Hony na čarodějnice a vymítání ďábla mají u nás bohatou tradici. Jen motivy údajných zločinů, metody opatřování důkazů, vynucování doznání či způsoby likvidace štvanců se s postupující dobou proměňují. Bezpochyby stojí za to občas se poohlédnout do časů, kdy zmíněné praktiky nebyly jen součástí alegorického nebo metaforického vyjadřování v souvislosti s novodobými justičními zločiny, ale bezprostřední součástí společenského dění. K interpretaci mnoha jevů je totiž nutné pochopit pravý smysl konání, dostat se na kloub zrůdného mechanismu, postrkovaného loajálními a bezskrupulózními služebníky.
   Právě o to se pokusila Marie Procházková ve své divadelní rekonstrukci pozadí čarodějnických procesů v Losinách a v Šumperku, nazvané ĎÁBEL PROTI BOHU a nastudované souborem Severomoravského divadla Šumperk. Obdobnou látku umělecky zpracoval už Václav Kaplický v próze Kladivo na čarodějnice, proslavené Vávrovým filmovým přepisem. Procházková však nešla stejnou cestou, zaujala ji především klíčová postava procesů František Jindřich Boblig z Edelstadtu (dnešní Zlaté Hory), tato - jak sama píše - "silně psychicky narušená osobnost". "Nejen v modlitbách, ale i v zápisech z výslechů je kladen nápadný důraz na vulgární vyjádření sexuality. Přičteme-li k tomu nadměrné používání tortury, vyjde nám sadistická osobnost s množstvím sexuálních úchylek: od sodomie přes homosexuální tendence až k fekalismu."
   Nicméně tento muž byl v očích katolických církevních hodnostářů váženou osobností, o čemž svědčí Bobligovo společenské postavení i "významnost" úkolů, kterými byl postupně pověřován. Pravděpodobně měl účast při na procesech v niském knížectví, které přivedly na hranici více než dvě stě nešťastníků, jeho osobní kariéra však vyvrcholila v Losinách (56 obětí) a v Šumperku, kde nechal upálit 48 "čarodějnic", včetně tamějšího děkana Kryštofa Aloise Lautnera.
   Historický materiál Procházková zpracovala velmi citlivě, dramatickou rekonstrukci tragických událostí z druhé poloviny 17. století pojala jako mozaiku podstatných momentů Bobligova temného životopisu. Východiskem je jakási hodina pravdy, tedy inkvizitorův fyzický konec na smrtelné posteli, okamžik vhodný pro přehlídku událostí, jevů a lidí. Režisér Jaromír Janeček obsadil do hlavní role hostujícího Alexeje Pyška, dominujícího na jevišti svou fyzickou výbavou, ale i robustním hereckým projevem. Nejdůstojnějším protihráčem mu je obviněný kněz Lautner (Petr Král), který proti Bobligově nebetyčné moci může postavit jen vlastní čest a morální principy. Množství dalších postav slouží k vykreslení atmosféry klíčových okamžiků Bobligovy kariéry - jsou to nejen oběti procesů z rozmanitých vrstev, ale i nejrůznější inkvizitorovi pomahači z církevních, správních a justičních kruhů.
   Představení rozhodně nerezignuje jen na zprostředkování objektivního historického obrazu, k nástrojům, které se podílejí na jeho působivosti, emocionálním účinku, ve velké míře patří i hudba Petra Rezka, doplněná mluveným slovem, tedy dynamickou recitací akcentující nejdramatičtější okamžiky hry.
   Hezkým dárkem pro každého návštěvníka představení může být program vytištěný na ručním papíře z papírny ve Velkých Losinách, doprovozený dobovými rytinami ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku. A ze samotného textu, který je dílem Marie Procházkové, si neodpustím ještě jeden příznačný citát, týkající se tzv. čarodějnických modliteb: "Údajně se mělo jednat o texty, které domnělá čarodějnice obdržela a modlila se ke svému pekelnému pánovi při cestě na sabat, popřípadě v okamžicích, kdy škodila lidem. Tyto texty byly ve skutečnosti vytvořeny samotnými vyšetřovateli a byly vkládány do úst obviněných při výslechu samotným inkvizitorem. Většinou se tak stávalo za použití násilí nebo alespoň jeho pohrůžky."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]