Na dveřích PTK viselo parte: KONČÍME K 1. DUBNU. APRÍL TO NENÍ. SAMETOVĚ MI POLIBTE PRDEL. LOJZA.
Nebyla to pro Luďka Churavého dobrá zpráva. PTK pro mnohé, Luďka Churavého nevyjímaje, znamenala kus života a nutno říci, že díl z dílů pestřejších. Panská Tisková Kancelář, pivnice v samém mozku Prahy, neměla chybu. Již v době, kdy konkurence v Čechách byla ještě v plenkách, směle dělala ramena na sestru ČTK pár ulic odtud. I proto se na několika čtverečních metrech takřka po celou provozní dobu tísnily desítky, s celodenními obměnami stovky návštěvníků, kteří v zásadě zůstávali titíž: redaktoři, sazeči, elévové, šéfredaktoři a jejich zástupci, vedoucí vydání, grafici, fotografové, sekretáři redakcí, reportéři, všichni tak či onak připojeni pupeční šňůrou k ne bezvýznamnému vydavatelsko nakladatelskému domu, komplexu bloků v ulici, jejichž součástí byla i PTK. K vítaným, a lze říci přímo k očekávaným pravidelným návštěvníkům PTK patřili profesní kolegové jiných vydavatelsko nakladatelských domů a masmédií vůbec, což denně hojně využíváno k výměně zpráv zaručených, nezaručených, fám, domněnek, spekulací a jistot, jsou-li v novinářském řemesle jaké. Sjednávaly se sem schůzky, narychlo se tu dělávaly korektury, připravovaly rozhovory, domlouvala témata reportáží.
Luděk Churavý byl celá léta svědkem, jak se v PTK vytvářelo profesní mínění o všem možném i nemožném a vzniklo-li, nebylo síly, která by zabránila, aby se zakrátko nestalo míněním veřejným. Následný atak důležitých masmédií státu snadno občana obklíčil. Kam se hrabaly politické salony. Tady se dělala politika. Kdo, s kým, o čem, pro koho, a zdaleka nešlo o písničkovou šarádu šedesátých let. Nezřídka byly na programu vážné záležitosti politické, kulturní i sportovní. Vše na první pohled a poslech jakoby v lehkém, ironickém a sarkastickém tónu; zasvěcení dobře věděli, co a jak si přebrat. V PTK se odepsal, anebo naopak udělal politik, pophvězda, nositel literární ceny a později i ropák a rypák roku. Jsou věci, které nelze dokázat, neboť není důkazů, a přesto jsou. Kdo z novinářské branže chtěl být v obraze, navštěvoval PTK. V džínách, v kravatě, s motýlkem, podle toho, z jaké akce přišel, anebo na jakou odcházel, na to se nehledělo. Patřil-li do PTK.
Patřit do PTK znamenalo být odněkud. Z redakcí, od kultury, od politiky, sportu a jiných spřátelených profesí intelektuálních i dělnických, s intelektem i bez něj. Zaplivaná, začouzená díra, pil se staropramen, jedlo jediné, co měli, buřt s cibulí, ošoupané umakartové bufeťácké stoly, výklenek za výčepem a úzká smradlavá chodba ke žlábkovému vyčurání. Kolik se právě v té chodbičce předalo informací a nechtěných i záměrných dezinformací, pomluvilo kolegů a kolegyň, domluvilo komplotů i báječných sólokaprů, a před i po listopadu i nejedna fujtajblová sviňárna odehrála se v té úzké páchnoucí uličce.
Návštěvníci se, co Luděk Churavý pamatoval, příliš neměnili. Zprivatizovali socialistické redakce, vypoklonkovali z nich idealisty všeho druhu a odkráčeli do PTK na pivo jako zastara. Ale s vědomím, že nyní, coby akcionáři, jsou ještě nepostradatelnější nežli předtím. Nejhorší na tom bylo, že byli nepostradatelní. Pro staré i nové poměry, pro staré i nové politiky, pro staronové umělce a nevyměnitelnou veřejnost.
Nahodilý návštěvník PTK zpravidla zděšen prostředím ihned vycouval sám, ocitnuv se rázem v ošklivém podezření: čmuchá - nečmuchá? Neměnilo se to celá léta, ani po plyšáku, to se jen někteří staří známí přestali zdravit s idealisty všeho druhu, kteří do PTK docházeli ze setrvačnosti, a nosiči počali nositi novým starým tvářím pivo k umakartovým stolům rovnou pod nos, aby nemuseli stát nikdy nekončící frontu před Lojzovou výčepní stolicí, chrlící zlatavý zázrak celá desetiletí. Nosiči trénují tuto disciplínu bez ohledu na režim.
"Lojzíku, sametově mi natoč metr. Jak se sluší a patří. Musím ti dát vydělat, když tě za pár dní ohavný kapitalista vykopne." Luděk poručil pivo pro celý stůl ne proto, že by patřil k nosičům, ale proto, že právě přišel. Kdo do PTK právě přišel, vždycky vzal pivo všem postávajícím u výklenku, tak se to tu slušelo.
"Hele, Luďane," sotva zdvihl obočí výčepák, "drž klídek. Jednak předbíháš národní frontu," to byla pravda, Luděk se skutečně nacpal rovnou k pultu, "a pak, kokáči, komančové a kapitálisti bez kapitálu jsou stejná verbež. Ti se hledali, až se v listopadovejch mlhách našli."
"Já tě, Lojzíku, fakt nezaložím, aby sis PTK koupil. My, komouši, máme holý prdele."
"Tobě to věřím, ale komančskejm náčelníkům ne," souhlasil Lojza.
Luděk Churavý složil pivní náklad do výklenku a jedno přisunul k sobě. "Ahoj."
"Čau-šesku," odvětil Matěj Hoff a Luděk se ušklíbl.
Co pamatoval, s Hoffem si nerozuměli, jen se respektovali. Naposled v Uměleckém týdeníku, kde byl Luděk před listopadem zástupcem šéfredaktora, Matěj redaktorem, nyní Luděk pro redakci nepřijatelný ani jako spolupracovník a Matěj, respektive redakce pro Matěje, již nezajímavá. Za komunistů něco znamenalo redaktorovat v Uměleckém týdeníku, teď po něm pes neštěkne, natož lidi. A když ne lidi, pak ani Matěj Hoff. Asi proto, že před devětaosmdesátým a dřív umělci, spisovatelé, dramatici říkali to, co lidé nenacházeli u novinářů. Novináři, až na výjimky, byli připosraní, nyní jsou servilní a - až na výjimky - titíž.
Vůči sortě novinářů vzešlé ze zlaté mládeže let šedesátých a k diamantovější době let sedmdesátých a osmdesátých, vůči blyštivé mládeži všech věků zachovával Luděk Churavý opatrnost. Matěj Hoff k nim patřil. S padesátkou na hrbu už pomalu působil ani ne tak blyštivě, jako směšně. Rozhodně nikoliv obrozenecky a dokonce ani normalizačně. Ačkoliv Matěj vždy vyzařoval sebevědomí a jistotu, na Luďka působil dojmem hocha, co si na tancovačku ke Svaté Anně v Kolšově přišel léčit mindráky. Snad to vyplývalo z toho, že jediné dítě skvělého českého dramatika, ač sám jen průměrný český novinář a glosátor, nikdy nedokázal jednat zpříma. Kličkoval, jak jen to šlo, a jelikož díky otci nikdy nezakusil existenční starosti, vypadalo to jako nezávislost na nikom a na ničem. Bylo-li potřeba, stal se vášnivým scifistou, nosilo se to. Co mi to, režime, podsouváš? Scifi nemá se současností nic společného. Názor na poměry měl, to jistě ano, ale opatrnost sama, v mezích mírného pokroku a zákona. A když se k jeho prezentaci, jak sám usoudil, konečně klíči zacinkalo, už o něj nestáli. Moc minulá i nynější jeho otce uznávala, Matěje minulá moc trpěla a uznání od moci současné v nedohlednu. Sedlala jiné koně, nescifisty. Luděk nemohl nežasnout, že to Matěj Hoff okamžitě nerozpoznal. S tím, co bylo nyní obdivně nazýváno flexibilita, opustil redakci a jako jeden z prvních v zemi vrhl se na internet, médium budoucnosti. Něco to stálo, pravda, ale opět včas pochopil, co má budoucnost. Investoval do budoucnosti. Investovat se nosí, je-li co. Lidé z PTK tohle všechno věděli, u umakartu se o každém všechno ví, jinak by PTK dávno zašla na úbytě. Lidé v PTK nenasávali jen pivo.
"Čau-šesku," opakoval Matěj, aby snad Luděk nepřeslechl dvojsmyslný pozdrav. "Jak jde život?"
"Poamericku," upil Luděk ze sklenice a rozjasnil deset let nemalovaný výklenek úsměvem. "Supr, člověče, supr. Obchody kvetou, protože Kačerové Donaldové jsou na ústupu a českej Honza se v kotlině dere o polovinu dvoutřetinovýho království, který zbylo. Jelikož si pořídil nějaký kupónový knížky, tak ho ani nesere, že do Tater musí na pas. U nás už to tak chodí, jednou se pije vodka, jindy vizour. Pak se sundaj kravaty, transparenty a jde se na pivo."
Spolustojící se zachechtali a tušili přestřelku.
"Ne, počkej." Matěj pochopil, že se ocitl v defenzívě. "Seš ještě u komančů, nebo ne?" zeptal se ledabyle, ačkoliv dobře věděl, že tato střela je v PTK stejně smrtonosná, jako pobíhat v květnu pětačtyřicet ulicí před touhle hospodou v uniformě wehrmachtu. Jelikož ale odjakživa považoval Luďka za soupeře, a soupeře je nutno dostat na kolena stůj co stůj, nevybavil si, jak mu otec vyprávěl, že několik desítek metrů odtud, v ulici, kde je PTK, zasmrděla šeříkově voňavou Prahou kůže sedmnáctiletého chlapce nad ohněm vítězství, když byl vytažen za nohy na kandelábr jenom kvůli tomu mundúru wehrmachtu.
Jakmile počátkem sedmdesátých let Matěj na fakultě filozofie Luďka Churavého poznal, připadl mu jako vesnický buran. Nebýt toho, že v přihlášce uvedl, že je kandidátem na členství v KSČ, nikdy by ho snad ani na školu nepřijali. V tom se asi nemýlil, přijímací kvóty tehdy skutečně určovaly, kolik procent od čeho přijmout. Naplnit kvótu zlaté mládeže z řad prominentů nebyl problém, ale vykažte uchazeče z rodiny zemědělce, kulaka a předsedy JZD, potencionálního člena strany! Však si také Matěj jako člen studentské rady, když prasklo, že Luděk nikdy kandidátem strany nebyl, přisadil: "O neovladatelných ambicích studenta Churavého svědčí i dotaz na semináři, zda je možné, aby soudruh v rámci socialistické demokracie navrhl na funkci sám sebe." Ve skutečnosti pokládal Matěj Hoff zmíněný dotaz na kovaného profesora vědeckého komunismu za skvělou a nenapadnutelnou provokaci. Tehdy se mu to hodilo. Dokonce pocítil lítost, že po pražských klubech a hospodách nebude dotaz spojován s Matějovým jménem. A tak se alespoň stal horlivým interpretem seminární historky a nemalá část auditoria ho odměňovala hurónským smíchem. Tehdy se Matěj Hoff společnosti Luďka Churavého nevyhýbal. Naopak, Luděk svou neotesaností zdobil večírky pražské zlaté mládeže.
"Tak seš furt u komančů, nebo ne?"
"To si piš. Jako blb jsem vypadal už jednou, tak proč to měnit."
Ukázka z rukopisu stejnojmenného obsáhlého generačního románu
Autor: František Mandát
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |