Svazu spisovatelů a na čas i z té své učitelské profese a deset let jsem nemohl publikovat. Byl to pro mne normální stav věcí lidských a necítil jsem se mučedníkem. Ale dobře znám ten pocit Evy Kantůrkové, že na ni spadla zeď. Na mne padala znovu a znovu, a naposled po roce 1989. Po počátečním nadšení a úlevě jsem nakonec opět začal srovnávat hesla s činy a zhrozil jsem se nad tím, co vlastně mnozí ti známí bojovníci za pravdu, lásku a svobodu chtějí. Restituce, kapitalismus bez hranic a přívlastků, tedy stav, který periodicky vede k válkám, chaosu a neslýchané nerovnosti. Nemohl jsem se přidat, nemohl jsem zaměnit své poznání za mísu čočovice; člověk přece musí mít páteř a vizi, kterou neobrátí naruby ani křivda, ani prospěch. Napsal jsem si to v jedné básni: Mé srdce se přiklonilo k chudým...
Dále je tu, paní kolegyně, otázka smyslu a poslání literatury. Píšete, že spisovatel není Olympan, jeho úctyhodnost nevzniká jeho profesí. Nikdo to neproklamuje, ale přece jen je to relativní a laxní tvrzení v národě, který vlastně formovali spisovatelé. Budili, až vzbudili a úctu ke spisovatelům sály celé generace už s mateřským mlékem a pohádkami naší paní Boženy. Myslím, že nemáte pravdu, spisovatelství v pravém smyslu slova je vždycky posláním, ono analyzuje (nebo aspoň má) stav věcí, definuje hodnoty a proniká a odkrývá i to nedefinovatelné v oblasti krásy a metafyziky lidského údělu. Je to hledačství a staví spisovatele po bok mužů vědy, filozofů, ve svých špičkách až k jakýmsi prorokům, nu což. Má a mělo by definovat hodnoty, cíle a stavět mosty pro generace - pomineme-li ovšem tlupy šikulů a bavičů, kteří se přizpůsobí všemu a obrátí kabát s lehkostí salonního kouzelníka. Je jich obvykle většina a obvykle se mají hej. Mají svou svobodu, ale je to i svoboda potlačovat, poplivat a zahalit do embarga mlčení celé úseky a spektra naší civilizace, v celé jejich bídě i nádheře.
A z tohoto zajisté maximalistického úhlu si dovoluji pochybovat i o tom vašem výbuchu literatury. Nejsem literární vědec a mám dost starostí sám se sebou, ale na opravdu klíčovou knihu jsem v české současné produkci nenarazil. Je tu ovšem spousta publikací o sladké Sisi, o tom hodném následníku trůnu, dále paměti esesáckých generálů, paměti Jágrů, kuchařky hereček, celé edice německých růžových románků, pornografie, mordýrny, kde krev šplouchá jako když plácne do škopku, vážné pokusy jsou eliminovány a odstraňovány z obzoru diktátorů vkusu a módy, třeba naší Novy. Je to zkrátka složité, ale je mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že to není jen náhlý výbuch konjunktury, ale cílevědomá politika těch, kdož kdesi tahají za rozhodující drátky a zločinným způsobem se snaží lidstvo převychovat a učinit z lidí, jak říkal fýrer, "masu", atomizované, kastovně rozdělené, indoktrinované konzumenty braku, cynismu a falešných ideologií. Lidi kulturně a politicky nehybné, netvůrčí, bez soucitu a snadno manipulovatelné. Panem et circenses, známé už z té antické analogie.
A vy bezmála tvrdíte, že tenhle svět zlatého telete je přirozený stav, že spisovatel je sám se svým zbožím, vstupuje do ringu a do rizika, že nebude a nemusí být uznán. Tvrdíte, že hledat cesty a spojence k vydání svého díla je přirozené. Bylo a bývá tomu tak, a z největší části máte pravdu, ale přece se míjíte s problémem. Dílo tvůrce a zájem veřejnosti o dobré dílo by měly splývat a veřejným institucím včetně státu odtud vyplývá zřejmá povinnost. Dále je obecně známo, že ti opravdu dobří a originální jsou málo adaptabilní a v získávání spojenců, vytváření lobby a "imidže" jsou mnohem horší než povrchní řemeslníci. Je to zkrátka otázka velmi obtížná, zvláště dnes, kdy úspěch v těchto snaženích tak těsně souvisí s příslušností k "pravicovému jádru", s houfováním adolescentních dogmatiků, ale i s ohromnými vlivy zahraničních vlastníků médií; vždyť dobře víte, že devadesát procent našeho tisku je v cizích rukách. Kdo to kdy slyšel, kdo by neustrnul! Zkrátka, paní Evo, karty jsou hodně špinavé a poznamenané!
Paní kolegyně, jste jistě počestný člověk a poctivá autorka. Ale sedla jste si po převratu k prostřenému stolu. Jistě s vámi zacházejí v rukavičkách i teď, přestože pociťujete obtíže, a snad jste jako sociální demokratka u našich lidožroutů v podezření z nevyléčitelného kryptobolševismu. A co teprve nekonformní levicový autor! Jen vám to trochu zilustruji na sobě. Vydal jsem po roce 1989 tři knihy. Jako mimopražský Moravan jsem nenašel příležitost v Praze a vydal jsem je dost pofidérně v Ostravě. Páni nakladatelé zmizeli v podsvětí, nezaplatili honorář a knihy se z největší části vůbec nedostaly na pult. Mám další tři klíčová díla k vydání, sháním nakladatele, ale ti čekají, že jim někdo, nejlépe autor, zaplatí předem tak padesát tisíc. Kde bych je sebral, jsem chudý jak Job a taky si říkám s biblí: "hoden je dělník mzdy své". Strašlivé a nesvědomité podražení knih, rozbití trhu, konkurence škvárů věru kradou autorům chleba od huby. Taky jsem se dostal do kontaktu s vydavateli, kteří mne ujistili, že české autory zásadně nevydávají. Není to hanba?!
Známé události vedly ke zničení sítě knižního trhu (skoro ve všech státech Evropy hlídaného a podporovaného). Byla zlikvidována vydavatelství, která věru pracovala na úrovni (např. Odeon). Zničilo se pod prázdnými hesly mnoho, co bylo funkční a potřebovalo jen reformu. Dnešní vydavatelé jsou z velké části neodborníci "podnikatelé" a čekají snad na zlatou slepici (třeba Mein Kampf). Ani soutěže nejsou v pořádku. Já hlupák jsem onehdy poslal závažný román do takové jakési soutěže. Když mi rukopis vrátili, konstatoval jsem, že přelistovali devatenáct stránek. Marně čekáte na fundovanou kritiku, na výzvu - embargo mlčení je účinnější než nějaké kádrování.
Nemyslím, že máte pravdu, když jaksi rozpačitě usuzujete, že se v obecném měřítku nedá vlastně nic dělat. Za prvé: Mělo by se literatuře vrátit to, co bylo evidentně zcizeno. Především jmění Literárního fondu, na něž spisovatelé vydělali svou činností a zdaněním. Prý to dělalo asi 230 miliónů. Dnes by to bylo snad třikrát víc a úrok by se pohyboval snad kolem dvaceti pěti miliónů, několikrát víc, než vydává ministerstvo v těch trapných grantech, ovlivňovaných a manipulovatelných, ale především nedostačujících. Rovněž si myslím, že veřejnoprávní instituty, nakladatelství, redakce nezávislé na komerci jsou docela dobře realizovatelné a v mnoha státech fungující a mohli bychom je mít třeba místo nadzvukových stíhaček a podobných hrůz. Mohly by vzniknout celé týmy daleko nezávislejších vědců a kritiků; vždyť zájem státu a veřejnosti by měl být zřejmý. Vaše námitka, že literatura, její integrace není srovnatelná třeba s filharmonií, podle mého mínění neobstojí. Herci, baviči, ba snad i erotické pracovnice se dokázaly zorganizovat a hájit své zájmy. To ovšem Obec spisovatelů, žijící z úroků za prodaný barák v Karlových Varech, dělat nemůže. Nemůže organizovat v tom smyslu, že by přejala péči o propojení autorů s vydavateli a o propagaci jejich děl a odstraňovala diskriminaci jedinců bez ohledu na význam a úroveň jejich práce. Prestiž české literatury a jejích tvůrců upadla. Člověk má docela podivný pocit, když se ministr kultury omluví z plenárky a prezident, autor, se jen ukazuje na rautech PEN klubu, což je, jak on říká, docela signifikantní. Jak jiný postoj měl Masaryk! Nu, snad jsou to názory starého chlapa. Rumoresque senum severiorum omnes unius aestimemus assis...
Nakonec k Unii. Hledá, a snad bude hledat různá alternativní řešení. Nejsou tam zdaleka jen nostalgičtí a senilní bolševici. Je tu vůle pomoci vymanit literární život a produkci z ochablosti, komerčního nihilismu a chaosu, jakož i z vlády krajně reakčních liberalistických elit. Unie dnes nemá nic, členové si musí platit i cestovné. Žádné rauty, žádné žranice. Nemá sponzory a je nad ní ohrnován nos. Ale je také výrazem rostoucího pohoršení stále větší části obyvatel této země.
Ještě nakonec: Eva Kantůrková promluvila ve svém článku hlasem nepříliš fundované a přesvědčivé autority. Nicméně dík za ušlechtilou starost. Kéž by našla místo v řadách těch, kam patří. V řadách don quijotů a odpůrců falešných proroků. Věřte mi, paní Evo, za větrnými mlýny vane vichr, možná rovnou z pekla.
Autor: Jiří Jobánek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)