O životě s básníkem Vladimírem Brandejsem
Mohl byste se popsat a charakterizovat?
175 cm vysoký, střední postavy, modré oči, zvláštní znamení žádné. Tak by mě asi popsali kriminalisté...
Jinak jsem hodně závislý na pocitu hřejivého a útulného domova, dost uvyklý nejen práci duševní, ale i fyzické, která je pro mě přirozenou relaxací, někdy dokonce zábavou. Facku sám od sebe bych dostat nechtěl, přesto víc věřím v sílu slova.
O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
Často přemýšlím o tom, kolik přibylo v životě zbytečností, jak se mnohé plnohodnotné činy zmarňují, jak zplaňují leckdy i velmi dobré úmysly - a bohužel též lidé sami v sobě.
Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
Jistě, zejména utrpení rodičů, než zemřeli.
Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
Věřil jsem v lidi víc, než bylo zdrávo. Jsou i tací, kteří vše dobré oplatí jen příkořím. Asi neradi splácejí jakékoli dluhy, i když bych to od nich nežádal, a to v žádném případě. Mají ale pevně zakořeněný plevel v duši.
Bez čeho se neobejdete?
Nemohl bych postrádat nejbližší lidi, rodinu, skutečné přátele. Chyběla by mi také schopnost sám tvořit i kvalitní četba.
Co vám dalo dětství?
Velmi mnoho, i když bylo poznamenáno válkou. Měl jsem moudrého a důsledného otce, velmi citlivou maminku. Jejich nenápadnou a skromnou cílevědomost dodnes ctím a obdivuji.
Čemu vás naučil život?
Jen stěží bych hledal, čemu ne. Život mě učí neustále. Až přestane se svými lekcemi, již nebudu.
Co vás nejvíce v životě zklamalo?
Poslední léta, v nichž přibývá marasmu až neúnosně. A zjištění, že i slova mohou mučivě zabíjet.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Pochopitelně zdraví mých nejbližších a také mé vlastní. S tím souvisí i svěží a optimismu nakloněná mysl.
Co pro vás znamená být sám sebou?
Věřit si, nečinit nic, co by mohlo být jiným k neprospěchu, i kdyby mi to přineslo dočasné zadostiučinění, možná i uspokojení. O úspěchy za každou cenu jsem nikdy nestál a nestojím.
V co věříte?
Ve věčné hodnoty, které člověk nemusí ani vyjmenovávat. Ve velikost a v nezastupitelnost přírody, k níž celou bytostí patříme. Jakkoli se chceme příliš vymykat, živly nám to spočítají.
Jste někomu za něco vděčný?
O tom již byla řeč. Všem blízkým, celé své rodině, svým rodičům, prarodičům a předkům, bez nichž by pro mne nic nezačalo.
Co je zbytečné?
Mnozí politici, jejichž myšlenková neplodnost nemůže zůstat bez povšimnutí. Proč nemají raději velkou kupu písku a bábovičky? Ale zdaleka nejde jen o ně.
O čem nejčastěji sníte?
O lepším světě, kterého se už asi nedočkám. Ale jsou i zdánlivé drobnosti, které mohou potěšit, ať jde třeba o báseň mou, či někoho jiného. Dobré dílo je právě poselstvím do lepších časů.
Jak prosazujete svůj názor?
Dost nahlas, ale po zralejší úvaze, než tomu bývalo dříve. Umím být i dost úporný, jsem-li přesvědčen o své pravdě.
Z čeho v životě neslevíte?
Nerad bych slevoval z čehokoli, co spoluvytvářelo plnohodnotné dny mého života. Snad jen zpuchřelé došky omylů nechávám odnést vichřicemi, pokud se již o ně nepostaraly lijáky a blesky.
Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
Je-li to v rozporu s mými zkušenostmi a svědomím. Takových nás může být stále více - a v tom je i šance příštích let, příštího světa.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Jistě, ale jenom některé. Umění nesmí být přespříliš sebezahleděné, natož pak autor. Bez umělce není ani nadbytečně pyšné, nad míru okázalé. Takové by zplaňovalo samo v sobě.
Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Pracovitost, cílevědomost, dobrota srdce i duše, obětavost, nesmiřitelnost s křivdami.
O čem jste si dělal iluze?
Někdy o lidech, které jsem včas neprohlédl, pro něž krátkodechý profit znamenal víc, než solidní přístup k ostatním.
Jaké máte ideály?
Trvá ve mně víra nejen v možný, ale dokonce v nezbytný soulad rozumu a citu. Jistě, je také ideál krásy, lásky a přátelství, tyto ideály však nelze plně realizovat, klopýtá-li cit za rozumem.
Na co jste zvědavý, co byste se rád dozvěděl?
Vždy mě přitahovaly přírodní vědy a také mnohé zatím nevysvětlitelné záhady. Kéž bych tak mohl alespoň po dobu jediného dne sledovat svět za tisíc let!
Na jaké chyby má člověk právo?
Snad z nevědomosti, tu by měl ale po nedobrých zkušenostech sám u sebe co nejrychleji odstranit. Přiznat chybu by nás nemělo tolik bolet.
Litujete něčeho?
Všeho, co bylo poctivě zaseto, ale nevzešlo nepřízní času - nebo bylo zlovolně zmarněno.
Co je pro vás největším dobrodružstvím?
Vzdorovat násilí, i když je v očividné přesile.
Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
Většinou ano, hlavně dnes. Ale i brilantně vyslovená momentální pravda se může v jiném čase profilovat jako přetvářka a lež.
Co si dnes lidé nejvíce nalhávají?
Svou úspěšnost, ta může být totiž značně pomíjivá.
Co dnes považujete za statečnost?
Hájit názory, pokud jsou perfektně ověřené. Snažit se je co nejrychleji a nejkvalitněji proměnit v dobré skutky. Nevyklízet prostor, i když hrozí průtrž ran.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu raději neznal?
Ze své tvorby ano, stojím si za vším, alespoň z hlediska myšlenek, jež jsem se snažil evokovat. Pochopitelně, i má křídla byla někdy chabá.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Pokoru uznávám, zejména před majestátem přírody. A před každým výsostným dílem, byť bylo výsledkem duchovní, nebo i fyzické činnosti.
Co vás ponižuje?
Když někdo ponižuje jiné a nemám sílu pomoci. A dále - řečeno obrazně - kdykoli mě někdo nutí sypat si popel na hlavu, zejména jde-li o popel z jeho doutníků.
S čím se nikdy nesmíříte?
Nechci se smířit a také se nikdy nesmířím s ranami pod pás. K nim patří i leckterá rádoby moudrá rčení promiskuitních filozofů a historiků. Snad jich bude stále méně.
Co dělá člověka skutečným člověkem?
Hrdost, že je člověkem se vším všudy, nikoli velké sebevědomí nebo dokonce pýcha. A nezdolná snaha nebýt slabochem.
Děsí vás něco?
Děsí mě stáří, nevyléčitelné choroby, možnost války.
Z čeho se dovedete radovat?
Z chvíle, která je plnohodnotná. I z okamžiků, jež patří k životu hlubšími kořeny, než někdy člověk předpokládá, a které mají proto šanci stát se pamětí rodu.
Jaká je vaše největší životní zkušenost?
I sebelepší skutek může být ubit, zadupán - ale kdesi v hlíně díky silám země znovu klíčí.
Čemu jste porozuměl až teď?
Snažím se pochopit mechanismy zbytečné nenávisti a zloby, ale nerozumím jim. A věřím stále více těm, kdo nemají příliš široké lokty.
Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Dobrý člověk ještě žije, ale zdaleka ne všude.
Z čeho nechcete slevit?
Nevzdám se nikdy toho, čemu se říká domov, čemu se říká rodný kraj, vlast. Nenechám si je od nikoho ani zlovolnými větami zaneřádit, hadími slinami poplivat. A ani zdaleka se necítím být v tomto úsilí sám.
Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
Vždy jsem byl dost skromný, často mi stačí jen tužka a papír. A trochu tepla, aby nemrzly prsty. Dobrá střecha nad hlavou není také zbytečná. Ale to už se znovu dostávám k pojmu domov.
Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
Těžko bych dokázal déle žít bez souladu se svými nejbližšími.
Jak chápete pocit štěstí?
Nedávno jsem vydal výbor básní s názvem Být je štěstí. V tom je již obsaženo vše.
Na co se těšíte?
Těším se vždy na svou příští knížku. Těším se na hezké prožitky nad knihami svých kolegů. A asi bláhově se těším, že špatné zvěsti ke mně nedojdou, aniž bych si hrál na pštrosa. V tomto ohledu asi platí, že čím méně, tím lépe. Snad má svět a zejména lidé právo na zdravé vydechnutí.
Přejte si něco pošetilého?
Přeji si, aby zítra bylo nebe modré, bez mraků. Je to ale úplná pošetilost?
Vladimír Brandejs se narodil 4. července 1937 v Opočně.
Po absolvování měšťanské a střední školy nastoupil do pohraničí jako učitel a potřebnou kvalifikaci si doplňoval nejdříve na pedagogické škole a později na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, až do promoce v r. 1967. Souběžně působil na řadě škol, již jako ředitel na Českolipsku a Rychnovsku. V r. 1972 byl jmenován vedoucím odboru kultury ONV.
Vedl Krajskou pobočku Svazu českých spisovatelů v Hradci Králové, a to po celou dobu její existence a souběžně řídil nakladatelství Kruh. První knížka mu vyšla v roce 1965, druhá v roce 1970. Do současné doby jich napsal více než 60. Získal celou řadu významných ocenění, v roce 1987 pak byl jmenován zasloužilým umělcem. Jeho verše se dočkaly přeložení do světových i dalších jazyků. V roce 1990 se vrátil k pedagogické práci v Opočně a soukromě pokračuje v editorské a v nakladatelské činnosti.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |