Básník a esejista Leonardo Sinisgalli se narodil r. 1908 v obci Montemurro (provincie Potenza), v kraji, jemuž se už od starověku říká Lukánie. Střední školu navštěvoval v Casertě, v roce 1926 odešel do Říma, kde vystudoval obor elektrotechnického inženýrství. Kromě poezie a eseje se zabýval i malířstvím, grafikou, architekturou, designem a reklamou. Po ukončení studií žil řadu let v Miláně, později přesídlil do Říma, kde v letech 1953 - 1959 redigoval mezinárodně uznávaný časopis Civilta` delle macchine (Civilizace strojů). V roce 1961 obdržel za svou poezii prestižní italskou literární cenu Etna - Taormina, kterou o několik let později získal i Vladimír Holan. V 60. letech byl tři roky poradcem firmy Alitalia a založil časopis věnovaný problematice designu.
Sinisgalli vydal - kromě řady próz a esejů - básnické sbírky Elysejská Pole (1939), Viděl jsem Múzy (1943), Nová Elysejská Pole (1947), Sešitek v prachu (1948), Stará vinice (1956),Věk luny (1962), Vrabec a malomocný (1970) a Zapomnění (1978).
Sinisgalliho průzračné a zároveň neobyčejně rafinované verše se inspirují především světem dětství, básníkovou rodnou Lukánií i tvrdým životem jihoitalských venkovanů. Až matematická přesnost a úspornost výrazu, provázená velkou smyslovostí i zájmem o předmětnou skutečnost, činí z těchto básní zářivé krystaly, jejichž uchopení přivádí čtenáře na práh tajemství.
Óda na Lucia Fontanu, napsaná v prosinci 1961 a zařazená do sbírky Věk luny, nostalgicky křísí bohémskou atmosféru milánské literární i výtvarné avantgardy 30. let.
Leonardo Sinisgalli zemřel v Římě roku 1981.
LEONARDO SINISGALLI
Óda na Lucia Fontanu
Jsem daleko od Milána,
daleko od svého mládí.
Via Velasca, via Rugabella, Piazza Tricolore.
Z okénka taxíku jsem spatřil
pahýly svého bydliště.
Zašel jsem do trafiky
i k holiči přes ulici.
Kde je můj čistič bot?
Nechal jsem bitter ve sklenici
a našel si pokoj ve via Mauro Macchi.
Jak dlouho snil jsem o téhle živé pohlednici,
kolik let bloudil sem a tam,
ve dne i v noci!
Ty také odešel jsi bůhvíkam
a zdálo se, že se už nevrátíš,
že zmizel jsi a žiješ sám
v Buenos Aires, věrný svým představám,
a děláš barokové pomníky.
Jednou v létě před 25 lety, tuším o páté,
seděli jsme u bazénu v Lambrate -
Gatto, Cantatore, možná i Broggini,
byly tam Rina a Enrichetta.
Zrovna vyšla knížka o Soldatim,
v obtazích byl můj Sešit na geometrii.
V šortkách a tričku,
v baru na periférii
jsme pojídali žemle se šunkou.
Pivo za všechny jsi platil ty.
Zašel jsem do ulice Lanzone
a do večera odpočíval u paty krucifixu,
který se líbil Musoccovi.
Jak krásný na podstavci v Galerii,
v obchodě Olivetti,
byl tvůj barokový triumf
v barvách azuru a heny.
Byla to podobizna Riny Molé.
Byl jsi silný, volný, elegantní,
už tehdy znamenitější než Arp.
Argan tenkrát neznamenal nic,
Tapié prodával mazací oleje.
Kolik vody uplynulo,
kolik sněhu napadalo,
kolik mlhy, kolik jinovatky!
Myslím na Rinu,
na její polobotky,
jak kráčí po piazze San Babila.
Dnes ráno je chladno,
smutně skřípá kladka,
číslo sedm jede do Lambrate
z Bagginy, ze Siberie,
město se choulí do sebe a jinovatka
pokrývá hlízy v nádobách,
tma padá na paměť jak prach.
Řekli mi:
Chceš-li potkat Fontanu,
vstaň ihned z postele,
jdi do Monforte za rozbřesku.
Teď je pozdě, od zimního stesku
skla jsou zamžená a vše je holé.
Je živa, či mrtva Rina Molé?
Já ji doprovázel ve dne,
tys ji vídal v noci.
Byl jsi mladý, silný,
už tehdy znamenitější než Arp.
Měl jsi náš nekonečný obdiv
a naše amatérské chvalozpěvy
ti zcela stačily,
dávals nám peníze
a přihrával své děvy.
Teď o tvých výstřednostech,
tvých otvorech a řezech
všichni rokují, nadutě filozofují -
Argan i Tapié,
Barilli, Crispolti, Apollonio.
Neřeknou, zda jsou ošklivé,
či krásné nebo nové, tvé otvory se líbí
i Bucarelliové.
Lucie Fontano, já vím,
pohrdáš učenými doktory,
máš hrůzu z abstraktního bla-bla,
děsí tě medaile,
diplomy i sláva.
Stačí ti antisvět, ve kterém rozvije
antihmota i ne-poezie.
Přeložil VLADIMÍR JANOVIC
Autor: vj
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |