S blížícím se koncem roku 2001 lze bez nadsázky konstatovat, že nadšení ze vstupu do jednadvacátého století netrvalo dlouho. Sotva dozněly silvestrovské petardy, zaťukal na dveře mnohých příbytků přízrak bezdomovectví v podobě ujištění, že od příštího roku už nebudeme vykořisťovat pana domácího regulovaným nájemným. Uběhlo sotva devět měsíců a svět má na krku válku. Tentokrát si pospíšila. Na počátku minulého století jí trvalo 14 let, než o sobě dala vědět.
Neuškodí připomenout si v této souvislosti úvahy různých prognostiků, podle kterých jednadvacáté století bude stoletím informačním. V zájmu pravdy je třeba uznat, že o informace není nouze. O to větší je nouze o perspektivu člověka. Vzhledem k tomu, že uplynulé století bylo velkou školou deziluze, nemělo by nás nic překvapit.
Po obou světových válkách, zejména po té druhé, zavládlo na nějaký čas přesvědčení, že po tak kruté zkušenosti nastane trvalý mír. Nenastal. Válka dvou světů sice byla jen "studená", ale na mnohých místech planety bylo horko. Součet obětí by bezpochyby vydal na menší válku světovou. Dvacáté století nejen začalo, ale také skončilo tažením na Bělehrad. Jednadvacáté se ohlásilo teroristickým útokem na Manhattan, pokračuje odvetou za Manhattan a na horizontu se rýsuje hrozba odvety za odvetu. Kdo to zastaví?
Revoluční zvraty 20. století, ať se již odehrály v říjnu, únoru nebo listopadu, vždy vzbuzovaly dojem, že konečně zvítězil lid, že nastává věk jistoty a svobody. Nestalo se tak, alespoň ne natrvalo. Pokud se vyřešily nějaké lidské otázky, pak zpravidla za cenu, která znehodnocovala přínosy. Nejprve to byly získané sociální jistoty doprovázené potlačováním svobod, podruhé svobody znehodnocené likvidací jakýchkoli životních jistot.
Normální člověk, který není v zajetí úzce politických a stranických zájmů či ideologických představ a není pod vlivem mediální očisty mozku, by si nekladl otázku, zda má chtít jistoty, nebo svobody. Chtěl by jistoty i svobody Pokud jistoty bez svobod a svobody bez jistot představují dvě krajní cesty, pak normální člověk by bezpochyby chtěl jít po třetí cestě. Proto měli reformní komunisté v šedesátém osmém roce osmdesátiprocentní preference. Třeba někteří z účastníků listopadových demonstrací o jednadvacet let později uvažovali také v dimenzích třetí cesty. Následný vývoj je vyvedl z omylu.
Událostmi na konci 20.století v jistém smyslu skončila dějinotvorná role velkých ideí majících původ v renesanci, humanismu, osvícenství a marxismu. Pokus o revoluční změnu světa ukázal kudy cesta nevede, selhal, prohrál a uvolnil prostor tvrdé realitě. Tím se cosi nenávratně uzavřelo, snad i proto, aby se dříve či později otevřela cesta k nové, globální renesanci lidskosti zbavené minulostní zátěže deformací a prohry. Sama se zcela jistě neotevře. Asi bude nutné vyvinout úsilí, aby se v nových podmínkách mohlo zúročit vše lidsky přínosné vytvořené tradicí židovsko-křesťanskou, humanistickou, marxistickou i kritickým myšlením doby moderní i postmoderní.
Možnost havárie civilizace již dávno sestoupila z výšin sci-fi do roviny reálného nebezpečí. Revolučně se rozvíjející věda, technika a informační technologie může být potenciálem tvůrčím, stejně jako faktorem rizikovým a zneužitelným. Proto perspektiva člověka závisí především na tom, podaří-li se proti globalizaci nadvlády, moci, zisku a bezohledné exploatace planety prosadit globalizaci racionality, demokracie, solidarity, spravedlnosti a ekologie.
Tvrdost poměrů však již zašla daleko. Člověk nebyl ani tak osvobozen k otevřenému uplatňování rozumu a svědomí, jako spíše vržen do svobody představující volnou hru privátních, provozně vlastnických interesů. Skutečná individualita a subjektivita člověka zůstala Popelkou vedle primitivního individualismu, ve kterém jedni bojují o přežití, jiní o úspěch, majetek a zisk. To není terén úrodný pro vznešené myšlenky a dalekosáhlé perspektivy, které zcela zákonitě musí narážet na těžko prostupnou bariéru arogance a cynismu. Proto prvním předpokladem jakýchkoli změn ve směru lidskosti je obrana člověka jako lidské bytosti zbavené existenčního strachu a přízraku bídy produkujícího frustraci a stres, lidské bytosti vybavené plně emancipovaným rozumem a svědomím.
Nemají-li být podobné úvahy jen krácením dlouhé chvíle při beznadějném čekání na Godota, musí nutně vyústit v odpověď na otázku, kdo má šanci ujmout se iniciativy ve věci obrany člověka, aniž by se přitom dopustil laciného populismu či naivního mesianismu. Představa o revoluční hegemonii a vedoucí úloze jedné strany se jako nedemokratická neosvědčila. Po neblahých zkušenostech je jasné, že bez širokého demokratického zázemí a co nejširšího konsensu se žádná trvalá a skutečně zlidšťující změna neuskuteční. Proto je třeba hovořit o široké demokratické levici bez hranic, tj. bez hranic ideologických a stranických.
Představy o levici stejně jako o tzv. třetí cestě jsou však dnes zatíženy mnohdy těžko průhledným pojmovým a terminologickým labyrintem způsobeným politickou praxí, ve které se levicové a pravicové přístupy překrývají a prolínají. Politika je uměním kompromisu a určitou relativizaci pojmů levice a pravice lze pochopit. To by však nemělo vést k zamlžování rozdílu mezi postojem sociálním a asociálním, tvůrčím a konzervativním, mezi demokracií a arogancí moci a majetku. Moderní levicovost nelze chápat jinak než jako historicky tvůrčí princip. Spor mezi levicí a pravicí je v tomto smyslu sporem mezi tvořivým a konzervativním postojem k perspektivě člověka a světa, mezi potřebou změny a obhajobou statu quo.
K účinnému působení levice nepřispěje mezistranické handrkování a přetahování se o voliče. Utváření nové široce a velkoryse pojaté levice na úrovni doby má šanci na úspěch jen v případě, bude-li samo vnímáno jako tvůrčí proces, ve kterém se budou překonávat zbytky letitých ideologických nánosů a minulostních komplexů a ve kterém se bude rodit hlubší koncept demokracie, svobody, spravedlnosti a lidských práv, koncept schopný překonat omezené a povrchní pravicově liberální a konzervativní pojetí těchto všelidských hodnot.
Stav levice v ČR je však ještě stále dědictvím doby na počátku 20. století, ve které se levicové myšlení pod vlivem konkrétních historických okolností rozštěpilo na revoluční a reformní. Na jedné straně přímočaré revolucionářství deformované východní aplikací marxismu ztroskotalo, na druhé straně nedůsledně reformní přitakání kapitalismu se ukázalo jako lidsky neproduktivní. Tato zkušenost přímo vyzývá k úsilí o důsledný a zásadní reformismus uskutečňovaný na bázi co nejširšího demokratického konsensu, chápaný jako společná koncepce široké levice v podmínkách globálního světa. Pluralita názorů při konkretizaci takové cesty by měla být považována za demokratickou samozřejmost a nikoli za důvod k nesmiřitelnosti.
V kontextu současného světa je proto 80 let staré dělení levice anachronismem. Je načase otevřít všelevicový dialog přístupný široké veřejnosti, směřující k překonání bariér a ke společnému vystoupení levice v zájmu obrany a perspektivy člověka a také v zájmu aktivního podílu na utváření levice evropské a globální. Není snad nutno zvlášť zdůrazňovat, že k plodnému vedení takového dialogu je potřebná nezbytná dávka reflexe a sebereflexe na obou stranách levicového spektra. O témata k diskusi by jistě nebyla nouze.
Kdo se však ujme iniciativy a otevře dokořán dveře veřejné diskusi o demokratické levici bez ideologických a stranických hranic? Kdo dá k dispozici své stránky, aby posloužily jako most dobré vůle mezi levicovými názory a subjekty? Jestliže je taková otázka položena v Obrysu-Kmeni, snad bychom ji tím mohli považovat za zodpovězenou.
Autor: František Stoklasa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |