V jednom z Aristotelových fragmentů se můžeme dočíst, jak se "Homéros vyptával orákula, kdo byli jeho rodiče a kde se nachází jeho vlast. Bůh mu odpověděl: Ostrov Ió je vlastí tvé matky a tam také spočineš po smrti, střez se však hádanky mladých mužů. Nedlouho poté Homéros na ostrov dorazil. Tam z útesu spatřil rybáře připlouvat ku břehu a zeptal se jich, zdali něco mají. Rybáři se vraceli s prázdnou a neměli nic jiného na práci než vybírat si vši a proto mu odpověděli: Co jsme chytili, to jsme pustili, co jsme nechytili, to máme, čímž naráželi na to, že vši, které na sobě chytili, pouštěli na zem, a ty, které nechytili, měli dál na sobě. Homéros nedokázal hádanku rozluštit, zmocnila se ho malomyslnost a na ni zemřel." Homéros byl považován, jak dokládá Hérakleitos, za nejvzdělanějšího a nejmoudřejšího z Řeků a hádanka byla extrémní prověrkou jeho intelektu. Budeme-li tohoto "vzdělaného a moudrého" člověka považovat za předchůdce a archetyp intelektuála, pak nám Aristotelem uvedená epizoda naznačuje, že intelektuál řeší problémy, které nesouvisejí přímo s jeho existencí, netýkají se ho osobně, přitom však jejich řešením dává svou existenci v sázku.
Na podzim roku 1939, na počátku německé okupace, začal pražský nakladatel Václav Petr vydávat Svazky úvah a studií. Na první vnitřní straně obálky jedné z těchto útlých brožurek je otištěn dopis čtenáře redakci a na protější vnitřní straně odpověď redakce. Čtenář píše: "Na Svazcích vítám právě to, že znamenají obnovení staré tradice a odklon od politiky k vzdělání a myšlence." Odpověď zní: "Proto nás tolik těší (fingovaný či skutečný čtenář je povoláním učitel), že byl pochopen náš úmysl, který má být a bude závaznou směrnicí Svazků vůbec a vyjádřen stručným heslem zní asi takto: Vzdělanost místo politiky." V edici vyšly texty Fr. Kovárny, Václava Černého, Jana Patočky a dalších. Jan Patočka ve svém spisku Česká vzdělanost v Evropě píše: "Systém stranické demokracie, jak v republice byl zaveden, byl vůbec zhoubou, blamáží všeho politického vzdělání; vzdělanému politiku, i kdyby se takový byl vyskytl, těžko by bylo se uplatňovat na poli, ovládnutém 'praktickou politikou' v nejnižším smyslu. Politický smysl tak upadl, že se politika stala takřka druhem obchodu, a vykládat našim 'politikům' základní pojmy jejich vlastního oboru znamenalo by mluvit k hluchým (...) Zatím co se dálo to, co jsme musili prožít, dávala se naše veřejnost osvěcovat o soudobých silách světových z neodpovědné žurnalistické zábavné literatury, jako by na poslední a nejtěžší otázky života národa a Evropy stačily frázovité úvodníky bez empirie i fantasie a politické feuilletony." Patočkova kritika se nevyhýbá ani Masarykovi: "Demokratisace jako stále stoupající uplatňování lidových vrstev a masového elementu v politice je sice vskutku fakt, ale liší se ovšem i pojmově naprosto od stoupajícího uplatňování 'demokratických ideálů', t.j. v podstatě liberálních ideálů z r. 1789. S celým rozsahem tohoto problému se Masaryk nevyrovnal, jak dosvědčují poněkud rozpačité výroky z konce života n. př. o národním socialismu." Svůj postoj k politice Patočka dokládá hodnocením literatury: "Vzniká u nás pouhé literátství jako hromadný zjev. Až na výjimky byla i naše tzv. proletářská poesie pouhým literátstvím, také končily její výběžky v čistém artismu a demontovány politickými událostmi, jimž se vydaly do rukou, v tiché bezradnosti. Lidová literatura oné vysoké úrovně, jakou jsme se mohli dříve chlubit, takřka zmizela - Čapek, Langer, Kopta, ale ani Olbracht a Majerová jí nejsou (...) První nápor poválečného uvolnění z rakouských vazeb byl těžkou ranou katolickým posicím. Ale zatím co se elán pokrokářství vytrácel a končil v bahně, rostly v katolictví nové síly a brzy se jeho duchovnost odrážela s takovým leskem na pozadí nové skutečnosti, že nebylo pochyby o příštím novém vzestupu (...) Nejvýznamnější osobou celého hnutí byl a zůstává Jaroslav Durych, protože s jeho jménem je spojené jediné skutečné a originální dílo celého směru. Jeho Bloudění, jediný skutečně velký český poválečný román (...) Je to barokní duchovnost, aristokratická, plná přítomnosti přísného a vznešeného Boha..."
"Odklon od politiky" na počátku okupace se vzhledem k jejímu naprostému ochromení zdá být zcela pochopitelný, chvályhodná se může zdát i snaha nahradit ji perspektivou "vzdělání a myšlenky". O něco problematičtější se už zdá být vymezení jejich konkrétní podoby. Zatímco spojení "vzdělání a myšlenky" napovídá aktivitu osob označovaných za intelektuály, jejich výsledek je předkládán jako "duchovnost". Je "duchovnost" výsledkem vzdělání a myšlenky, činnosti intelektuálů?
Intelektuál, označení vůbec poprvé použité v Le manifest des intellectueles, jímž na konci devatenáctého století významní francouzští představitelé "vzdělání a myšlenky" podpořili postoj Émila Zoly v Dreyfussově aféře, v třicátých letech následujícího století ve svých Dopisech z vězení v aktuální situaci upřesnil italský marxista Antonio Gramsci výrazem "organický intelektuál". V letech po první světové válce totiž určitý typ vzdělance přestal být "specialistou" v určitém oboru, filozofem, spisovatelem nebo učitelem, a stal se organickou součástí společnosti coby její kritik a komentátor, tvůrce a předkladatel alternativ. Jeho význam prudce narostl po druhé světové válce, stačí připomenout Jeana Paula Sartra.
Pro řeckou filozofii byl výraz "intelektuální poznání" protikladem "poznání smyslového", zatímco přívlastek "duchovní" je obvykle chápán jako protiklad toho, co je "materiální". Běh času pak coby jediný nástroj předal intelektuálovi jeho intelekt, ratio, aby s jeho pomocí prováděl analýzu světa, v němž žije, zatímco "duchovno" stvrzovalo jinde stanovená dogmata s pomocí meditace (na tuto distinkci ostatně doplatila řada "intelektuálů" od Ábelarda po Husa). Objektem jeho analýzy může být pouze moc a její veřejná tvář, politika, musí si však být neustále vědom toho, že je nemůže nahradit a že se o to ani nesmí pokoušet: jako politik by vyměnil myšlenku za praxi a stal by se svým vlastním protikladem, zrušil by dialektické napětí, charakteristické pro dvacáté století. Jeho posláním je uvádět znalosti různých oborů lidského vědění, literatury, filozofie, medicíny či umění, do vztahu s aktuálním stavem své země nebo světa vytvářeným politikou. Jeho poměr ke světu je svou podstatou revoluční a jediné pokušení, kterému často nedokáže odolat, totiž proměnit myšlenku v akci, je revoluce; ta jej však, je-li vítězná, z neúprosného analytika mění ve stejně neúprosného stoupence činu a třeba i teroru (Robespierre, Trocký). Od politika jej dělí to, co odděluje Hypotézu od Teze. Jeho role ve společnosti je ve stejné míře zásadní, jako je vratká jeho existence.
Patočka ve své stati spojuje "duchovnost" s "přítomností přísného a vznešeného Boha" a posunuje ji tak od protikladu toho, co je materiální, k nespojitosti s ratiem. Osvícenství, prvé částečné vítězství ratia v historii, podle něho "neznamená pouhý intelektualismus v poměru člověka k věcem a ke světu, nýbrž snahu o osvobození člověka od pout všude tam, kde rozum jej může platně osvobodit, aniž se zesměšnil konflikty a pravými hloubkami lidské existence". Právě v těchto hloubkách, intelektu nepřístupných, sídlí duchovnost. Cesty k poznání světa a místa člověka v něm jsou jistě různé, není však jisté, zda všechny vedou k jednomu a témuž cíli. Intelektuál nemůže nebýt vzdělancem, v duchovnu přebývající osoba se bez vzdělání obejde, a to tím lépe, čím víc se posune k víře a iracionalitě, k "přítomnosti přísného a vznešeného Boha". Duchovnost tíhne přirozeně k mýtům, a ty jsou napravo, intelekt a intelektuál nemohou nebýt nalevo. Mýtus a intelekt se navzájem vylučují: nemohl existovat a neexistoval intelektuál nacistický.
Duchovnost přidělil ve svém projevu 28. října intelektuálům Václav Havel, když si položil otázku, zdali "není i dnes právní řád, mravní řád, odpovědnost zakotvená ve věčnosti, soubor duchovních hodnot, které jsou skutečným pramenem řádu společenského soužití, považován jen za jakousi legrační ozdobu, jíž se zabývají hlavně zvrhlíci zvaní intelektuálové". Zásnuby mezi "odpovědností zakotvenou ve věčnosti" a "zvrhlíky zvanými intelektuálové" by byly událostí, k jaké by vůbec došlo v historii poprvé, uskutečnit se však nemůže, protože i kdyby k oltáři přišla "odpovědnost zakotvená ve věčnosti", druhá strana by se dostavit nemohla. Žádní intelektuálové už totiž nezbyli.
Evropský intelektuál, autoritativní účastník společenské diskuse minulých desetiletí, je bytost na vymření, pokud už nevymřela. "Dnes má intelektuál tři možnosti," napsal Olivier Mongin, šéfredaktor významného francouzského kulturního časopisu Esprit, založeného v roce 1932 filozofem Emmanuelem Mounierem, teoretikem "třetí cesty" mezi egoismem buržoazie a atheismem marxismu, na níž mělo dojít ke "smíření Marxe s Kierkegaardem", "buď se stát znova tím, čím už jednou byl, specialistou v určitém oboru, podřídit se hromadným sdělovacím prostředkům, nebo se odmlčet". Santos Juliá, ředitel neméně významné španělské Revista de Occidente, založené v roce 1923 Ortegou Y Gasset, přiznává: "V průběhu osmdesátých let ve Španělsku stejně jako ve Francii intelektuál jako takový zmizel ze scény: někteří se vrátili na svou vědeckou zahrádku a ostatní si jeden na druhého stěžují, že podlehli stávající moci." Občasný recept na záchranu intelektuála, například aby na základě svých znalostí v určitém oboru zaujímal postoj vůči světu kolem sebe, nebere na vědomí důvody jeho odchodu do nebytí a radí projít znovu cestou, kterou už jednou prošel. Nic to však nemění na tom, že dál zůstává "rukojmím novin a televize" nebo specialistou, jehož Moc "v případě potřeby pověřuje různými úkoly". Soudcem, který nad ním vynesl ortel, je Trh a popravu provedla Televize. Žurnalistický platonismus, který z něj chce mít strážce "souboru duchovních hodnot", mu k tomu už jen nabízí lokajskou livrej.
Intelektuál stál po celé generace výrazně a převážně nalevo. Jeho existence i činnost povětšinou souvisely s marxismem, ať už přilnutím či polemikou. Jejich společným zdrojem byl kritický vztah ke stávající společnosti, k Moci a k politice. Tento vztah intelektuála definuje, stane-li se však politikem, přestane být intelektuálem. Ustavená Moc dovolávající se marxismu, společného zdroje existence vlastní i existence intelektuála, odnímala intelektuálovi jeho "revoluční roli", snažila se jej změnit v "asistenta" politiky. Chovala se totalitně jako dnešní Trh, stupně jeho totalitárnosti však zdaleka nedosáhla, nikdy ze sebe nesetřásla povědomí bytostné souvislosti sebe sama s intelektuálem. Dějiny poválečných "čtyřiceti let" socialismu jsou poučnými dějinami konfliktu a sporu intelektuála s Mocí, kterou pomáhal ustavit, o svůj statut a o svou existenci. Moc mu zužovala existenční prostor, tím však jen akcentovala význam jeho existence pro společenskou strukturu, měla-li odpovídat myšlence, z níž se zrodila. Podle ní neměla být jen projektem industriálním, založeným na konzumním heslu "dohnat a předehnat", ale i projektem intelektuálním.
"Temný relikt naší temné minulosti", jak toto období nazval Havel, je důležitým záznamem sporu intelektuála s Mocí o myšlenku, která oba zrodila. Historické okolnosti v posledním údobí těchto "čtyřiceti let" proměnily intelektuály v politiky stojící na jedné či druhé straně, a ukončily jejich konflikt vítězstvím těch, kteří svůj ideální statut hájili s nadějí v příchod jiné, pro ně příznivější politiky. Jejich "politika" zvítězila, oni sami však prohráli, pokud nezůstali nebo se nestali politiky natrvalo. Svého statutu se vzdávali v očekávání, že vítězná politika, jíž sloužili, jim jej vrátí i s odměnou, skutečnost se však postarala o pravý opak. Hlučné vítězství "jejich politiky" znamenalo jejich nehlučnou a nenápadnou likvidaci. "Byla to nejlepší léta mého života," přiznal v televizním pořadu Literárky, když vzpomínal na šedesátá léta, jeden z nich, Milan Jungmann, "teď si můžeme psát, co chceme, nemá to však smysl." Právě "smysl", tuto ryze intelektuální kvalitu, dnes přisuzuje pouze Trh, a přisuzuje ji jedině zboží; tomu, co zbožím být nechce, smysl odejme. Trh je však Svět, a být mimo Trh znamená být mimo Svět. S intelektuálem mizí i racionalita, v lepším případě ji nahrazuje "duchovnost", která není Trhu nebezpečná, protože nedokáže vypracovat alternativní projekt a je ochotna nechat se konzumovat jako každé jiné zboží, v horším případě "hejna bulvárních drben, schopných na objednávku šířit cokoliv o komkoliv", jak připomíná Havel, přičemž ovšem zapomíná dodat, že na existenci tohoto vzorného zboží má sám nemalou zásluhu.
Současná nechuť vůči politice nepostrádá souvislostí s nechutí na konci roku 1939. Kdo nás okupoval tehdy, to víme, kdo nebo co nás však okupuje dnes? V jakém nebo čím jsme područí? Čemu se nedokážeme nebo nemůžeme vzepřít? Politika chce být pouhou praxí, produkcí formulí co nejprostších a všem co nejpřístupnějších, jinak by nemohla vyvolat v ostatních pocit participace na tom, oč sama usiluje: účastnit se můžeme jen toho, co chápeme. "Zase slyšíme o základních zákonech, jimiž a jen jimiž se řídí jeho (světa) běh," stěžuje si Havel (a mohl by si s Patočkou stěžovat i na to, že to je jen "jakýsi druh obchodu"); rádi bychom podotkli, že dokonce pouze o jednom, o zákonu Trhu. Politika musí produkovat co nejprostší jistoty, formule a alternativy složitější může předkládat jen intelektuál. Jeho absenci nemohou nahradit kulturní mše a televizní meditace nad "duchovními hodnotami". Intelektuál se nemůže stát zbožím jako herec, hokejista, moderátor nebo novinář, protože by intelektuálem být přestal. Homéros, archetyp intelektuála, zahynul na malomyslnost, protože v rozhodujícím okamžiku intelektuálem být nedokázal. Jenže pro intelektuála je rozhodující okamžik každý, jeho existence je trvale prekérní. Dokud mu Trh nenabídne (a jde o nabídku, jaká se nedá odmítnout) konečné řešení: hromadnou sebevraždu.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |