Koncem uplynulého roku vydal Klub mladých autorů v Plzni v nakladatelství F. S. Publishing sborník poezie nazvaný stručně ALMANACH. Přispěla do něj desítka autorů, vesměs narozených přímo v roce 1975 (M. Bittnerová, M. Šimek, V. Jurík, J. Vavřička Jr., T. Maixnerová) nebo prostě v polovině sedmdesátých let (M. S. Exner, T. Makaj, V. Fonioková, R. Holeček). Výjimku tvoří jen verše Jany Svobodové, v roce vydání šestatřicetileté. Ale nemá cenu fetišizovat data narození, nevypovídají o vlastních uměleckých kvalitách textu mnoho, jen prozrazují kontury generační sociální zkušenosti.
Není bez zajímavosti, že na rozdíl od mnoha dobře etablovaných "středňáků" (narozených v letech šedesátých), vrostlých do restaurační oficiality, jsou životní hodnoty (indikované literárními texty) těchto mladých autorů vzdálené jednostrannosti, jednou protiněmecké, podruhé protiruské, jednou promarxistické, později antimarxistické... U žádného z nich nelze vystopovat byť třebas utajovanou nenávist a zapšklou zášť, která je vlastní i bývalému literárnímu undergroundu a disentu (čest výjimkám). O to intenzivněji chtějí jít vlastní cestou, bez ohledu na mainstream. Téměř všichni mají za sebou účast v řadě soutěží, nejednou úspěšnou, a minimálně časopisecky publikovali (v tisku regionálním i "celostátním"). Velký podíl učitelů, resp. autorů s pedagogickým vzděláním, vůbec nepřekvapuje - intelektuálsky přezíravý postoj k absolventům "pejďáku" je dnes již opravdovým anachronismem.
O tom, že rok narození autorů ani regionální příbuznost nevtiskuje žádnému generačnímu sborníku tvárnou ani obsahovou jednotu, se nemusíme přesvědčovat - bylo tomu tak vždy, snad s výjimkou tzv. generačních skupin, a to stejně jen do doby jejich rozpadu. Jít vlastní cestou, stát na vlastních nohách, to znamená hledat vlastní styl, téma, postoj ke světu. Což se někdy daří více, jindy méně. Zdá se, že poeticky nejvyzrálejší talent je Tomáš Makaj (1974), který přispěl čtyřmi básněmi psanými volným veršem. Využívá fragmentu, odmlky; dobře pointující, vědomý si nejen toho co chce vyjádřit, ale i jak to vyjádřit. Křehká slovesná lyrika, v níž by autor měl dále pokračovat a svoji obraznost konkretizovat. Nejzdařilejší povídkou přispěl Robert Holeček (1977). Nazval ji Presso pana Freimana a navázal jí na tradici dobré novinové povídky, short story, s lehce thrillerovým nádechem (a současně jej parodující). Hlavním smutným hrdinou je "přesvědčený hypochondr" s autosugestivními schopnostmi, jež mu jsou osudné. Povídka má vše, co tento žánr potřebuje - gradaci, vtip i pointu. Posledně jmenované nechybí ani povídce Vlasty Foniokové Bohouš je vodník, což je rozvedený anekdotický nápad.
Ani ostatní příspěvky Almanachu nejsou bez nápaditosti nebo alespoň upřímné snahy o ni a stojí za přečtení. Přesné jsou metafory M. S. Exnera o "mega super marketu" jako o modle "blažených nevědomých úsměvů", mohutném pozlátku a novém náboženství (s. 70), trochu konstruovaně působí "podpovídky" V. Juríka, variující či degradující "šílenej" nápad nebo naopak úplnou banalitu; nenovou, ale tvárně kultivovanou, patrně regionem a katolickou literaturou inspirovanou poezii nabízí básnické příspěvky Martina Šimka. Trochu více jsem očekával od Jany Svobodové a Martiny Bittnerové. Na jedné straně málo osobité verše, na druhé straně povídka (Protekce), která skrývá větší možnosti, než byly využity. Ale díky alespoň za ni.
Almanach mladé literatury se stal dobrou příležitostí publikační i konfrontační.
Autor: amk
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |