Slovenská poezie se k nám za administrativní zeď, postavenou začátkem 90. let po rozbití federace, dostane jen zřídkakdy. Nebýt Slovenského institutu v Praze a Slovenského knihkupectví, popř. osobních kontaktů, ani bychom o slovenských knihách nevěděli. Je to škoda, vždyť na Slovensku je česká literatura vítaným doplňkem slovenské, a to nejen odborná (filozofie, sociologie a publicistika), ale i beletrie, krásné písemnictví. Unie českých spisovatelů, jež navázala oficiální kontakty se Spolkem slovenských spisovatelů, se alespoň částečně pokouší tento informační deficit odstranit a seznamovat naše čtenáře se zajímavými jmény na poli slovenské umělecké tvorby.
   K nim patří i mladý košický básník Dalimír Stano, který debutoval v roce 1997 sbírkou básní Vaša Esencia, o rok později založil edici Klub Ozvěna ve vydavatelství Slovo (v níž vyšla druhá sbírka Oxana z r. 1998) a v roce 2000 založil edici se surrealistickým názvem DALi, Dílna autorů literatury. Stanovy sbírky jsou však téměř nedostupné, jen ta poslední nazvaná SAMOTKA s podtitulem Ohnivý anjel (Košice, Vienale 2001), tvoří výjimku - několik výtisků měli ještě v pražské Slovenské knize.
   Stano je básník formálního citu a smyslu, virtuózně ovládající různé poetické finesy. Kritik, jenž preferuje u básně tvar, formální práci s hláskovým, slabičným, lexikálním materiálem, by byl potěšen poetickou hrou, množstvím aliterací, rýmových ech, drobných slovesných kouzel. Potěšen, ale ne překvapen, protože poetická hra nechybí ani poezii české. Básně však nejsou lehounké jako tlachání, improvizované jako náhodný sběr motivů a banalizované jako reklama na novou "báječnou svěžest". Poeticky jsou "řízeny" formou sonetu, klasicky konturovaným (teze-antiteze-syntéza) a dobře pointovaným. Ne variace, ne kroužení a obkružování tématu, ale také ne polopatické sdělení, jehož smysl by byl nápadně vztyčen jako maják, samozřejmě mravoučný nebo věroučný. Nejsou ani surrealistické, byť je motivická a tematická spojitost některých veršů rozvolněná, a mohly by tomu napovídat i vlastní Stanovy ilustrace.
   Samotka je cela, v níž jsme sami sebou, vězení z upřímnosti, do něhož jsme vsazeni kýmsi v očekávání trestu. Spravedlivého, či nespravedlivého? Přísného, či mírného? Metafora pohříchu existenciální. Jistě, "samotka" může být i prosté osamocení, prázdnota a privátní opuštění. Je v ní i cosi z nostalgie za federací, za českým "bráchou" a slovenštině tak blízkou češtinou, jež "bezo mňa do európy jachá". Na straně druhé si však Stano uvědomuje, že slovenština je výsostný jazyk poezie, že "kým svoju slovenčinu pácham / stúpa jej hodnota" (s. 7) Ne nadarmo je báseň Praha (tři pětiverší) umístěna před sonet nazvaný Golgota a po ní následuje Pokora a Smrt. Vyjadřuje pocity Slováka, jemuž je toto město, kdysi tak blízké, už téměř odcizené, přeludné, v němž "zakopnem o nesúzvuk" (s. 29) Básně jsou nejednou stylizovány a čtenáři předestřeny jako "smutný moták" nebo láhev vyslaná trosečníkem.
   Proč se náš "ohnivý anjel" ocitl na samotce? Na roštu nesouzvuku, pochyb? Možná odraz manželské a partnerské deziluze ("ak moje pery vypenie / slová o ženách plné nadšenie /kašlite na ně" s. 9), možná opuštění bohem, jehož nehledá v "sobě" ani "tam", dobře věda, proč. Samotka je trest za "práva na výprave" a "za krajné názory / i tomu pudu navzdory" (s. 14). Je výronem plynutí času a paradoxu, že "slobodní sme hádam len vo väzniciach". Je to prostor bytí, v němž fosforeskují vymřelá města, surrealistické "ubrusy snov sú prestreté" (s. 38), prostor kdesi za zdí a mezi přehradami, ostnatým drátem myšlenky. Jako by si dával záležet na dojmu minimální distance mezi "sebou samým" a lyrickým mluvčím, byť by to měl být (sebe)stylizovaný ďábel, vykupitel, bojovník práva na "krajné názory", pijan nebo jen pořadatel mýtů. Možná proto není sváděn patosem tíživého tématu k existenciálním lamentacím, spíše má blízko k lyrickému monodramatu.
   Sbírka Dalimíra Stana je vcelku příjemným překvapením.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]