Četnická salva se zabořila do těla Nikoly Šuhaje. Olbrachtovu románovou baladu ve scénické podobě Petra Ulrycha a Tomáše Manna přivezlo na scénu pražského Divadla pod Palmovkou Slovácké divadlo z Uherského Hradiště. Producent a pořadatel, agentura Foibos, přivedla do Prahy romantický příběh legendárního hrdiny.
Statečný podkarpatorusínský zbojník se setkal s pražským divadelním publikem. Na scéně, uprostřed snové, taneční a písňově podmanivé atmosféry, symbolizující krásu lesnaté a hornaté země, se uprostřed lásky, ale i zrady a nenávisti odehrává především hluboké sociální drama. Je tomu již velmi dávno, co jsme na jevišti českého divadla slyšeli četnické salvy v Cachově Duchcovském viaduktu a cítili v hledišti nepříjemný pach střelného prachu. Touha po spravedlnosti a krutost doby, zdaleka ne ještě tak minulé, promluvily sugestivně k zcela zaplněnému pražskému divadlu. Dlouhotrvající potlesk diváků, vyvolávajících několikrát na scénu aktéry představení, byl nejpřesvědčivějším dokladem toho, že dílo Ivana Olbrachta, o němž se dnes často mluví tak opatrně, nebo raději zcela mlčí, je stále pro dnešek živé.
Nikola Šuhaj vyvolal u diváků nejen díkůvzdání hercům, ale samozřejmě i myšlenkám, které z hlediště rozsévají. Kdyby Olbracht seděl v hledišti, viděl by klasicky průzračné divadelní představení, nezdeformované komerčně pojatou výpravou a kostýmovou extravagancí. Nikola Šuhaj neběhal po jevišti nahatý a četníci nebyli oblečeni do roztrhaných džínsů. A jistě i to přispělo v nemalé míře k věrohodnosti příběhu, který nebyl jen příběhem včerejška. Kladné i záporné protagonisty představení si můžeme dosadit i do naší dnešní společnosti - a srovnávat. Protože tato inscenace, její děj a historické reálie nejsou zdaleka post-, jak se často neoprávněně s touto předponou dnes setkáváme.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |