Když se zhruba před rokem Václav Havel vyptával Ludvíka Vaculíka, jestli v současné české beletrii vyšla nějaká zajímavá novinka, kterou by mu ke čtení obzvlášť doporučoval, dočkal se od něho odpovědi, že si nemá nechat ujít memoárový román Ivana Binara. Teprve až dlouho poté, co jsem se tohle kdesi v novinách dočetl (vždyť nepřehlednost knižního trhu spíše dál vzrůstá, než přetrvává), podařilo se mi - coby mimopražskému zájemci - objevit u knihkupce Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa, jak Binar poněkud zdlouhavě i zmatečně svou prozatím poslední a nejobjemnější prózu nazval. Takto ovšem působí titul knihy jenom do chvíle, než se v ní čtenář trochu zorientuje a záhy pozná, že jsou mu opravdu předkládány příběhy (přinejmenším) dva. V první části každé ze sedmi kapitol nachází se totiž napřed vyprávění o protagonistovi díla Václavu Netušilovi a v druhé pak podání, vycházející k tomu kontrastně přímo z úst vypravěče, čili samotného autora. Je zde však ještě další, kurzívou oddělený útvar, opakující se ve všech kapitolách: v něm si spisovatel dopřává (opět pomocí smyšlené postavy, cestovatele-cyklisty Věncezslava Páva) pohlížet na peripetie vlastního života odkudsi z výšin (či hloubek?) k tomuto záměru zvlášť vyfantazírovaného světa. Všechno ale, co se také v této rovině odehrává, koresponduje i s ostatním textem, v jehož náplni dominují hlavně osobní vzpomínky na někdejší, již neexistující Ostravsko a pozdější exilová léta, strávená ve Vídni a v Mnichově, metropoli Bavorska.
Vzhledem ke skutečnosti, že jsem Ivana Binara poznal již krátce po jeho příchodu do zahraničí (od počátku spolupracoval s mým mnichovských Obrysem, který začal vycházet v roce 1981), nemohu jinak, než k jeho nové knize přistupovat z pozice člověka, který byl dlouhodobě zblízka konfrontován s autorovým osudem, a do jisté míry jej snad potom v cizině i občas ovlivňoval. Navíc jsem některé Binarovy knihy vydával; tituly Rozprava v krabici a Kytovna umění u mne vyšly v letech 1985 a 1988, stejné jako v sedmaosmdesátém roce rekonstrukce muzikálového libreta Syn pluku, které vzniklo parafrází slavného románu Valentina Katajeva. I tuto publikaci kompletně připravil Ivan Binar, přestože autorem je označen Petr Podhrázký, jeho celoživotní důvěrný přítel a kamarád, s nímž (a několika dalšími) skončil v roce 1972 za mřížemi, neboť uvedením údajně "protisovětského" muzikálu na prknech jednoho ostravského divadélka měli "pobuřovat veřejnost". Pamatuji se na Binarovu nesmírnou radost, když dva roky po svém vystěhování mohl ve Vídni uvítat i Podhrázkého, jakéhosi z mého pohledu zlenivělého bohéma s extrémně pravicovými názory, jehož verše mi hned začal doporučovat. Nehodlal jsem je vydat a oba tehdy zklamal, avšak dnes by už Binar za Paralipenona Zahrádku (tak v knize pojmenovává někdejšího druha, který záhadně zemřel někdy v půli března 1990), rozhodně neorodoval. Prošel těžkým psychickým šokem, po definitivním zjištění, že Zahrádka do Rakouska vycestoval již jako agent StB, který za pár drobných neváhal kdekoho pošpinit a udat. Především ale nepřetržité denuncoval nic netušícího Ivana Binara (proto zřejmě v příběhu Netušila), jenž teď pojal za nutnost se s hrůzným poznáním alespoň literárně nějak vypořádat.
Protože Binarův román byl vydán s profesionální péčí, která není v současné české nakladatelské branži samozřejmá, oceňuji též práci Petra Sachera, majitele pražské firmy Hynek, o němž se v dnešních Čechách zaručeně nikdo nedočte, že kdysi platil i za nadějného básníka. V Německu, kam ještě v neplnoletosti s rodiči koncem padesátých let odešel, byl ponejprv pomocným dělníkem na stavbách, než se vyučil řemeslu fotografa a dospěl posléze ke studiu na mnichovských univerzitách. Drobná sbírka veršů, kterou u mne před více než dvaceti lety debutoval, měla na obálce linoryt Karla Kryla a nesla název Zapovězená cesta. To už však doslova pouze na okraj.
Autor: Daniel Strož
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |