V Dobrém jitru Českého rozhlasu 2 pronesl spisovatel Zdeněk Mahler myšlenku o příčinách současné všeobecné duchovní krize. Nedomnívá se na rozdíl od církevních hodnostářů, že tou hlavní příčinou je odklon od víry, ale soudí, že hlavní příčinou krize je odvrat od rozumu, od rozumnosti.
V jistém pohledu se tedy nad touto otázkou vracíme ke sporu, provázejícímu celé dějiny filozofického myšlení.
Ovládnutí myšlenkového pole konjukturálními pohledy s opětovným oslavováním jediné možnosti v podobě jediné supervelmoci, jediné světové orientace a jediného neomylného panovníka, s neopakovatelným kreditem vůdčí osobnosti, to už tolikrát poškodilo a občas i zbrzdilo vývoj celého našeho světa. Halasné šíření jedné jediné pravdy při současném vylučování jiného názoru na periferii života je znovu vizitkou doby, ve které žijeme.
Každému podle jiného metru
Tomu neblahému poslání slouží bohužel i stávající oficiální profesní a umělecké spolky České republiky, z nichž mnohé jsou hojně dotovány prostřednictvím státních institucí daňovými poplatníky. A ze kterých, jak se ukazuje, nelze ani vystoupit, zrušit členství nebo být vyloučen, neboť tyto spolky by ztratily živé hlavy, na něž pobírají příspěvky od chudého státu. Proto s takovou obrovskou nechutí jejich představitelé, mnozí zrozeni z levicových proudů a poznamenáni dogmatismem padesátých let, přijímají i existenci Unie českých spisovatelů, která nevznikla z jejich vůle. Ta se přes svou snahu ocitla bez jakékoliv podpory státních institucí. Tito činitelé se snaží poukazovat na skutečnost, že UČS sdružuje pohrobky včerejšího režimu, aniž jsou schopni sami pohlédnout do vlastního zrcadla. Denně jsme svědky toho, že opět povstávají noví kádrováci! Dokonce dokonalejší svých předchůdců. Nyní je již ovládají i mocné zahraniční mediální společnosti, které vládnou například českému tisku a dalším sdělovacím prostředkům. Sám jsem absolvoval množství řízených pohovorů o věrnosti mediální firmě, na jejichž konci se objevovaly i rezolutní závěry: nežádoucí. Abych byl aspoň trochu spravedlivý, tato ideologická diskriminace a předpojatost se neděje jenom dnes, dělo se tak i včera.
Na konci promyšleného tlaku je vymytý mozek
Déle než desetiletá - a třeba říci, že nejenom mediální masivní propaganda - přinesla a přináší své bohaté ovoce. V ní neexistují jenom atributy zločinnosti, nástup narkomanie, nezaměstnanosti, bídy, lži, překrucování faktů, směřování agresivních válek do míst předem zvolených ohnisek, demonstrace síly, strašení komunismem a dokonce i socialismem. Myslet si, že neexistují v naší době i kladné příklady by bylo by velkým zjednodušením.
V jednu dobu po roce 1990 vzniklo u nás téměř 1000 českých nakladatelství. S jejich kvantitativním růstem však také někdy na samé dno poklesla profesionalita nakladatelských pracovníků. Některým nakladatelským domům vládnou lidé bez jakéhokoliv humanitního, historického či jiného vzdělání.
Proč mají mít licenci, když okrádají?
Všemocná ruka trhu vstoupila do duchovní sféry a zcela ji vykloubila. Kniha se stala zbožím, vytvořil se řetěz nakladatel, grafické studio, tiskárna, dealer, knihkupec, autor a zavládly neskutečné vztahy. Jeden neplatí druhému, jeden s druhým neuzavírá smlouvy, chová se arogantně, ne-li zpupně. Na konci řady se třese autor, hrdina vlasteneckého činu, kterým je psaní, tvorba knihy. Navíc je autor vystaven psychologickému tlaku, aby v podstatě ustupoval od honorářů nebo na ně čekal i dlouhé měsíce od vydání knihy. Aby zajistil sponzory bez nároků na provizi nebo na vydání knihy sám přispěl, kromě vynaložené práce i finančně.
Outsider doby
Autor se přes noc stal největším outsiderem, člověkem na samém chvostu dění. Do autorských řad v nevídané míře pronikli grafomani. Ten, kdo v posledních letech stvořil jakékoliv literární dílo - prózu, poezii, odbornou publikaci, fotografickou knihu, dobře ví, o co jde. Spisovatelé, nejsou-li ozářeni mocí mocných, prožívají hrůzný efekt ze své literární práce, jsou často na holičkách. Někdy na hranici bídy. Svou spisovatelskou práci musí vynahrazovat jinou prací, která jim zajistí aspoň nejskromnější způsob života. Aby se uživili, přispívají za minimální honoráře do okrajových periodik, neboť do mocných médií se jako externisté nedostanou. Podobné peripetie však prožívají nejenom spisovatelé, ale co básníci? A co neosvícení malíři? Mnozí již stačili okusit a okoušejí daň doby, nedaří se jim. Mluvit o postavení spisovatele v naší době je imaginární problém. Cožpak na něj lze vůbec nějak racionálně odpovědět? Stačí se podívat na zaplevelené haly zkrachovalých obchodů, kde na podlaze leží palety s levnými knihami, opravdové literární poklady lze nalézat u sídlištních popelnic - celé básnické dílo Jaroslava Seiferta, signované nositelem Nobelovy ceny! Díky tomuto stavu jsem si pořídil za posledních deset let slušnou knihovnu české i světové klasické literatury.
Kam směřujeme?
Cožpak lze kolem této závažné národní duchovní krize chodit bez uzardění? Vyhrotím problém: bylo tomu včera podstatně jinak? Myslím, že nebylo! Kdo bohatl z literární práce, kdo získával vavříny ve výtvarné tvorbě? Kdo se dostal na výsluní v dramatické a televizní tvorbě? Bylo toto prostředí vůbec kdy u nás zbaveno českého mafiánství, v němž umělec umělci mydlí schody, rozhodovalo se svobodně o jeho skutečné kvalitě? Ale to, co je nyní, nemá obdobu ani srovnání. Kdo byl a většinou je i dnes jenom plebejcem, odsouzeným na milost a na smrt nebo na slitování? Kdo psal a píše do šuplíků a nebyl nikdy vzat na milost? Kolik jich bylo, kteří neměli včera žádnou šanci a kolik jich je zase dnes... Ale to přece jenom není něco, s čím bychom se měli smiřovat a čemu se podřizovat.
Příklady Evropy v českém prostředí netáhnou
Takové je a bylo postavení českého spisovatele a nevěřím, že bychom je obzvláště v naší době dokázali změnit. Myslím, že žiji uprostřed tohoto dění a znám dokonale tuto situaci. Nevěřím v dohledné době v žádnou pozitivní změnu. Problém postavení českého spisovatele bez radikální změny sociálních, ekonomických a kulturních podmínek tohoto světa nelze uspokojivě vyřešit. K poučení, co s tím, nemusíme chodit daleko, jděme hledat východiska pro nakladatelskou činnost třeba do Dánska nebo do Norska.
Postavení českého spisovatele je i pro dnešek stále jenom cestou ve slepé uličce a nemůžeme ji nikterak ovlivnit. Odpor k jakýmkoliv pozitivním změnám je zatím příliš velký, zápas o jakoukoliv změnu stále ještě hraje v neprospěch opravdového pokroku.
Zdá se to poraženecké? Zatím se přikláním ke Zdeňkovi Mahlerovi, který si pomohl slovy Shakespeara: "Člověk proskočí životem jak šašek obručí." Zvláště člověk, který přišel o rozum a cestu k rozumu zatím jenom hledá. Přesto všechno věřím, že zcela určitě přijde doba, přicházející podle Egona Bondyho s každým závěrem každého dvacetiletí, kdy se svět znovu probouzí k lepšímu. Bude to ve chvíli, kdy si sáhneme až na samé dno našeho bytí a našeho jsoucna. Jaké však bude toto probuzení si nedovedu zatím ani představit, nevím totiž, zda ryzí bojovníci za zrušení národa neovládnou toto pole. Techniku i technologii k tomu mají.
Otázka o postavení českého spisovatele je tedy podle mého zatím nastolena předčasně.
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)