Vladimír vyšel z prodejny s papírnickým zbožím. Podíval se na zamračenou oblohu. "Léto letos skončilo příliš brzy," pomyslel si. "Ale mělo by mi to vadit? Pokud by bylo slunečné počasí, dělal bych něco jiného než nyní? Ne." K zemi se začaly snášet dešťové kapky. Modrou čepicí s kšiltem skryl své řídnoucí vlasy. Pod jeho kročejemi zapraskala zrnka písku pokrývající čerstvě usazené dlaždice chodníku před papírnictvím. Přistoupil k výkladní skříni, za jejímž sklem se nacházely školní brašny zdobené reflexními nášivkami a pohádkovými bytostmi, barevná pouzdra, sešity, vodové barvy a plastové obaly knih. Těmto předmětům náležela výloha vždy několik týdnů před a několik týdnů po začátku školního roku. Výkladní skříň zabezpečil stahovací kovovou roletou a otočil klíčem v robustním visacím zámku. Hodiny na bílé věži svatého Jakuba ukazovaly tři čtvrtě na šest. Tři ženy, které s ním v prodejně pracovaly, už svá místa za pultem, u pokladny a ve skladu opustily. Přišel čas, kdy i on chodíval domů.
Rozvážným krokem přišel na tramvajovou zastávku. Na ostrůvku vedle kolejí potkal pouze lidi, s nimiž se tam v tento čas setkával každý pracovní den. Ale ač mu jediná z tváří nebyla neznámá, neznal žádné ze jmen a životních osudů osob stojících kolem něj. Půl hodiny po nástupu do vozu tramvaje otevřel dveře svého dvoupokojového bytu ve čtvrtém patře panelového domu. Přes svých třiatřicet let byl stále svobodný a nic nenasvědčovalo tomu, že se kdy ožení. Nebyla pravda, že by jej ženy nezajímaly, svého času jejich společnost vyhledával možná více, než je zdrávo, ale teď si od nich "přál odpočinout." Přátele z dřívějších dob také nevyhledával nechápaje je, maje jiné zájmy. Zjistil, že jeho známí, rozmlouvají-li spolu, skrývají své opravdové city, všemožně od sebe odvracejí pozornost. Nesvedl dobře obsah svého nitrA maskovat, proto nemluvil vůbec. Samota mu vyhovovala. Proplétaje se prodejnou mezi stojany s plnými přihrádkami obklopenými kupujícími prahl po samotě.
Povečeřel gulášovou polévku, k níž přikusoval krajíc čerstvého chleba, který mu koupila jeho matka bydlící nedaleko. Při mytí nádobí zjistil, že vodovodní kohoutek netěsní. Do peněženky si vložil malý list papíru, na nějž poznamenal: Koupit těsnění.
Vladimír miloval literaturu. Celé večery trávil četbou literárních děl a psaním básní nebo povídek. Nejinak tomu bylo i dne, o kterém je řeč a jenž byl pondělkem. Čím méně hovořil, tím více psal. Po večeři zasedl k psacímu stolu a jal se opravovat text své poslední básně. Pro její závěrečnou sloku hledal lepší slova než ta, která už nalezl. "Nestojí to za nic," rozzlobil se, vytrhl ze sešitu popsaný list, zmačkal jej a hodil na zem. Básně psával na linkované papíry sešitů a bloků obyčejnou tužkou. Do paměti počítače přepisoval až jejich konečné verze. Povídky vyťukával do klávesnice přímo. Ambice vydat svou tvorbu knižně nebo časopisecky se dočasně vzdal. Zapudil ji v sobě, jako zapudil touho po ženách. Odmítnut nespočetně nakladatelskými domy a redaktory literárních periodik usoudil, že bude lépe svoji cestu ke čtenářům na několik let přerušit a soustředit se pouze na psaní. Teprve pak, vyzbrojen hodnotnými spisy zrozenými za odříkání mnoha radovánek, plánoval napojit se na některou z literárních skupin a jejím prostřednictvím rozvířit společenskou atmosféru, kterou vnímal jako zatuchlinu.
"Lidstvo literaturu potřebuje. Literatura je sdělováním zkušeností druhých, zkušeností, které by jediný člověk za život nesesbíral. I moje zkušenost bude pro někoho důležitá," ospravedlňoval své literární snažení. "Každý z nás prochází vlastními komnatami úžasu. Je správné o jejich krásách i nástrahách hovořit. Zkušenost musí být sdělována. Jen tak je možné vyvarovat se chyb v přístupu k lidem, zvířatům či krajině. Každá podrobnost musí být známa. Jen tak se lze vyvarovat nepochopení, nepochopení celých kultur i třeba jen dvou lidí. Literatura umožňuje vnímat, co bychom bez ní nepostřehli. Odhaluje jinak neviditelnou tvář našeho konání. Literatura je obrazem skutečnosti a zároveň stojí nad ní. Opravdová literatura je silou pokroku. Literatura dokáže zvítězit nad kýmkoli. Zbavuje pout. Svůj zápas s nepopsaným papírem nesmím vzdávat!" Takto uvažuje usnul těsně před půlnocí.
Scénář úterka se zprvu nelišil od rozpisu děje dnů předešlých. Překypuje ochotou obsluhoval návštěvníky papírnictví, školáky, sekretářky, úředníky, aniž by však byla jeho dobrá vůle něčím více než povinností nařízenou majitelem obchodu. Jarmila, věkem i postavou prostřední z žen, se kterými pracoval, během dne několikrát ulpěla zrakem na jeho tváři a pohybech. Její temné oči rozvedené devětadvacetileté bytosti hledaly muže, který by jim daroval třpyt radosti. Vladimír o její touze po vzájemném sblížení věděl. Nebylo nesnadné ji vycítit. Neučinil ale nic, aby tužba byla naplněna. Jarmila mu byla sympatická, nicméně jeho přáním, jak bylo řečeno, nebyla ženská společnost. Jediné, čím se Vladimírovo chování k ženě, která jej měla ráda, lišilo od chování kolegyň a vůbec všech, co Jarmilu znali, bylo to, kterak ji oslovoval. Neříkal jí Jarko, jak na ni volávali ostatní, nýbrž Jarmilo. Jméno Jarmila měl za krásné, jeho domácí podobu Jarka považoval za ošklivou.
Opouštěje prodejnu před šestou hodinou večerní, nešel tentokrát k tramvajové zastávce. Chtěje si obstarat těsnění k vodovodnímu kohoutku zamířil do centra města k rozlehlému nákupnímu středisku. Po eskalátoru vyjel do druhého patra budovy, vzal košík a vydal se k místu, kde se nalézal instalatérský materiál. Než mohl pořídit svůj drobný nákup, musel se prodrat sběhem zvědavců obklopujícím blikající obrazovky vystavených televizních přijímačů. "Proč je zde tolik lidí? Televizory byly zlevněny?" Zaslechl slova o jakémsi obchodním centru. "To skutečně všechny, kteří tady postávají, zajímají zprávy o obchodu, pravděpodobně zprávy z nějaké burzy? Ach, to je mrzuté," blesklo mu hlavou.
Teprve doma zjistil, co strašného se ve světě odehrálo, co hrůzného se opět stalo. Rozhlasové zprávy mu přinesly informaci o činu patnácti či dvaceti mužů, kteří během několika desítek minut zmařili životy své i životy tisíců bezbranných a nevinných. Na zeměkouli denně umírají děti, nemocní, pro které nejsou léky, účastníci silničního provozu a větších nebo menších válek, jenomže jejich utrpení není soustředěno do jediného místa a okamžiku, takže nepůsobí zoufalství takovou měrou, jako smrt lidí na palubách čtyř letounů a ve vytáhlých budovách obchodního centra na vzdáleném a zároveň blízkém jižním Manhattanu. Pro teroristický čin spáchaný v New Yorku zapomněl na psaní, na písemnictví, o němž byl ještě před pár hodinami přesvědčen, že je to jediná věc, která si jej dokáže zcela podmanit. Dokonce po delší době zapnul televizi a s děsem v srdci i úžasem zároveň sledoval neustále opakované záběry plamenů šlehajících z těl dvou mrakodrapů zasažených dopravními letouny.
"Jak je to možné?" kroutil Vladimír nevěřícně hlavou. "Co nutí některé z obyvatel naší planety vrhat se do náruče smrti a s sebou strhávat i ty, kteří po konci života neprahnou? Není to především bída a útisk, ve kterých musí vyrůstat? Chudoba a poroba zbavující smyslů, zbavující pudu sebezáchovy. Proč stále mnoho osob usiluje o změnu světového pořádku, o vznik nebo zánik státních útvarů, o svržení vlád a nastolení jiných? Proč je naše evropská a severoamerická společnost tolika lidem proti mysli? Proč ženám a mužům kolem mne je utrpení jedněch cizí a druhé litují? Proč teď tak okázale oplakávají právě zemřelé v největším městě Spojených států amerických? Mám je i já litovat? Vždyť mnoho z nich, ne-li všichni, byli součástí amorfní hmoty obývající díl zemské pevniny, hmoty dobře najedené a hnětené reklamou, sdělovacími prostředky a televizními seriály. Nevyčistil někdo za mne tímto drastickým způsobem, který bych se sám nikdy neopovážil zvolit, jeden ztrouchnivělý kout? A co tato myšlenka: Je tato událost vůbec důležitá? Není to jen novináři a politiky, manipulátory s veřejným míněním, nafouknutá bublina? Lidé vzlykajíce hledají zemřelé pod tunami suti, modlí se za ně, bědují. Roní slzy, protože skrze televizní vysílače dostaly pokyn k pláči. Až dostanou pokyn k odplatě, budou svorně volat po boji. Ne, takto se na celou věc nelze dívat. Brutalita konaná ve jménu čehokoliv je neospravedlnitelná. K čemu spějeme? Kdo zachrání svět? Na koho se obrátit s prosbou o spásu? Na bájnou dělnickou třídu? Jenomže ta už dnes není, alespoň tady ve střední Evropě, čím bývala, masou ujařmených osob, dětí a žen pracujících dvanáct či šestnáct hodin denně, jejichž udřené ruce byly povýšené nad všechno nadzemské. Hledat v současnosti spásu v dělnické třídě je komické. Máme se obrátit k inteligenci? Kdo je onou inteligencí?"
Celou noc se neklidně převaloval. Budila jej otázka za otázkou. Odpovědi na ně hledal obtížně. Většinou je vůbec nenacházel. "Co literatura? Nepřikládal jsem jí dosud větší moc, než skutečně má? Lze osobní zkušenost vůbec nějakým způsobem přenést z člověka na člověka? Není skutečný prožitek přece jen nezbytný? Co mám dělat? Jak docílit rovnosti a přátelství na celé naší planetě? Mám ještě psát? Mám jinou volbu?"
O středečním dopoledni byl Vladimír zasmušilejší než kdy dříve. V koutě prodejny stál zapnutý rozhlasový přijímač. Tři prodavačky hltaly každou ze zpráv přicházejících ze severní Ameriky. "Kdo stojí za teroristickým činem? Hrozí podobné nebezpečí i nám? Jen ať není válka!" hovořily spolu.
Kolem druhé hodiny odpolední se Vladimír zaposlouchal do reportáže, v níž byla citována zoufalá slova cestujících v unesených letounech a lidí umírajících mezi plameny v horních patrech mrakodrapů. Byla citována jejich slova, jimiž se loučili s milými. Reportáž jej zaujala. Nepřemýšlel, co vedlo redaktory rozhlasové stanice tyto navýsost soukromé vzkazy zveřejnit, jak se jim dostaly do rukou. Zamyslel se nad něčím jiným: "Ta slova jsou známa jen díky mobilním telefonům. Přece jen má ta věc nějaký význam. Asi bych si měl také tento přístroj obstarat. Ale komu bych vlastně volal? Pouze matce?"
Vladimír se najednou otočil k Jarmile rovnající v jedné z polic krabice s inkoustovými pery. Zadíval se na ni. Stála osamocena, proto se osmělil k ní přistoupit a oslovit ji.
"Jarmilo, rád bych tě dnes večer pozval do nějaké restaurace nebo kavárny. Můžeme i do kina či se jenom tak procházet kolem Špilberku. Měla bys na mne čas?"
Jarmila byla zaskočena. Chvíli stála bez hnutí, než pravila:
"Dnes večer nemohu. Mám... Vlastně nemám. Ráda budu s tebou."
"Těším se," řekl a se srdcem nečekaně zaplaveným radostí odběhl do skladu.
"Ano, koupím si mobilní telefon. Stane-li se mi něco, budu volat Jarmile! A možná jí dám k nahlédnutí i svoje spisy. Mohlo by mi být ku prospěchu, budu-li vědět, co si o nich myslí."
Autor: Michael Doubek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |