Albert Einstein vysvětloval jednou studentům Sorbonny podstatu své definice relativity na vlastní sebereflexi přibližně těmito slovy: "Jestli se potvrdí, že moje teorie je správná, Německo mne v mžiku prohlásí za Němce a Francie bude trvat na tom, že jsem občan světa. Pokud se ovšem ukáže, že nemám pravdu, Francouzi mne hned označí za Němce a Němci budou tvrdit, že jsem Žid."
Díky Einsteinovi pojem relativity vstoupil do lidských úvah i jako prvek kalkulace, který jednou zrychluje, podruhé zpomaluje čas našeho bytí a prostor měří podle globálních souřadnic. O mnohých velkých věcech, které se dotýkají lidských osudů, se ovšem nerozhoduje v parlamentech ani na náměstích republiky, ale za zavřenými dveřmi a utěsněnými okny. Kde jsou ty časy, kdy ve starém Řecku i diplomaty vybírali demokraticky na veřejných prostranstvích z nejschopnějších a nejzkušenějších osobností? Když ovšem nesplnili očekávání, nejenže je nemilosrdně odvolávali, ale právě tak "demokraticky" jim dávali třeba setnout hlavu.
Kalendářní rok překlenul horizont času a první oficiální rok nového tisíciletí odkráčel do nekonečna a zůstala jen kontinuita nevšedních událostí, které nám nadělil osud buď našim přičiněním, nebo z vůle jiných.
Někteří si vzpomenou i na to, že v evropském prostoru ještě před deseti lety vládl mír, byť podepřený horami zbraní a místy obtažený i ostnatým drátem. A že "rovnováha strachu" v tehdejším dvojpolárním světě sice paradoxně, avšak 45 let zaručovala mírový život mnohým i z té více než poloviny miliónu lidí, kteří zahynuli na Balkáně po zvednutí "železné opony", když studenou válku za zvuků fanfár a přehnaných očekávání zaměnil studený mír. Umírali však nejen tam. I v Africe přišlo tehdy o život více než osm set tisíc lidí a v bývalém Sovětském svazu další desetitisíce. Celkem vzato, podtrženo: stalo se to po protržení hrází postavených na rovnováze sil, která byla zpečetěna krví kolem padesáti miliónů obětí v předposlední válce.
Předposlední proto, že dnes je již nová válka - globální. Zatím proti mezinárodnímu terorismu, ale i to přece může být jen relativní. Teroristé se stáhli do jeskyň a kdoví ještě kam. Avšak na jak dlouho? Nicméně základní otázka zůstává na očích všech: zda a jak řešit sociální a kulturní nerovnost, z které těží terorističtí fanatikové?
Despotické a jinak zprofanované režimy v ropných islámských zemích, které zkorumpoval Západ, nahnaly již mnoho zklamaných lidí včetně mladých do náruče islámských extrémistů, kteří Západ vykreslují jako jednu z hlavních příčin jejich zaostalosti a mizérie. Dokonce i na nedávném zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Ottawě se mluvilo o nutnosti bojovat s chudobou jako součásti boje za vykořenění terorismu. Prezident Světové banky J. Wolfensohn se vzácnou otevřeností prohlásil, že "pokud se nám nepodaří vyřešit problém bídy ve světě, budeme mít několik dalších Afghánistánů". Vskutku neradostná perspektiva!
Ale divíme se tomu? Vždyť dokazuj hladovému člověku, že bohatství ducha je větší a trvalejší než hmotné statky. Pro něj duch bývá silnější, když má sytý žaludek. Sytý rovněž lépe pochopí, že skutečně bohatý - jak říkají Číňané - je jen ten, kdo ví, kdy má dost. Jinak spíš uvěří tomu, kdo mu prstem ukáže na viníky jeho stavu. Těm, kdo mu vštípí fanatickou myšlenku, aby skoncoval se "Satanem" v zájmu vyšších ideálů, aby se obětoval pro dobro jiných na zemi a pro svou věčnou blaženost v nebi.
A nejde zde přece jen o islámsky svět, ve kterém žije již miliarda a dvě stě miliónů muslimů. Problémy sociální nerovnosti se nedají nikde vyřešit machinací s lidmi a již vůbec ne silou či hrubým nátlakem na národy a státy. V éře elektronicky se globalizující společnosti občan v síti "on-line" může být sice v mžiku propojen s druhým koncem světa, ale chudák, který nemá pořádně co do úst pro sebe a rodinu, potřebuje internet asi tak, jako nebožtík elegantní smoking z prvotřídního salonu. Komunikační technika jej sice promptně "zglobalizuje", ale jeho sociální stav zůstane nadále beznadějně "lokalizován". A více než polovina populace planety je v takové situaci. Mráz z toho běhá po zádech!
Západ se chová ke zbytku světa relativně: k jedním tak, k druhým jinak a často farizejsky. Bojuje proti teroru jiných, ale přezírá teror a křivdy, které sám napáchal v různých koutech matičky země. Nemluvě již o jeho spojencích od Blízkého východu až po Daleký východ. Necitlivost k zájmům jiných, pýcha a dvojí metr se díky němu stávají normou mezinárodních vztahů. Významný český sociolog Václav Bělohradský nedávno výstižně poznamenal: "Kdo upírá místo na zemi jiným bohům než je náš, upírá místo na zemi i jiným lidem než jsme my".
USA s podporou spojenců v NATO a s nízkou mírou sebereflexe využívají kampaň proti světovému terorismu i na to, aby prosadily své dlouhodobé strategické cíle v koridoru zemí od Balkánu přes Kavkaz, Střední Asii, Turecko, Mongolsko až k hranicím Číny. Srbsko v bývalé Jugoslávii a jeho vláda jim stály v cestě hned na začátku. Proto musely být potrestány. Aliance předtím přijala tři další státy včetně ČR, protože potřebovala jejich vzdušný prostor pro strategické bombardéry a ve dvou případech též slovanský prvek ve svých řadách. Příští rok v Praze přijme nové členy. Potřebuje je pro další partii hry na velké šachovnici, jejíž tahy povedou i na Minsk. Tento strategický směr již vyzkoušelo několik "velikánů" historie, i když každý s jinou motivací. Siločáry geostrategie si žádají uvolnit celý "europrostor" jako předmostí do Asie, nemluvě o tom, že pro jistotu je třeba stále držet pod relativní kontrolou dvě další nukleární velmoci - Rusko a Čínu. Předtím, poté nebo současně s tím přijde další "vzdušná masáž" menších států, které se jaksi nechtějí přizpůsobit novému světovému "řádu".
Někteří západní analytici píší, že to je vlastně začátek války na vyčištění prostoru pro nerušenou globalizaci jako nástroje integrace trhů a zajištění strategických surovin, jejichž spotřeba za 15 - 20 let má vzrůst asi o 50 procent. Střední Asie, kde je nafty a plynu více než v Kuvajtu, Mexickém zálivu a snad i v Severním moři dohromady, a navíc ve vynikající kvalitě, je považována za "sféru soutěžení", což je diplomatická formulace pro rivalitu. Rusko, Čína, Irán, Indie, Pákistán, nové postsovětské středoasijské státy si chtějí zachovat regionální geopolitický vliv. USA se zde chtějí prosadit nejen jako globální, ale i regionální hegemon. Všichni jsou vlastně ve výchozí pozici na začátku procesu ztvárňování příští podoby Střední Asie a určování míry vlivu v ní.
A je zde ještě sklouzávání Ameriky do stále hlubší ekonomické recese. Nikdo neví, co to přinese světu, jedno však vědí všichni: militarizace byla vždy želízkem v ohni pro koncentraci a centralizaci kapitálu, zejména zbrojařských gigantů.
Nebyl by důvod volat po změně životních hodnot ve skutečné demokracii, která nejen proklamuje, ale i zajišťuje práva a důstojnost člověka, jeho rozvoj, větší sociální rovnost. Ale realita je jiná, většinou tristní. A vše v situaci, kdy Amerika zůstává "lokomotivou" světového hospodářství. (V roce 1999 se podílela na tvorbě světového HDP 28, 8 %, zatímco celá Evropská unie necelými 27,4 % a Japonsko 14,5 %.) Amerika je i technologicky nejvyspělejší a celkem vzato je jediná supervelmoc, s níž se zatím nikdo nemůže rovnat ani vojensky. Z 800 miliard dolarů, které podle OSN svět loni vynaložil na zbrojení, vojenský rozpočet USA na příští období představuje asi 44 procent.
Anglický filozof podnikání Charles Handy napsal nedávno v knize Hlad ducha: "Víra začíná tam, kde docházejí fakta. Nikdo není schopen nikomu jinému přesvědčivě dokázat, že to, v co věří, je správné. Jestliže se však naše názory shodují s tím, co považují za správné jiní lidé, mohou mít doopravdy velkou sílu.... Má-li se kapitalismus stát naším sluhou a ne naším pánem, musí tomu být proto, že to budou diktovat naše názorové systémy... Sdílené a rozšířené názory mohou svět změnit více než vlády".
Zorný úhel věčnosti jako měřítko času v nekonečnu člověk zná již od nepaměti a od dob Einsteinova objevu máme po ruce i míru relativity našeho bytí. Touto teorií se dnes řídí rovněž strategické modely, které jsou neustále a již téměř fundamentalisticky spojovány s geografickým faktorem v onom globálním prostoru a čase. Jenom lidské dějiny nám pořád stejně připomínají krví zauzlené drama konfliktů velkých zájmů. Nakonec však, jak víme, nic netrvá věčně. I poměr globálních souřadnic je relativní a pominutelný jako všechno to lidské plahočení, když se rozsvítí plamínek svíčky v hodině pravdy. Tu zcela jistě lépe pochopí naši potomci a možná ji vytesají do žuly. Jde teď jen o to, aby kvůli ztrátě smyslu pro realitu těch, co sílu zbraní a ne rozumu považují stále za hlavní argument doby a podle ní měří i souřadnice geoprostoru, naši dědicové nemuseli hledat své nástroje tam, kde již tak dávno začínali naši předkové - rovněž v jeskyních.
Autor: Stanislav Suja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |