Také já jsem se chystala snést svoje první vajíčko, nikoli zlaté, spíš strakaté. Po mnoha úvahách jsem dala název své chystané první knížce Rozbité zrcadlo. Dlouho jsem se probírala všemi svými otištěnými i nepublikovanými básněmi a zjišťovala, že dost zřídka na sebe navazují, i když každá jinak zrcadlí stavy mé duše.
   Ale pořád jsem váhala, až teprve někdy na podzim jsem svůj výtvor poslala do přerovského Obzoru.
   Příznivá odpověď přišla poměrně brzy, ale teprve někdy v březnu se objevila v Lidových novinách zprávička, že mladá přerovská autorka J. U. vydá v nejbližší době svou prvotinu Rozbité zrcadlo.
   O té noticce jsem se dověděla až od profesora Chudoby. Zastavil se u mne, když jsem byla v semináři úplně sama, a zeptal se mne lehce ironickým tónem, na jaké téma moje verše jsou. Vyhrkla jsem: "Milostné!" a začervenala se.
   "No, to jsem zvědav," ozval se zase poněkud zvysoka. Ale když jsem mu pak začátkem června konečně svou knížku poslala, přišlo mi od něho brzy psaní. Otvírala jsem je s bušícím srdcem, které mi radostně poskočilo při oslovování: "Milá slečno Jarmilo, poetko mladá." Oceňoval mé básně až neuvěřitelně srdečně, a co víc, urovnal mně cestu k velmistrovi naší kritiky, ke svému osobnímu příteli F. X. Šaldovi. Doporučil mi, ať mu nakladatelství zašle výtisk s poznámkou "nevracet", a sám o mně Šaldovi předem napsal své pochvalné mínění.
   A tak se v zářijovém čísle Šaldova Zápisníku 1932 objevila recenze, která se pak stala mým "glejtem", připomínaným do vysokého věku: "Sbírka veršů mladé básnířky, která je napsala mezi 17. až 20. rokem, upoutá tě svou výrazovou svěžestí a čistotou, zvláštním opravdovým způsobem, jakým si básnicky přisvojuje věci, děje i jejich zážitky. Její verše mají leckde žhavý výtrysk opravdových vnitřních bojů, ať jsou to typické dívčí boje s láskou a o lásku, ať boje o víru, o poznání řádu světového, o účelnost postavení básnířčina v životě... V prvních částech na intonaci verše a jeho výrazovou fakturu měli vliv leckde Wolker a Toman, později dopracovala se již J. U. jisté samostatnosti. V třetím oddílu prochází autorka poetistickým kvasem, který není posud ukončen, zde nedobrala se dosud definitivních výsledků, ale i co podává, zasluhuje si již pozornosti. (Ocitovaná celá báseň Pozdní ráno.) Zde již je výraz vyvážený z mučivé nejistoty dneška, svůj, nekonvenční ve své pravdovosti, odkud není již daleko k vlastní nové poezii."
   Takto Šalda přesně formuloval mé přednosti i slabiny. Už před tímto jeho soudem, ale i po něm se moje prvotina dočkala povrchních recenzí, které ji už předem zlehčovaly jako dílo nedospělé dívenky. Recenzent ctihodného Lumíru "se nemohl nadchnout pro všelijaké ty vulgárnosti (Balada o pilotovi), opakující se obrazy (hořící keř země, který např. proputoval mnoha a mnoha básněmi před J. U.), verbalistické básnění (Modlitba, Juan)..." Kritika končila slovy: "Zdá se, že nebude-li se tato školačka nutit do gest, na něž nestačí, budeme moci o ní mluvit bez zbytečných ohledů a laciné galantnosti." Tomu jsem se srdečně zasmála. Opravdu pokládá pan kritik tuto recenzi za "lacině galantní"?
   Tak známý divadelní kritik Jindřich Vodák v Českém slově usoudil - s utkvělou představou, že všechny tyto verše vznikly v mém útlém věku -, že bych se měla spíš rozpovídat o tatínkovi a mamince, o kamarádkách a květinkách, nechápal, proč se tvářím "tak hluboce a zvláštně", dostávám záchvaty "tajemné netečnosti a apatie". Ovšem, pan Vodák byl, tuším - bezdětný! Naopak vřele uvítal mou knížku ostravský spisovatel Vojtěch Martínek v Moravskoslezském deníku. Vyzdvihl ji jako poslední a zřejmě nejlepší ze čtyř "nových básnických sešitků" a svou recenzi končí: "Považujme její knížku za krásný začátek: jest obdařena dary nikoli malými ta 'dcera Českomoravské vysočiny', o níž napsala jemné verše":

   Studená země, kraji rodu mého,
   ujmi se dítěte zbloudilého.
   Po tobě chodí, srdce rozlomené,
   půl k tobě, půl je v dálku ženě,
   od rána do noci teskní, volá,
   v noci pro divné sny spí jen zpola.
   Vlídná i přísná, mocné víry země,
   hořícím křem dnes promluv ke mně.

   Myslím, že už tehdy jsem se domyslila, že každodenní recenzentská povinnost se kritikům občas stává rutinou, že ztrácejí původní jemnocit a zvláště u jmen dosud neznámých si nedají práci do veršů se opravdu začíst, tyto prvotiny jen prolistují, zachytí se několika nápadných výrazů a charakterizují je několika floskulemi. Proto jsem si ani tehdy nedělala těžkou hlavu z prvních novinářských posudků, víc u mne vážila odezva u čtenářů.
   Zapamatovala jsem si, že kritik by se neměl spokojovat s povrchním dojmem, a proto po letech, kdy jsem se stala nakladatelskou redaktorkou a pak recenzentkou v novinách, snažila jsem se vždycky o věcné a spravedlivé hodnocení. Kdykoli jsem sepsala nevlídný nebo dokonce ironický posudek, nechala jsem ho ležet do dalšího dne a pak jsem zpravidla tón zmírnila. Vždyť i méně nadaný básník si zaslouží pochopení a povzbuzení. "Nekamenujme proroky!"
   Ovšem, sama jsem rozechvěle čekala na posudek Arne Nováka, ten jsem mínila "brát vážně", ale dočkala jsem se ho až 10. října 1932 v Lidových novinách. Mezitím v červenci vyšel obsáhlý rozbor v Národním osvobození z pera známého brněnského kritika Pavla Fraenkla.
   Pod názvem Lyrika hledajícího mládí začala zeširoka: "Na periferii mladé české lyriky posledních let vyrostlo bez kritiky a s pošetilým sebepřeceněním tolik bezduchých a jalově zveršovaných sbírek..., že jakékoli setkání s novým jménem, za nímž bys našel čerstvý život citů a smyslů i spontánní potřebu lyrického vyslovení, působí už jako událost dávno nevídaná." Podobným vznosným stylem zformuloval o Rozbitém zrcadle názor, že je to jakási obdoba Wolkerova Hosta do domu, vedle pochvalných slov odsoudil některé mé hravější verše jako "neuvěřitelně ploché, žvatlavé a samolibé", vynesl poému Odchod dona Juana, nakonec ostře zkritizoval i básně posledního oddílu. Závěrečný verdikt: "Jen všude tam, kde vytváří čistou poesii srdce a nehledá zpovědi, dotváří se už J. U. vlastní své osudové výslovnosti, která zavazuje svou věrou a obdarovává svým čistým poselstvím."
   Znovu vysoko ocenil báseň Odchod dona Juana, "jak ji přednesla nadšená Vanda Rosenbreyerová s mámivou kadencí zpěvné průzračnosti a s ohnivým oddáním se milostné jejich něze" na večeru mladých lyriků v Kounicových kolejích. Vanda byla medička v druhém ročníku, tam jsem ji poznala na recitační soutěži, kterou uspořádala filozofická fakulta a kterou Vanda vyhrála docela suverénně, a navázala s ní potom celoživotní přátelství. Na té soutěži byl patrně někdo z rozhlasu, protože vzápětí ji i mne pozval proslulý rozhlasový režisér Bezdíček s nabídkou příležitostného hlasatelství. Vanda v hlasové zkoušce výborně obstála a ráda si pak po večerech přivydělávala na drahé studium, úspěšně uplatňovala svůj skvělý, tvárný alt. U mne vadily sykavky, které se tehdy ještě nedaly v rozhlase odstranit jako dnes. Při běžném poslechu, když jsem se zúčastnila soutěže s Halasovou básní, tak nápadné nebyly. Na zmíněném úspěšném večeru v Kounicových kolejích vystoupili kromě mne František Kožík, Ivan Jelínek, Rajmund Habřina a Otokar Žižka, vesměs jména, která nezapadla. Kožík podle Fraenklova referátu "zaujal ukázkami lyriky sebezpytné a teskně upřímné ve vlastních zmatcích", já bych řekla, že se v nich nejvýrazněji projevil jeho protestantský původ. "Ivan Jelínek říkal své nezvalovsky plynulé verše, v nichž se snoubí baudelairovský hnus z odsvěcené krásy s násilnickým vzdorem." Moje poznámka k němu: Jelínek byl spolužákem mého pozdějšího manžela na gymnáziu i na právnické fakultě, po okupaci emigroval a jak je obecně známo, publikoval za hranicemi. Po válce nastoupil na ministerstvu informací, ale když vytoužené místo kulturního přidělence v Anglii místo něho získal Aloys Skoumal, emigroval znovu, už příliš hluboko zapustil kořeny v Anglii. V dubnu 1948 jsem na pozvání Jiřiny Haukové, která tam tehdy působila, pak usedla na jeho uprázdněnou židli.
   Rajmund Habřina byl na rozdíl od ostatních tří slováckých rodáků můj krajan a oddaný následovník Otokara Březiny, podle něhož si svoje příjmení Chatrný vyměnil za podobně znějící pseudonym. Znala jsem ho ze semináře Arne Nováka, byl křehkého zjevu, hovořil tiše, ale kultivovaně, své vědomosti dával najevo neokázale. Fraenkl ho charakterizoval jako "lyrika reflexe a mučivé melancholie kosmické, stírající tak často ostrou konturu obrazovou z jeho pečlivě propilovaných veršů". Habřinovu nadějnou literární dráhu narušila okupace, byl vězněn nějakou dobu v koncentračním táboře a patrně tyto prožitky podlomily jeho zdraví, myslím, že se nedočkal vysokého věku.
   Otakara Žižku Fraenkl představil jako "rozmáchlého improvizátora, zatím s hojným sklonem rétorickým". Jak se časem ukázalo, jeho talent byl spíše "chameleónského", epigonského rázu.
   Byl to snad poslední básník-bohém, aspoň nikoho podobného jsem v životě nepotkala. Také studoval na naší fakultě, ale nikdy - ani po vzájemném seznámení - jsem ho na přednáškách nevídala. Protože ani on mě osobně neznal, zanechal mi jednou u pedela písemné pozvání do nedaleké Akademické kavárny, ale pan pedel, když mi jeho dopis odevzdával, důtklivě mne před ním varoval, že prý u něho každá půjčka je "na věčnou oplátku". Proto jsem na konci své krátké seznamovací schůzky s Žižkou chtěla sama zaplatit svého kapucínka, ale on se rozhořčeně proti tomu ohradil - na pohoštění kolegyně básnířky tehdy zřejmě peníze měl. Jak jsem se doslechla, získával prý je tak, že se svými zlatými sešitky veršů obcházel kanceláře advokátů a podnikatelů a osobně jim je rozprodával.
   Byl útlý, nevysoký, dlouhé černé vlasy mu občas spadaly při temperamentních pohybech až přes oči. Jeho básnické zanícení bylo opravdové, oplýval (aspoň navenek) sebejistotou hodnou většího Mistra. Po čase se jeho jméno na sbírkách veršů objevovalo v tandemu s jeho ženou Růženou, která byla nesporně osobitější talent. Po dvaceti letech mi básně takto svorně podepsané Žižka poslal několikrát do Literárních novin, kde jsem dva roky měla na starosti literární rubriku. Byla bych mu je docela ráda otiskovala, ale šéfredaktor Jan Pilař neměl rád na našich stránkách "nepuncovaná jména".
   Nedávno mně pověděl dr. Martin Kučera, jak tento autor nešťastně skončil. Zůstával prý věrný své bohémské povaze i jako knihovník. Když při kontrole nemohl prokázat, kam se poděla spousta rozpůjčených knih, důsledky byly pro něho kruté: byl propuštěn a dluhy měl splácet z manuálního zaměstnání, brzy nato však zemřel. Moje prvotina vzbudila také zájem Jiřího Mahena, laskavého důvěrníka moravských básníků, zvláště Nezvala a Halase. Vzkázal, ať za ním přijdu do jeho oblíbené kavárny U muzea. Byl ke mně velice přívětivý, ale já z přílišné úcty jsem se mu nedokázala otevřít, a tak to bylo naše první a poslední setkání. Vzpomínala jsem pak na ně při jeho pohřbu v květnu 1939 - Mahen si v zoufalství nad německou okupací vzal život. Smuteční hosté, velká skupina pražských spisovatelů s několika brněnskými autory, povečeřeli v této kavárně a pak se odebrali dolů do vinárny. Pod vlivem alkoholu se brzy rozproudila živá zábava, jen František Halas zůstával smutný. Když si všiml, že ani mně není do zpěvu, vyzval mě, ať si s ním sednu stranou, a otevřel aktovku plnou Mahenových dopisů. Za chvíli jsme se odebrali zpět nahoru do klidnější kavárny a tam mi Halas četl a četl odstavce z této vzácné korespondence, a občas mu při tom zadrhoval hlas. Byla to jeho soukromá tryzna za milovaného otcovského přítele.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]