Nitě.
Bílé nitě.
Bílé jako sníh, jako labutí peří, bílé jako bílé noci v Petrohradě na březích řeky Něvy. Bílé jako čistá myšlenka, jako sen o vzdálených zemích, bílé jako letní den, jako maminčina hlava sklánějící se nad bělostným prádlem. Tak sedávala babička, co nejblíže oknu, aby dobře viděla svým slábnoucím zrakem na ouško jehly, jímž nitě provlékala, tak sedávala moje matka, tak sedává nyní moje žena, protože na nás všechno jen hoří a na kupování nových věcí nebylo vždy dost prostředků. A také vyhodit ty pocuchané a používáním nepatrně poznamenané věci je přece jen škoda. Já vím, dnešní mladí lidé už to tak necítí a obnošené věci raději vyhodí. Ale naše dětství a dospívání bylo poněkud jiné než jejich, byli jsme vedeni k větší péči o naše věci, k větší šetrnosti.
Nitě měly zcela zvláštní postavení v celém našem životě. Dávno si zasloužily, aby jim někdo složil poklonu a vyzvedl je na piedestal, vzdal jim poctu a hold. Aby je někdo posvětil svou fantazií a pozvedl je jako monstranci v kostele.
A pak se to stalo.
Bílé nitě na černém podkladě. A Moravské Slovácko.
Na Slovácku to obvykle hýří barvami, písněmi a ornamenty. To vše oslavil spisovatel a básník Jindřich Uher ve své knize Kam usedl pták. Usedl na kraslici, na ornamenty zdobené velikonoční vajíčko.
A pak přišla ona. Anička Netíková. Obyčejná venkovská učitelka. Vzala bílé nitě a na černém podkladě jim dala vyniknout. Rozezpívala je do fantastické barevnosti, do překrásných metafor oslavujících život člověka a vrcholy české historie a kultury. Učitelka, která na venkovské škole v městečku Rohatci nedaleko Hodonína učila děti matematice a výtvarné výchově.
Do dřevěného rámu natloukla hřebíčky a na ně upevnila osnovu. Do té pak vplétala s mravenčí pílí nekonečné metry nití, vázala uzlíčky a na černém podkladě se rodil bílý obraz. Bodláky, jaké rostou kolem cest a na mezích, zpívající kohouti vyrůstající z paží dívky, tančící šohaji, dívka v slavnostním kroji, bohatě ornamentálně zdobené sluníčko, jehož paprsky zalévají květiny a motýly vznášející se nad loukou, zářivý kosmos Janáčkovy hudby.
Na niťácích Aničky Netíkové bílé nitě skutečně zpívají, tančí tu chlapci a děvčata, ptáci usedají na rozkvetlou větévku, zpívají kohouti na dvorku chalupy s předzahrádkou, která patří paní učitelce.
Ta žena byla prostinká, upřímná a milá. Kdykoli jsem ji potkal, vždy se usmívala a její dobré oči mi zářily vstříc. Už nepřijdu posedět, Aničko, jak jsme si slibovali, leda bych přišel položit kytičku kopretin na Váš hrob. Odešla jste před dvěma roky, v září 1999. Prostě a tiše, jak jste žila. Poprvé jste mě zarmoutila, Aničko Netíková.
Vaše niťáky však zůstaly s námi a rozdávají radost.
Bílá a černá. Nic víc.
Ale kolik je to barev, kolik zpěvu, radosti a potěšení!
V těch nitích je zakleta Vaše duše, Aničko, i Vaše milující srdce. Srdce prosté venkovské učitelky, která v bílých nitích dokázala vyzpívat radost ze života a oslavit Moravské Slovácko.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |