Jak jsem je potkal
Vítězslav Nezval (1900 - 1958), král básníků
Šlo mi na šestnáctý rok. Přišel jsem z Jihlavy do Prahy v září 1952 do učení, aby se ze mne stal nikoli básník, jak se mne o tom snažil docela mile přesvědčit tehdejší ministr školství prof. Zdeněk Nejedlý. Stalo se na základě dopisu, který mu o mém básnění tehdy napsala třídní učitelka Marie Vlachová, která se mi tenkrát navíc i líbila. Vůbec mu při rozhovoru se mnou nevadilo, že v přítomnosti svého tajemníka spisovatele Jana Rysky jedl salámový nářez a strašně při tom šišlal.
Nakonec se ze mne stal na nějaký čas řemeslník, univerzální soustružník. Nastoupil jsem do Odborného učiliště státních pracovních záloh č. 13 ČKD Stalingrad v Praze 9-Vysočanech na Harfě. Přišel jsem tam v zelených pumpkách a v bílém skampolu s krátkými rukávy, které mi upletla moje maminka.
Jednoho krásného dne v roce 1953 mne zavolal učitel Longín Klinecký (nikdy jsem se už se stejným křestním jménem nesetkal) s mým spolužákem Viliamem Caunerem z Plaveckého Čtvrtku. Oznámil nám překvapivé sdělení. "Budete se hlásit v Karolínu a budete tam k dispozici básníkovi Vítězslavu Nezvalovi a spisovateli Iljovi Erenburgovi. Umyjte se, učešte se, čistě se oblékněte a jeďte do Prahy", pravil náš ctihodný a vážený učitel české literatury a ruštiny. Bylo na něm vidět, že je moc rád, že nám toto oznámení může sdělit. Dnes bychom řekli, že nás vybral jako dvě hostesky pro dvě slavné osobnosti.
"Budete k dispozici těmto pánům. Ilja Erenburg bude předávat básníku Vítězslavu Nezvalovi zlatou medaili Světové rady míru. A při takové významné události jim budete při jejich procházce Prahou asistovat, dělat, co vám řeknou a co budou potřebovat."
Setkání s básníkem a spisovatelem, s Vítězslavem Nezvalem a Iljou Erenburgem, bylo příjemné. Oba dva nám podali ruce a chovali se k nám jako k dospělým mužům, přestože nás oslovovali křestními jmény a tykali nám. Po nějaké chvíli čekání v salonku auly jsme se s nimi sešli před univerzitní budovou a usedli do bryčky tažené párem krásných bílých koní. Vydali jsme se již za tmy na cestu noční Prahou. Nevzpomínám si už, o čem v kočáře, v němž jsem v Praze jel poprvé v životě, byla řeč. Určitě vím, že elegantně oblečený Vítězslav Nezval a Ilja Erenburg spolu mluvili občas rusky a francouzsky. Občas se také dorozumívali česky.
Od prvního okamžiku bylo zřejmé, jak se tito dva muži mají rádi. Později o něm Vítězslav Nezval ve svém memoárovém vyprávění Z mého života napsal: "Myslím, že nás měl rád, i když jeho pero dovedlo nezamlčet slabé stránky české povahy. Nevím, kdo seznamoval Ilju Erenburga s Prahou, pro mne však bylo pocitem veliké radosti vodit naše přátele z ciziny po Praze, tak jak jsem ji znal a miloval. Z básníků Sovětského svazu jsme byli nejvíce spřáteleni s Iljou Erenburgem a jezdíval k nám jako domů. Znal nás a myslím, že viděl tak trochu dopředu, co z nás kterého bude."
Většina zážitků z jedné noci se mi už s léty vytratila z hlavy, jenom okamžiky z několika zastavení v pražských lokálech, kavárnách a restaurantech zůstaly navždycky přítomnými. Při každém zastavení jsme zjišťovali, zda jsou volná místa u stolu pro hosty a pečovali jsme o věci v šatnách. U stolů jsme však s nimi neseděli. Nezapomenutelným však pro nás bylo posezení v restauraci pražského Mánesa, kam jsme i my byli přizváni a kde jsme dostali od básníka Vítězslava Nezvala ochutnat pohár červeného archivního vína z roku 1937. Kde se vzalo, tu se vzalo, bylo vzácné víno najednou na stole. Nikdo nevěděl, jak tohle krásné víno mohlo přežít okupaci. Tam, v Mánesu, jsem na vlastní oči uviděl na Nezvalově prstu prsten s jedem, který prý dostal darem od Jaroslava Bartoše. Ze své kapsy vyndal horoskop a zasvěceně o horoskopech vyprávěl. Slyšel jsem Nezvala poprvé a naposled v životě recitovat. Jak později napsal Adolf Hoffmeister: "Každá velká poezie je mluvená nahlas."
Nezval se před lety v Mánesu seznámil s malířem Emilem Fillou, s Jaroslavem Ježkem a dalšími. Později napsal ve svých vzpomínkách: "Chodil sem ovšem také dosti často Jan Slavíček, zvláště ve dnech mánesovských výborových schůzí, a po nich obvykle vydal se na noční pouť Prahou, z níž jsme se vraceli velmi pozdě do jeho hradčanského ateliéru."
V bujaré a hlučné náladě, "s obidvoma rukama hore", jak později líčil setkání můj stejně starý slovenský kamarád Viliam, jsme doprovodili spolu s vozkou Ilju Erenburga do hotelu Paříž. Hned potom jsme odvezli do domovského přístavu velkého a košatého básníka, do Baranovy ulice 1901/4 v Praze na Floře, kde nám ještě na rozloučenou v přítomnosti své paní Fáfinky dal ochutnat víno z domácích zdrojů. Žízeň byla tenkrát, i přes naše rané mládí, veliká. Básník nám ve svém bytě ukázal i své vlastní obrazy. Za svítání nás kočár přivezl do Nových Vysočan. Nezvalovo bydliště si pamatuji, protože jsem tam mockrát, stejně jako k jeho hrobu, později zavítal.
Naposledy jsem básníka Vítězslava Nezvala spatřil v Městské knihovně v Praze, na literárním večeru v roce 1954, kde mi věnoval autogram napsaný zeleným inkoustem do Básní noci, vydaných Františkem Borovým v roce 1948. Vyšly v nákladu 10 000 výtisků. Všechny znalosti o obou vzácných mužích jsem si však postupně doplňoval až později, četbou jejich díla a vzpomínkami jejich přátel.
Velmi mne mezi nimi zaujalo s odstupem let vyprávění Vladimíra Thiela v jeho pražském bytě, kterému jsem se se svým vlastním zážitkem svěřil: "Jednou Vítězslav Nezval seděl dlouho se svými přáteli a pili dobré víno. Nechtělo se jít domů a Nezval sezení protahoval. Byl výmluvný jako obvykle a zabraňoval odchodu svých přátel pořád novými a novými nápady. Když se schylovalo k ránu a dopita byla mnohá číš,vstali přátelé a nutili Nezvala k odchodu. »Dobrá, tak já půjdu domů,« řekl Nezval. »Ale taxikáři neřeknu, kde bydlím. Ať ten chlapík ukáže, co dovede!«"
Když jsem pak po létech stál "bezplatně" u hrobu Vítězslava Nezvala na pražském Slavíně a za úplatek moskevskému milicionáři-policistovi také u hrobu Ilji Erenburga na moskevském Novoděvičím hřbitově, nemohl jsem přitom ani na tomto místě pominout velký zážitek z té jedné hlučné a jásavé pražské noci, když mi běželo na šestnáctý rok. Ta noc mi napořád připomíná oba slavné a pro mne milované umělce, s nimiž jsem se díky nějaké zvláštní náhodě osudu aspoň na pár hodin potkal. Pamatuji se, že Nezval mluvil krásnou češtinou a Erenburg krásnou ruštinou.
Tyto řádky vzpomínání píšu den po 100. výročí narození Vítězslava Nezvala. Píšu je v sobotu 27. května 2000 a žasnu, co se o něm v českých novinách, patřících dnes většinou cizím rukám, všechno píše. V deníku Metro, který se rozdává čtenářům zdarma, píše publicista Jiří Ješ: "Právě tento nadaný básník přišel záhy na to , že kolaborace chrání nejen před pronásledováním, ale že se také hmotně vyplácí. A jelikož sám byl proslulý požitkář, neriskoval při svých dobrých skutcích tolik, aby o své nemalé výhody mohl nějak přijít. Zrada správných zásad bývá tak údělem kolaborantů, kteří zpočátku své činy sami sobě i nejbližšímu okolí všelijak zdůvodňují jako nutné zlo, ale pak se ve své roli zabydlí a zbytní. Mimochodem i toto duchovní zbytnění vedlo k Nezvalově nadměrné obezitě, na níž pak dosti předčasně zemřel."
Nad těmito slovy by se asi musel obracet v hrobě i trpitel, básník a kněz Jakub Deml z Tasova, Nezvalův věrný kamarád až do konce života. Vše zachránil básník Jaromír Hořec včera na Vyšehradském hřbitově, když mluvil úplně jinak. Jeho slova pod fotografií Nezvalova náhrobku uveřejnila Mladá fronta DNES: "Básně Vítězslava Nezvala žijí, září svou vlastní intenzitou a jejich doba v mnoha ohledech ještě znovu přijde." Krásné vyznání o Vítězslavu Nezvalovi napsal v Lidových novinách i Jiří Suchý.
Jaké štěstí, před malou chvílí slyším na své chalupě na Vysočině z Českého rozhlasu slova hluboce věřícího katolíka a royalisty - básníka Jiřího Kuběny: "Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to básník Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem..."
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |