Poslední dvě válečná léta nepřinesla jen starosti a ztráty, provázely je i literární úspěchy: Melantrich pořídil dotisk rozebrané Slunečnice, v nakladatelství Kalich vyšlo 1944 třetí, rozšířené vydání Rozbitého zrcadla s půvabnými kresbami malířky Toyen. Tato známá surrealistická výtvarnice vytvořila pro mne realistické obrázky dívčích hlaviček. Od surrealistické tvorby se při ilustraci mé Voničky poprvé odchýlil také František Malý, když realisticky věrně a zdařile zobrazil květiny. Přiznal se mi, že některé z nich ani neznal, jako modely mu posloužil herbář. Do své dosavadní tvorby vnesl lyrickou náladu, pozadí se barevně odstínilo. Jeho dílo vyžadovalo náročný tiskařský postup, ofset, který ve válce znamenal mimořádný luxus. Však se mě paní Topičová v Praze ptala, jak si to brněnské nakladatelství může dovolit, jaké má ona problémy s tiskárnami. Nevím už, jestli jsem jí prozradila, co mi Prokůpek říkal, když mi podával signální výtisk: "Čichni si k ní, čichni! Cítíš z ní slivovici? Co jsem se tam nanosil flašek!"
Vonička měla úspěch u čtenářů i u kritiky. Po válce, roku 1953, mi řekla v Budmericích šéfredaktorka nakladatelství Mladé letá, že i na Slovensku zaujala novým pojetím dětské knihy.
Zhudebněna byla Vonička dokonce třikrát; nejprve inspirovala mého přerovského rostence Klementa Slavického, potom Jana Seidla, obojí znění bylo vícekrát vysíláno rozhlasem. Asi před osmi lety ji zhudebnil a prý předvedl jako sborový zpěv či jak mně neznámý kantor v Teplicích. Knižně vyšlo toto mé nejúspěšnější dílko čtyřikrát, vždycky s jiným výtvarným doprovodem.
V roce 1944 vyšla jako soukromý tisk v Kole i má Cituplná zkazka o slastech i strastech u Havláska, pan docent ji dal ilustrovat Vilému Mužíkovi, který mu předtím udělal krásný portrét jakožto "vděčný pacient" - pan docent mu totiž přivedl na svět dcerušku Evičku. Sama jsem kvůli Mužíkovi měla předtím menší mrzutost, za kterou jsem nenesla vinu. Když jsem totiž jednu kopii Zkazky přinesla k Havránkům, byli tak nadšení, že ji bez mého vědomí dali ilustrovat svému známému malíři. Ten promptně během několika dní udělal docela vtipné obrázky a já jsem je odevzdala panu docentovi - jenže paní Kubešová je "neschválila", ilustrace jsem dostala zpátky a nastalo velké omlouvání...
Musím tady dodat na vysvětlenou, že jsem sice u profesora Bohuslava Havránka neměla v semináři nikdy oslnivý úspěch, ale když se šťastně oženil a přivezl si z Prahy společenskou paní Zdenku, přibližně mého věku, seznámil mě s ní a za okupace jsem u nich bývala často hostem.
Výtisk Zkazky jsem věnovala A. M. Píšovi - soukromě, ale pochválil ji veřejně. Připomněl obdobné vylíčení nemocničních zážitků z mistrného pera Hanuše Jelínka, Laryngiádu. Přiznám se, že mě inspirovala, výtisk této půvabné bibliofilie s karikaturami Adolfa Hoffmeistra mi věnovala paní Topičová.
Doslechla jsem se, že se na mou adresu ozvaly i kritické hlasy pro "neslušné téma", a tu za mne vytasila zbraň na obranu Pavla Křičková, sestra bratrů Křičků. Pan docent ji také vydal jako soukromý tisk pod názvem Pomlázka na jaře 1945, jeden exemplář jsem od něho dostala. Ilustracemi tisk doprovodil brněnský karikaturista Oldřich Crhounek.
Tohoto mistra jsem požádala sama o pár "elhů" do vlastní miniaturní bibliofilie, kterou jsem si dala vytisknout v počtu dvanácti výtisků. V Malé zkazce o velikém flámu vylila jsem si srdce nad oním flámem, při němž jsme si měli s mistrem Mužíkem domluvit nějaké podrobnosti, hlavně si mě musel prohlédnout a nechala jsem mu tuším dvě či tři své fotografie. Udělal ze mne na posteli pěknou příšerku, to mi vůbec nevadilo, ale rozlítostnil mě onen večer 19. března 1944, kdy jsme s mistrem zasedli v bytě pana docenta k bohatému stolu, jemuž předsedala paní Kubešová v polovečerních dlouhých šatech.
Krátce rozstřižené rukávy odhalovaly její žilnaté upracované ruce a z nevkusně nalíčených rtů co chvíli zazněl nějaký drsný povel panu docentovi. Za chvilkové nepřítomnosti všech pánů - pan docent si odskočil podívat se na operovanou pacientku a druzí na WC - paní domu mě ošklivě napadla a později nás dost nezdvořile vyzvala k odchodu. A můj obdivovaný chirurg poslouchal jako školáček! Tož jsem si ho vzala trochu na mušku pod záminkou, že "co by tomu řekl abstinentní svaz, kdyby viděl, jak nás nalévá alkoholem".
Když jsem později panu docentovi donesla šest exemplářů Malé zkazky pro něho a pro jeho blízké spolupracovníky, náramně se na mě rozhněval, nechtěl věřit, že nemám víc výtisků. Ale zřejmě si také uvědomil, že nemám žádné tajné aspirace stát se paní docentovou a už mi pak nikdy nelíbal ruce.
Původní Zkazka mi přinesla i "hmotnou odměnu" v podobě pětikilového balíku, který mně k Vánocům 1943 poslala paní Křoumalová za to, že jsem ji ve Zkazce zvěčnila. Byla to moje spolupacientka, žena obchodníka z Vyškova, denně jí vozil do nemocnice lepší jídlo a pana docenta zásoboval pravou kávou, tehdy vzácnou pochutinou. Připravoval si z ní "smrťák", kterým mě na onom večeru také pohostil, nebyla jsem na ni zvyklá a vyvolala mně silné bušení srdce. Myslím, že i kávu z onoho dárku paní K. jsme sami doma nepili, ale věnovali ji sousedovi, architektu Halabaslovi, který měl nízký tlak.
Honorář za Voničku byl slušný, Prokůpek se tvářil při výplatě jako dobrodinec, ale zcela jistě jím Kolo nebylo ošizeno. Peníze jsem potřebovala, sama jsem hradila všecky nákupy ve Vápenkách nebo jinde za různé "černé" potraviny. Jediný bezplatný přísun zásob jsme získali o Velikonocích 1944, kdy jsem tatínka doprovodila do své rodné vsi, pozvali ho, aby tam vykonal bohoslužby. Kostel byl nabitý, dokonce pár mladých lidí stálo a při odchodu stisky rukou nebraly konce. Já jsem při tom asistovala tak, že jsem přijímala od mnoha z nich větší nebo menší balíčky s poznámkou: "Přijeď si kdykoli, rádi dáme..." Bylo jich tolik, že jsme museli požádat, aby potraviny, které se nekazí, poslali po svátcích poštou, nepřinesli jsme si dost objemná zavazadla. To všecko se nám hodilo, protože se pomalu měl vrátit domů bratr z káznice. Přijel o měsíc dřív, protože mu počítali každý den, kdy sbíral nevybuchlé bomby, za dva. Vyzáblý, ale jak ukázala lékařská prohlídka, zdravý: pracoval v továrně a jako pracovní síla byl přece jenom chráněnější než koncentráčníci. Přesto dostal zatím potvrzení o nemocenském stavu, nepamatuji se už, jak si zařídil, aby nemusel na pracovní úřad. Už tehdy panoval všude chaos, "protentokrát" měl brzo skončit.
Poslední měsíc před koncem války často nálety nebo hlášené nebezpečí zkracovaly pracovní dobu, vyháněly lidi do bytů. I náš školáček se často vracel ze školy po velké přestávce. Sestra Věra jenom šťastnou náhodou unikla při nedalekém dopadu bomby.
Tragicky zahynula talentovaná kritička, pýcha Arne Nováka, PhDr. Věra Lišková-Traubová. Čekala v krytu na manžela, byl to "míšenec", který na ten den dostal dovolenou z pracovního tábora. Když dlouho nešel, vystoupila po schodech a vyhlédla na ulici, když v tom s ní mrštila tlaková vlna od dopadlé pumy proti zdi a usmrtila ji. Tak ji asi po čtvrthodině našel manžel.
I já jsem v těch měsících pravidelně jezdila do práce, do Kola. Prokůpek snad trochu žárlil na mé pražské konexe, nebo mě chtěl pevněji připoutat k nakladatelství, už ani nevím. Měla jsem docházet pravidelně, nad občasným zpožděním až z Řečkovic, že oko přimhouří, plat spíše symbolický. Příliš platná jsem tam nebyla, jako pomocná účetní jsem naprosto selhala, hodila jsem se jenom na balení knih. Zásilek čtenářům bylo hodně, zaměstnanců málo, hodila se každá ruka - občas ji přiložil sám pan ředitel, zvláště navečer.
Fungovala jsem tak trochu i jako poradna, na radu jsem bývala tázána dost často, ale většinou jen formálně, Prokůpek se vyznal v praktické politice, ale v závažných věcech rozhodoval většinou sám. V poslední fázi zkomírajícího panství nacismu vznikla Liga proti bolševismu. Nevím, jestli bylo Kolo osloveno přímo, nebo jestli se jeho funkcionáři v čele s Prokůpkem měli přihláškou do ní jenom "pojistit" proti možné persekuci. Konala se dlouhá porada, až přesvědčili Dalibora Chalupu a Prokůpka, aby se přihlásili za Kolo. Velké vzrušení vyvolala v Kole zpráva, že byl zatčen jeden autor, nepříliš významný literárně, ale s vysokou funkcí na finančním úřadě, který byl asi častým poradcem Prokůpkovým. Ale to už rychle postupovala Rudá armáda a tohoto našeho člena vysvobodila s ostatními vězni.
Se známkami přicházejícího jara jsme mohli v Řečkovicích pozorovat z oken i blízkost osvobození. Po silnici táhly sklíčené průvody prchajících Němců s kočárky a jinými skromnými vozítky. Tehdy jsem naléhala na rodiče, že bychom je měli odvést do Sázavy, dokud ještě jezdí vlaky. Tatínek mi tehdy namítl: "Ale já bych byl docela rád při tom, až začne ta paseka." Tento nový hovorový výraz, u tatínka nezvyklý, mě překvapil a rozesmál. Nakonec se ukázalo, že v Sázavě by to byli měli dramatičtější, tam rudoarmějci zůstali delší dobu, než byli odvoláni do vlasti, a docházelo tam k nemilým střetům.
Autor: Jarmila Urbánková
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |