První román Toni Morrisonové po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1993 nese název RÁJ. Vydalo jej nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o., roku 2001 v překladu Zuzany Mayerové, se standardně kvalitním doslovem Josefa Jařaba. Zatímco černá Morrisonová se cítí bytostnou Američankou, její spisovatelská kolegyně Elaine Potter Richardsonová přijala za své literární jméno Jamaica Kincaidová, aby si připomínala oblast Západní Indie a Karibského moře, kde se v roce 1949 na ostrůvku Antigua narodila. Český čtenář se s její tvorbou v knižní podobě setkává poprvé díky fiktivní autobiografii VLASTNÍ ŽIVOTOPIS MÉ MATKY, kterou v překladu Zdeny Pošvicové vydala Mladá fronta v roce 2001 se standardně kvalitním doslovem Josefa Jařaba.
Letošní sedmdesátnice Morrisonová svým Rájem uzavřela volný cyklus lásek... Lásky mateřské (Milovaná), Lásky milenecké (Jazz) a Lásky k Bohu (Ráj). A třebaže se většina jejích recenzentů shodla na tom, že Nobelova cena mohla Morrisonové změnit život, její umění nepoznamenala, sama autorka v několika rozhovorech připustila, že v mnoha případech knihu uspěchala.
Umělecká výpověď Jamaicy Kincaidové vložená do úst sedmdesátileté Xuely Claudette Richardsonové jenom zdánlivě představuje únavný monolog od prvních záblesků vědomí po vyrovnanost stáří. Životní události hodné zaznamenání získávají další rozměr díky autorčinu poetickému jazyku, formální vytříbenosti a organickému využití lyrických pasáží. Vypjatá individualita hrdinky pramení z pocitu vykořeněnosti (její zrození s sebou nese pečeť matčiny smrti), dobrovolná izolace může být chápána jako msta světu, nelze vyloučit ani pokus o vytvoření obranného valu před útrapami, jež s sebou život přináší. Hutný, nevýrazně členěný text s minimálním počtem postav až do konce (nikoli šťastného) je potvrzením všudypřítomné ambivalence, kdy podoba vnucená životu vlastní vůlí k vítězství může představovat propadliště osobní porážky.
Tenhle životní příběh je příběhem matčiným stejně jako mým, a je také životním příběhem dětí, které jsem neměla, stejně jako z jejich pohledu příběhem mým. Tenhle příběh je příběhem osoby, které nikdy nebylo dovoleno být, a příběhem osoby, kterou jsem sama sobě nikdy nedovolila se stát... Smrt je to jediné, co existuje, neboť je jedinou, nevyhnutelnou jistotou všeho.
Oproti stojedenapadesáti stránkovému monolitnímu textu Kincaidové má Ráj takřka klasický románový půdorys. Morrisonová jej zabydlela množstvím postav, kterých je nepoměrně víc, než inzerují samostatné názvy kapitol (Mavis, Grace, Seneca...). Nezastupitelnou roli sehrává i město Ruby, spravované pokračovateli "černých otců", dbajících na rasovou čistotu, dodržování právních norem a estetického cítění. Kultivovaný čtenář by si mohl připomenout puritánský Boston nebo Salem s jejich procesy, jenže v případě Ráje jde o společenský kontext a filozofickou kontemplaci sedmdesátých let dvacátého století. Uzavřená, zdánlivě idylická komunita Ruby - Ráje se ukazuje v proměnlivosti doby jako regresivní a neživotná, s narůstajícími generačními konflikty, jež poukazují k naléhavosti řešení. K tomu by mohlo dojít oboustrannou vstřícností, tolerancí a schopností naslouchat. Nejspíš také kombinací dělného úsilí a otevřenosti mysli, což představuje program mladého duchovního Richarda Misnera.
Vnější svět je v románě reprezentován konventem, osamělým stavením uprostřed divočiny, kde postupně nacházejí útočiště ženy všelijak poznamenané životem. Uvolněnost, jíž podlehnou v novém prostředí, se stane trnem v oku "váženým" z Ruby a ti se rozhodnou pro svéráznou likvidaci zahanbujícího místa.
Bílou dívku zastřelí jako první. S ostatními si můžou dát na čas. Není žádný spěch, jsou sedmnáct mil od města a devadesát mil okolo žádné další není. V konventu bude spousta míst, kde se dá dobře schovat, ale oni mají čas a den teprve začal.
Je jich devět, téměř třikrát víc než žen, které musí uštvat nebo zabít, a k obojímu mají všechno potřebné: provazy, kříž z palmových listů, želízka, obušky a sluneční brýle, a krásné lesklé pušky.
Jak vidno, Morrisonová otevírá svůj text téměř v žánru kriminálního románu, jeho jazyková technologie je však dynamicky proměnlivá: od puntičkářských záznamů kronikáře k reji bizarních představ, od relativizace motivů k důkladné psychologii postav, od žánrového obrázku k polemickému traktátu filozofického dopadu. Také závěrečná část nevyznívá v duchu jednoznačné katarze, autorka ponechává čtenáři prostor k vlastním reflexím, jež si vynucují návraty k jednotlivým částem textu. Rasový podtext je v románě vyjádřen protipólem, nahodile, z rozhovoru obyvatel Ruby: Šli kolem nějaký lidi. Lidi, nebo běloši?
Zatímco monolitní text Kincaidové je nutné přijmout na jedno čtenářské nadechnutí, téměř třísetstránkový opus Morrisonové svádí místy k prodlevám. Pokračování však záhy upozorní na nezbytnost koncentrované pozornosti od prvního slova do konce.
Oběma knihám je vlastní vysoká umělecká hodnota a zájem o věci lidské, mezi něž patří porozumění, soucit a ochota naslouchat jeden druhému.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)