Ano, tohle počasí je jen pro fajnšmekry. Kdy dny jsou krátké, celý den je šero, venku drobně mží. Nebo je mlha. Neříkejte, že příroda je v takovém počasí šedá. A nezajímavá. Naopak. Cítíte tu vůni? To voní země. Vydala své plody a teď vám leží pokorně u nohou, do hloubky rozevřená ostrým břitem pluhu, odpočívá a vydává vůni hlíny.
Je dobře, že je mlha a že vidíte jenom pár kroků. Protože, jinak byste neviděli bodlák. Ano, bodlák. Roste z hromady kamení u cesty. Vlastně, roste si zde celé léto a vy ho nevidíte, chodíte nevšímavě kolem. Tam, kousek za cestou by měl být les, rybník, chatová kolonie, ale vy nevidíte nic, protože je mlha. Jenom ten bodlák, protože stojíte těsně u něj a teprve nyní si uvědomujete, že je krásný. Je vysoký a vzpřímený a chmýří po odkvetlých květech je zvlhlé.
Chatová kolonie. Konečně se vynoří z mlhy. Okenice jsou zavřené. Tohle počasí není pro normální chataře.
Rybník je vypuštěný a cesta na hrázi je rozrytá koly traktorů. Dole, v rybníku, nalevo od výpustě, hned vedle loviště se černají ohořelá polena. Tam měli rybáři při výlovu oheň. Černým bahniskem se klikatí uzounká stružka přítoku, třpytí se a někde uprostřed rybníka se ztrácí v mlze.
Hned na druhé straně hráze, zastrčená mezi mladými smrčky, stojí osamělá chata. Ta zde byla první a od chatové kolonie ji odděluje plocha rybníka. Okenice jsou otevřené a na prádelní šňůře visí ručník a bílé tílko. Dvě bílé plochy v šedi krajiny. Postrádá to logiku, v tomhle počasí nemůže nic uschnout.
Jarda má na sobě vybledlé tepláky a nese vědro vody. Zdravíme se. Ten člověk nikdy nezatoužil mít auto. Co ho znám, každý pátek si to šlape i s rodinou pěšky, s batohy na zádech, od půlpátého vlaku. V létě si tady v jeho rajónu občas zaběhnu a jsem strašně rád, že Jarda běhá to své kolečko obráceným směrem.
Protože kdybychom běželi spolu, tak mi Jarda nutně uteče. Takhle se jenom pozdravíme a běžíme každý sám. Jarda je pořád dobrý, je vidět, že za mlada běhával závodně, má pořád lehounký krok běžce dlouhých tratí.
Ale to již jsem o něco výš, mlha již není tak syrová, dokonce hraje do oranžova, to slunce se snaží prorazit. Na rozcestí je kříž a na něm oválná fotografie čtyřicátníka s mohutným knírem v uniformě rakouského vojáka.
Září, jako rubíny. Šípky. Stařenka je dosud statná, stařeček zřejmě chodí o holi, nyní mu hůl výborně slouží, přibližuje si pichlavé větvičky.
Tyhle měkké šípky jim už sběrna nemůže vzít, jdu schválně ke keři a zkusím několik plodů. To není do sběrny. Ba ani na čaj ne. Bábinka se nám dala na pití, žertuje stařík. I buď zticha, dědku, ohrazuje se babka, víte, pane, ani to nenechá dokvasit, pořád ochutnává. A vůbec, nejlepší víno ze šípku je, když přes ně šlehne první mráz. A odkud jsem a jestli jsem nechal auto dole, na silnici, nebo u hospody a že se vydám, v takovým nečase, psa že by nevyhnal. A dnes bude brzy tma, když je taková mlha.
V tom mají staříci pravdu, kolem čtvrté se začne stmívat. A tak se loučím. Ale nejdříve se pozvu na víno, to bude kolem Vánoc, že? A že prý jo. Klidně. Abych se ptal ve vsi po Neuwirtových. Jo, jenže Neuwirtů je ve vsi několik, Neuwirt na Horním konci, Neuwirt U kapličky, Neuwirt, co se říká u Novotnů. A prý, abych se ptal po Neuwirtových, co se říká u Matýsků. A tak jo. Tak zatím - spánembohem.
Autor: Miroslav Štveráček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |