Nová básnická próza Evy Frantinové (1956 v Praze), kterou si můžete přečíst i v internetové příloze našeho týdeníku (Dlaň č. 2), nese pro autorčinu profesi příznačný název HUDBA PSANÁ PRO MĚDĚNÝ DRÁTEK (nakl. Cherm v Praze, 2001) - autorka je totiž učitelka hudební teorie i praxe. Obsahuje soubor devíti kratších "povídek", resp. lyricko-poetických textů pořádaných hlasem vypravěčky, resp. lyrického subjektu. Kniha je opatřena závěrečným doslovem Vladimíra Novotného (nazvaným Texty s ražbou ticha a otázek), svědčícím o tom, že i oficiální kritika vzala Frantinovou konečně alespoň na vědomí.
Eva Frantinová je možná největší poetický talent 90. let, jakkoli první sbírku publikovala již v roce 1979. Celé jedno desetiletí byla příznačně ignorována nebo denuncována restaurační kritikou. Navazuje na její podobně koncipované knihy, a to na umělecky pornografický (nebo "erotický", zní-li vám to lépe) text Prstem po mapě těla (Brno 1999) a na autobiografickou prózu Kosti jsou vrženy (Praha 2000). Na rozdíl od vesměs ineditních povídek a románů Ivany Blahutové, která je stejně tak svrchovaný talent, jenže dramatický a epický, analyticko-syntetický přes všechnu akumulovanou emociální sílu, mohou se prózy Evy Frantinové jevit jako antipříběhové, v rozporu s posláním prózy, jen jako pěkné a originální názvuky k příběhu, jako neúnosná chaotická tříšť. Neprávem, vždyť fragmentárnost je skutečná podstata poezie jako literárně organizujícího ("poetického") principu, nikoli tzv. zveršovávání, odívání do veršových kraťasů, kouskování vět do nestejně dlouhých řádků. Fragmentárnost, nezavršenost, metaforičnost, ubíhavost a rozbíhavost provází moderní poezii = poetično, významový vztlak, navíc avantgardní. Avantgardy je Frantinová důstojnou pokračovatelkou, i s jejím levicovým předznamenáním. Její verše odsuzující vojenskou agresi NATO v Jugoslávii a s ní spojené prokázané válečné zločiny, patrně nepotrestatelné a o to děsivější, patřily k těm, které zachraňovaly čest české poezie, potažmo české inteligence jako celku (srov. sborník Terče mezi terči, 1999, jenž měl svůj křest na jugoslávském velvyslanectví).
Ale zpět k její nové knize - Frantinová v ní "definuje" svou poetickou metodu jako "svařování spojů" (s. 121), hledání a nalézání zázraků, oněch tenounkých vlásečnic mezi věcmi, jevy a bytostmi, živými i mrtvými, vyjevujících jejich příbuznost a blízkost, jejich podstatu lépe než skutečná akademická definice. Na první pohled je v těchto epických metaforách cosi magicky surreálného, ale poetikou surrealismu (zvláště ortodoxního) je nevysvětlíte, podobně jako poetiku Hrabalových próz, s nimiž však Frantinová jinak mnoho společného nemá. Je zde cosi materialistického, tělesného a smyslového, ale i křehkého citového pletiva snů, stesku a smíchu, jen poeticky "posunutého" z toku všednosti. A že ji není cizí ani pointa, o tom svědčí např. metafory - mastné huby roku 1998, slova jako splasklého rybího měchýře nebo vhled do jedinečného a neměnného PIN, kterým se budeme prokazovat "vesmírnému bankomatu", abychom byli vpuštěni... Máme-li charakterizovat obsah její knihy, nebo vulgárněji to, o čem autorka píše, musíme konstatovat, že její nová kniha je o svrchovanosti metafory jako alfy a omegy bytí literárního světa. Metafory výtvarné stejně jako hudební, symbolické stejně jako poetistický hravé a "nic neznamenající". Samozřejmě že autorka píše o věcech všedních a "normálních", jako je cesta tramvají z pražských Vinohrad do Košíř či do řepského sídliště, o žití v "době přehlížení", psích konzerv a inflace slov, o citech privátních jako milencův vlas nalezený na polštáři, o vnitřním světě poetického subjektu, jemuž jsou těsné kazajky veršů a příliš volné kalhoty příběhu. Text se odvíjí zákony nikoli mechanickými, ale asociativními, krouživými pohyby metafor, jež jsou ovšem objevné, originální, nové a myšlenkově obsažné, srov.: "Světelná špulka svítání začla se odvíjet z přádelny noci. Duše tu visí - na dvou holích v největším rozestupu - uprostřed pláně, kde bufet nenajdeš. Nikde už není místo k přepřahání sil." (s. 91)
Nová knihy Evy Frantinové patří k těm, jejichž kouzlo nevyprchá prvním přečtením a k níž se budeme - dříve nebo později - vracet i jako literární badatelé.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |