Člověk obklíčený sdělovacími prostředky je vlastně člověkem ze všech nejrespektovanějším: nikdo po něm nechce, aby se stal někým jiným, než kým už je, jinými slovy řečeno sdělovací prostředky v něm budí pouze choutky odpovídající jeho přirozeným sklonům, i když - jelikož jednou z narkotických odměn, na kterou má od nich právo, je únik do snu - mu předkládají ideály, které mezi jeho osobou a jimi samotnými mohou vyvolat určité napětí. Aby však zároveň z něho sňaly veškerou zodpovědnost, postarají se o to, aby tyto ideály byly nedosažitelné a zmíněné napětí aby se neobrátilo v čin, který by směřoval ke změně stávajícího stavu, ale vyústilo v ryze osobní projekci. Zkrátka se po něm chce, aby se stal člověkem vybaveným ledničkou a televizorem s velkou obrazovkou, neboli, aby zůstal tím, čím je, a jenom k tomu, co už má, přidal zmíněný televizor a ledničku. Za odměnu mu bude coby ideál předložen Kirk Douglas nebo Superman. Ideálem konzumenta masmédií je Superman, tím se ale nikdy nebude chtít stát a jen se s ním ztotožňuje ve svých fantaziích, asi jako člověk si může na pár minut obléci cizí šaty a podívat se na sebe v zrcadle, aniž ho vůbec napadlo, že by mohly být jeho.
Televize nás uvádí do zcela nové následující situace: coby ideál, s nímž by se měl ztotožnit, nenabízí divákovi supermana, ale everymana, člověka ve všech ohledech průměrného. V divadle stačí, aby se na scéně objevila Juliette Greco a okamžitě se zrodí mýtus a kult, Josefína Bakerová vyvolává modloslužebné rituály a jejím jménem se dá označit celá jedna historická epocha. V televizi se magická tvář Juliette Greco sice tu a tam objeví, žádný mýtus se ale nezrodí, televizním idolem se nestane ona, ale hlasatelka a jako z udělání zrovna ta, co nejlíp zosobňuje průměrné ženské vlastnosti: není krásná, jen hezká, nevyniká výrazným sexappealem, zato poněkud pochybným vkusem a celkově je podomácku nevýrazná.
V oblasti fenoménů kvantitativních je průměr to, co se nachází vprostřed, a cílem může být tudíž jen pro toho, kdo se mu dosud nepřizpůsobil. Jestliže, jak tvrdí známá boutade, statistika je věda, podle níž má-li někdo k obědu dvě kuřata denně a druhý žádné, měli oba po jednom, takže pro toho, kdo má prázdný žaludek, je i půlka kuřete něčím, oč by měl usilovat. V oblasti fenoménů kvalitativních se průměr naopak rovná nule. Člověk průměrný ve všech ukazatelích morálních a intelektuálních kvalit se nachází na spodním stupínku vývoje. Aristotelská "střední cesta" znamená rovnováhu v citech, založenou na "obezřetnosti" rozlišující dobré od zlého, zatímco chovat city průměrné a být průměrně obezřetný činí dotyčného člověka ubohým exemplářem lidského rodu. K nejnápadnější redukci supermana na everymana v Itálii došlo v osobě Mika Bongiorna a v historii jeho úspěchů. Tento idol zbožňovaný milióny osob vděčí za svůj úspěch právě tomu, že z každého gesta a z každého slova postavy, kterou předvádí před televizními kamerami, čiší naprostá a dokonalá průměrnost, spojená (coby jediná vlastnost, jíž má nazbyt) s osobním kouzlem bezprostřednosti: není na něm znát žádná umělá konstrukce nebo herecké předstírání, budí dojem, že se divákům nabízí přesně takový, jaký opravdu je, a právě to, jaký je, nebudí v žádném, ani tom nejprostším divákovi pocity méněcennosti. Divák má na očích glorifikované a zároveň úředně, státní autoritou schválené ztělesnění svých vlastních mezí.
Abychom mohli tuto mimořádnou moc, jíž Mike Bongiorno disponuje, vůbec pochopit, bude třeba zabývat se jeho chováním na obrazovce, pokusit se o "fenomenologii Mika Bongiorna", ve které půjde samozřejmě o postavu, kterou vytvořil, a ne o něho jako o člověka.
Mike Bongiorno není žádný krasavec, je však urostlý, kurážný a inteligentní. Biologicky vzato představuje skromný stupeň adaptace na prostředí. Hysterický obdiv, jímž ho častují dospívající děvčata, by se dal zčásti přisoudit mateřskému citu, který v dívkách vyvolává, a částečně i představě ideálního, poddajného a jemného, něžného a ohleduplného milence, kterou dívkám předkládá.
Mike Bongiorno se nestydí za to, že jen málo ví a přitom nepociťuje potřebu vzdělávat se. Dostává se do kontaktu s nejvyššími vrcholy vědění a opouští je, aniž by ho to nějak poznamenalo, podporuje přirozený sklon diváka k duševní apatii a lenosti. Pečlivě dbá, aby diváka něčím nevyděsil a to nejen tím, že dává neustále najevo, že nic neví, ale že ani vědět nechce.
Oproti tomu prokazuje upřímný a prostoduchý obdiv k tomu, kdo něco zná. U takového člověk dokáže osvětlit jeho manuální dovednost a paměť, jeho samozřejmý a elementární přístup k problému: vzdělaným se podle něho člověk stává tak, že přečte hodně knih a zapamatuje si, co v nich je. Vůbec netuší, že kultura má i funkci kritickou a tvůrčí. Jeho představa o ní je výlučně kvantitativní. V tomto ohledu (kdo chce být vzdělaný, musí prostě spoustu let číst spoustu knih) ten, kdo na to nemá, udělá nejlíp, když se o to ani nepokusí.
Mike Bongiorno má v toho, kdo něco ví, nekonečnou důvěru a váží si ho, je to vzdělanec, něco jako profesor, a na obrazovce zastupuje autorizovanou a úředně schválenou kulturu. Jakýsi technik ve svém oboru. Ptá se ho, protože je to prostě kompetentní člověk.
Pravý obdiv ke kultuře se však u něho dostaví, jakmile kultura začne vydělávat peníze. Teprve pak je jasné, že i kultura k něčemu je. Průměrný člověk vzdělání odmítá, ale umiňuje si, že syna nebo dceru nechá vystudovat.
Mike Bongiorno má zcela maloměšťácké pojetí peněz a jejich hodnoty ("Tak to vidíte, vydělal jste si už sto tisíc lir, to je přece slušná sumička!")
Mike Bongiorno předjímá nelítostné úvahy, jaké u obrazovky pronáší divák: "Takových peněz, určitě jste rád, když jste tak dlouho žil jen z platu. Měl jste vůbec někdy tolik peněz v rukou?"
Mike Bongiorno se chová jako děti, které si také osoby dělí podle jejich zaměstnání, a oslovuje je s komickou uctivostí (dítě říká: "Promiňte, pane strážníku...") a neváhá uchýlit se třeba i k nejhrubšímu, nejběžnějšímu a často pak urážlivému oslovení: "Pane metaři, pane zemědělče".
Mike Bongiorno činí svými všechny mýty společnosti, ve které žije: líbá-li ženě ruku, neopomene dodat, že si tak počíná, protože jde o hraběnku.
Neakceptuje jen mýty, ale i konvence. Chová se otcovsky a blahovolně k lidem obyčejným a je úslužný a uctivý vůči osobám vysoko postaveným.
Když oznamuje výhru, instinktivně naznačí, aniž by to výslovně řekl, že nejde o výdělek, ale o almužnu. Dává tak najevo, že v třídní dialektice jediným prostředkem, jak něčeho dosáhnout, je prozřetelnost (která příležitostně může mít tvář televize). Mike Bongiorno používá basic italian. Jeho věty, to je vrchol jazykové prostoty. Nepoužívá přechodníků, souvětí s vedlejšími větami, syntaxe je u něho téměř neznatelná. Vyhýbá se zájmenům, podmět neustále opakuje a uchyluje se k odmlkám. Nepouští se do vsuvek a vložených vět, nečiní narážky, používá jen metafor, které hovorový jazyk už přijal za své. Jeho jazyk je důsledně zaměřený na předmět, o němž je řeč, a jistě by jím potěšil každého neopozitivistu. Porozumět mu nevyžaduje žádnou námahu. Každý divák si uvědomuje, že na jeho místě by dokázal být výřečnější.
Odmítá i pouhé pomyšlení, že na nějakou otázku by mohlo existovat několik odpovědí. Na varianty se dívá s nedůvěrou. Nabucco a Nabuchodonosor není jedno a totéž, na údaje reaguje jako elektronický mozek, je totiž pevně přesvědčen, že A se rovná A a tertium non datur. Jeho nechtěně aristotelský pedagogismus je konzervativní, paternalistický a staromilský.
Mike Bongiorno nemá smysl pro humor. Zasměje se, je-li spokojen s tím, co je, a ne protože by se mu zachtělo změnit to. Uniká mu povaha paradoxu, pokud na něj narazí, pobaveně si jej sám pro sebe zopakuje a potřásá přitom hlavou, čímž dává najevo, že osoba, která jej pronesla, je sice sympatická, ale jinak určitě nebude v pořádku, odmítá uvěřit, že za paradoxem by se mohla skrývat pravda, není to pro něj úředně schválená forma postoje.
Vyhýbá se polemikám, a to i na dovolená a schválená témata. Nikdy se nezapomene informovat o nezvyklostech lidského vědění (nový malířský směr, nový nepřístupný vědní obor... "Povězte mi, tolik se toho napovídá o futurismu, ale co to ten futurismus vlastně je?"). Vysvětlení, jehož se mu dostane, se nesnaží na místě prohloubit, případně jen mlčky a zdvořile dá najevo svůj nesouhlas konzervativce. Ctí názor druhého, ale jenom proto, že jej nezajímá.
Z možných otázek na dané téma si neomylně zvolí tu, která by jako první napadla každého a kterou by dobrá polovina diváků zavrhla jako příliš banální: "Co vlastně je na tom obraze?" "Čím to, že jste si vybral koníčka tak odlišného od svého povolání?" "Co vás to napadlo zajímat se o filozofii?"
Stereotypy dovádí do konce. V klášteře vychované děvče je ctnostné, děvče v barevných punčochách a s "koňským ohonem" je zkažené. První se klidně zeptá, jestli by ona, slušná dívka, chtěla být jako ta druhá; když je upozorněn, že takové srovnání je urážlivé, napraví to tím, že druhému děvčeti pochválí jeho fyzické přednosti a urazí tak děvče první. V této závratné hře různých "bot" se nepokouší o parafráze nebo opisy, parafráze je totiž sama o sobě agudeza a agudezas, to je filozofie Giambattisty Vica a ta mu je vzdálená a cizí. Jak jsme už řekli, každá věc má pro něho jméno a to jen jedno, rétorické artificium je rafinovaná zbytečnost. "Bota" je totiž výrazem nezastírané upřímnosti. Je-li tato upřímnost úmyslná, nejde o "botu", ale o provokaci, pravé "boty" (a podle toho, co tvrdí publikum i kritikové, Bongiorno v nich opravdu vyniká) se rodí z omylu nebo z neuvážlivosti. Čím je člověk průměrnější, tím je nešikovnější. Mike Bongiorno nešikovné lidi utěšuje tím, že "botu" povyšuje na rétorickou figuru, schválenou jak televizí, tak i přihlížejícím národem.
Mike Bongiorno ctí úspěch a s vítězem se upřímně raduje. Zdvořile se přestane zajímat o toho, kdo prohrál, nanejvýš ho polituje a vybídne k politování ostatní, čímž uspokojí sebe i diváky a pak už ubezpečen, že žijeme v tom nejlepším z možných světů, přejde k dalším účastníkům programu, aby je převzal do své péče. Nemá nejmenší tušení, že život má i svůj tragický rozměr.
Mike Bongiorno svým vlastním živoucím a triumfujícím příkladem přesvědčuje diváky o ceně a hodnotě průměrnosti. Nevyvolává komplexy méněcennosti tím, že by se nabízel coby idol, a divák se mu za to odvděčuje láskou. Představuje ideál, kterého se nikdo nemusí snažit dosáhnout, protože ho už dosáhl. Žádné náboženství nikdy nebylo vůči svým věřícím shovívavější. Vytrácí se v něm napětí mezi bytím a nutností být. Tomu, kdo ho zbožňuje, říká: Jsi Bůh, hlavně se ale už o nic víc nesnaž.
1961
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: Umberto Eco
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |