Po zániku brněnského loutkového divadla Severka ujala se od jara 1999 provozu v témže sále, ale pod mírně pozměněným názvem Polárka, obětavá a pilná skupina mladých divadelníků. Do jejího čela se propracovali dlouholetý vedoucí avantgardní scény Husa na provázku a divadelního studia Marta Jaroslav Tuček (jako ředitel) a vnuk básníka Oldřicha Mikuláška Jan Mikulášek jako umělecký šéf a režisér. Z řady her, které soubor za dva roky existence nastudoval, vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny sedm textů s názvem POHÁDKY Z POLÁRKY (redigovali Petr Minařík a Pavel Řehořík, 272 str., ilustroval Tomáš Přidal, Brno 2001). Předmluvu napsal divadelní kritik Vít Závodský (v tiráži mylně uveden jako Jiří).
Texty se opírají zčásti o známá díla (např. Davida Smečky Sněhová královna podle H. Ch. Andersena, Krása Nesmírná a Kostěj Nesmrtelný téhož autora na motivy ruských lidových pohádek nebo Jiřího Skovajsy Kašpárek a indiáni s tradičními postavami Škrholy a Kašpárka), jiné přicházejí s novými nápady a zápletkami (Pavel Šimák: O holčičce, která se nesmála, Petra Havelková: O víle Modřence a skřítkovi Fridolíkovi, Hana Slavíková: O zavčeleném Františkovi a okatici medové). Od humoru až k satiře přechází groteska Schůzky s Ezopem, dílo Miroslava Oščatky.
Polárka využívá jednak loutek, jednak je kombinuje s herci, početně útlý soubor doplňují hostující spolupracovníci, především studenti Janáčkovy akademie múzických umění. Výběr sedmi her překvapuje námětovou pestrostí, vedle veselých námětů nabízí i drsné a kruté výjevy, především v dramatizaci ruské lidové pohádky a ve Sněhové královně podle Andersena.
Zdá se, že po zániku satirického divadla Večerní Brno a po ztrátě průbojnosti HaDivadla a Husy na provázku nabízí Divadlo Polárka živá a přitažlivá představení nejen pro děti. Dokládá to nedávná premiéra dramatizace Stevensonova Klubu sebevrahů (autorské dvojice J. Mikuláška a K. Špičková).
Autor: Štěpán Vlašín
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |