1
Od dob národního obrození se ještě snad nikdy u nás tak jednoznačně a frapantně nepotvrzovalo jako dnes, že literatury není a nemůže být bez žádné z jejích hlavních, konstitutivních komponent: že jí není ani bez autora, ani bez díla, ani bez čtenáře. Ty první dvě komponenty jsou nezbytné zcela očividně: nic se nenapíše samo bez autora, který ovšem znám být nemusí a u textů ústní slovesnosti ani nebývá vůbec dopátratelný a často jím nebývá jedinec; autora samozřejmě mají i automatické texty surrealistů, protože vytěsňování nebo spíše omezení rozumové kontroly nemůže a ani nemá eliminovat autora, ba právě naopak: má přivodit jeho osvobození zpod literárních a společenských konvencí. Dokud autor nosí dílo jen ve své hlavě a nenapíše je anebo nepřednese, dnes třeba nenamluví, není to ještě dílo, zůstává to jen tvůrčím záměrem, i když má autor, v lepším případě právem tak zvaný díky svým dílům předešlým, v horším jen samozvanec, o něm představu velmi jasnou a umí o něm mluvit sebepřesvědčivěji.
Třetí součinitel literatury - čtenář - je zdánlivě méně nezbytný: ve skutečnosti však s ním autor počítá, i když píše jen "pro sebe" (jak je tomu u některých intimních deníků a u textů psaných snad jen pro radost ze psaní); dokonce lze usoudit, že právě psaní "pro sebe" dokládá nepominutelnost čtenáře: autor také při takovém psaní na něho myslí; myslí na extrémně exkluzivní čtenářskou jednočlennou obec, totiž jenom na sebe sama: vidí se v úloze budoucího čtenáře mimořádně privilegovaného, nejspolehlivěji a zaručeně vyčleněného z davu čtenářů odkázaných na slovesné zboží, k němuž mají přístup i jiní. Prvním čtenářem díla se však stává bezmála každý autor ostatně už v okamžiku, kdy si čte, co právě napsal, kdy se snaží proměnit z autora na nezaujatého čtenáře a usiluje (často marně) uvidět své dílo z druhé - čtenářské - strany, a to buď proto, že chce na něm dál pracovat (tak Jaromír John radíval literárním začátečníkům, aby dílo po napsání odložili a vrátili se k němu teprve po čase, až pomine tvůrčí opojení, jaké provází akt psaní), anebo aby se prostě znovu ubezpečil o své genialitě anebo - u typů méně narcistních - o své identitě.
Lidí pilně píšících, pokoušejících se uplatnit jako spisovatelé, je kupodivu i při stále zjevnější drtivé převaze nabídky nad poptávkou stále habaděj, mnohonásobně víc, než únosno a zdrávo; zdá se, jako by uchazečům o literární slávu příliš nevadilo, že jim nekyne vlastně žádný zisk; ve skutečnosti prostě většinou vůbec nevěří tomu, co je vskutku k nevíře: že tvůrčí práce formálně pořád ještě vážená a doposud všeobecně pokládaná za potřebnou, jakou je literatura, u nás opravdu až na výjimky téměř vůbec nic nevynáší a prakticky se z ní dnes nedá ani živořit. Snílci o ohromující Nobelově ceně za literaturu oplývají sebedůvěrou a nářky kolegů už publikujících neberou příliš vážně, mají je tu za nevinné pokrytectví pochopitelné v zemi, kde panuje závist, tu za nespokojenost s příjmy, o nichž se stejně tvrdošíjně jako mylně domnívají, že musí být přinejmenším mírně nadprůměrné - neboť se přece zdá vyloučeno, aby se autoři věnovali psaní zadarmo, když tak zejména v tržním světě nevykonává své povolání nikdo, a v omyl je uvádí také televize, v níž se co autoři předvádějí skvěle placení baviči, viditelně dobře vykrmení různými televizními banánovými rybičkami.
Ještě víc než autorů je ovšem knih. Čím je vydaných titulů víc, tím menší počet kusů se u většiny z nich dá prodat, a tím je kniha nutně dražší a hůř se prodává - a je tedy znovu dražší. Neboť na rozdíl od autora si nakladatel musí přijít na své, na příjem lepší než průměrný, a tak vydává čtivo, které se umí podbídnout svou líbivostí, tedy kýč. Za tohle je přímo odpovědný liberalismus zběsile dogmatický, který ve jménu maximálně dosažitelného zisku zcela cynicky zpochybňuje přípustnost jakékoli jiné míry (například estetické) než míry prodejnosti (kde jsou ty časy, kdy se každý bránil byť i jen podezření, že je prodejný!), a rezignuje na všecky možné hodnoty kromě svobody, zrůdně pojímané jako možnost dosahovat bohatství na úkor méně vyčuraných a bez ohledu na cokoli, natož na nějaké hodnoty estetické.
Zatímco autorů a děl podobně jako každého jiného zboží v rozvinutém tržním světě je nikoli snad dostatek, ale hrozivý nadbytek, který zlomyslně - jakoby na zlost tezím teoretiků liberalismu - vůbec nevede ke skutečnému snižování cen hodnotných knih, ale v zájmu zrychlení obratu k soustavnému snižování hodnoty úhrnu knižního trhu, čtenářů literatury nikoli pouze zábavné nápadně ubývá. Autoři a nemnozí nakladatelé literatury krásné nejen podle jména, líbivých obálek, prostředí a záplatek na návrat náročnějšího čtenáře už dlouho čekají.
2
Kam se poděl? Dala si ho literatura vzít televizí, která hoví a přímo nadbíhá sklonu člověka k pohodlí a k lenosti?
To by byla odpověď příliš zjednodušující, i když je nepochybné, že mnoho lidí školáky počínaje absolvuje i slavná klasická díla radši v podobě filmů a seriálů než časově a myšlenkově náročnější četbou; a že kromě toho vše, co jen trochu zavání vyšší estetickou hodnotou a náročností, odsouvá i veřejnoprávní televize, úslužně vycházejíc vstříc (ne)vkusu troglodytů zadávajících reklamu, na druhou kolej, tj. na svůj druhý kanál, přeplněný těžce neprodejným balastem ideologicky nadupaných "dokumentů", takže ani tam nemají zrovna pré díla velká nikoli náklady vynaloženými na zfilmování, jakými se "doporučoval" (ničím jiným se doporučovat nemoha) například poslední Titanic, drzý kýč nad kýče, vůbec se nenamáhající předstírat, že jím není, ale díla velká službou skutečné humanitě a svou hodnotou básnickou a obecně lidskou.
Dávno předtím, než se v první zemi na světě započalo s televizním vysíláním, o němž se nevědělo, jak mocné, čistě komerční a k hodnotám nikoli jenom lhostejné, ale přímo nepřátelské médium z ní vyroste (ano, ne nadarmo médium, tedy to, co signalizuje už svým názvem jen prostřednost), dávno předtím, než televize začala s přímými přenosy z polí válečných, povšiml si český kritik nad dvěma německými válečnými romány, že:
Je to snad brutální, snad surové a cynické, ale jemu tak: dnešní člověk čtenář hledí na válku jako na divadlo (...). Nemůže-li ji dnešní člověk vidět na vlastní oči, chce ji vidět alespoň zrakem autorovým nepřímo v knize. (...) Vidět, vidět, vidět! Dej mi co nejvíce z ní vidět, tak by volal dnešní čtenář na spisovatele knih válečných, kdyby byl připuštěn ke slovu a kdyby se ho někdo tázal po jeho přání. A že dávají mnoho vidět, v tom je úspěch válečných románů a la Renn a Remarque.
F. X. Šaldovi se tak už roku 1929 zdařilo vystihnout až po brutalitu, surovost a cynismus, co nabídne po desítiletích v dávkách přímo obžerných lidem na celém světě ta pyšně globalizující a sadistická domina televize. Ta dnes vytváří normu, určuje ubohou úroveň obecného (ne)vkusu a při svém netajeném nezájmu o jinou literaturu než zábavnou (na pouhou zábavu nivelizuje a degraduje i díla plná humoru a smíchu, při němž mrazí) nabízí svým věrným divákům velice pokleslý způsob literatury a za autory ráda vydává sezónní baviče, mezi nimi zvláště ty, co se dovedně ohánějí vařečkou.
Vousatý vtip, podle něhož lze dojít slávy spíše až posmrtné po nějakých padesáti letech tvrdé tvůrčí dřiny například sochařské a za živa během dvou měsíců předčítáním receptů na obrazovce, není vlastně žádná anekdota, ale denně doložitelný úkaz a důkaz převrácenosti nebo přesněji zvrácenosti hodnot ve světě, jemuž absolutisticky vládne trh kultuře zásadně nepřátelský, trh stavící bankovního úředníka a obchodního agenta neskonale výš než básníka, a královsky platící jako pravé své lidi ty baviče, jejichž nejvlastnějším a vše převyšujícím posláním je zabavit naivní chudáky, aby neměli ani chvíli čas na přemýšlení, na zamyšlení, na pochopení, jak hrozně se s nimi manipuluje už třeba tím, že se za slevy vydávají chvilkové pauzičky v nestydatém předražení, při jakém zboží nešlo dost bystře na odbyt. Zábava, kterou již některé televizní stanice servírují po čtyřiadvacet hodin den co den ve svátek i v pátek, jeví se jistě leckomu jako jeho pobavení, ale vždy je to také zabavení, konfiskace jeho volného času.
Televize se zkrátka snaží o to, aby člověk neměl čas na nic než na ni, aby k ní byl připoután jako pes ke své boudě. Aby čekání literatury stále ještě pošetile psané, stále ještě vznikající, aby se čekání na čtenáře stalo čekáním na Godota.
3
Čekání na čtenáře se stane čekáním na Godota, pokud se literatura dá na soutěž s televizí a její zábavností, na soutěž, v níž nemůže zabodovat, protože i když papír údajně snese vše, obrazovka snese mnohonásobně víc než vše, jak už dostatečně doložil Duch český, seriál televize nikoli komerční, ale veřejnoprávní. Televize drze využívá toho, že jen zanedbatelný zlomek diváků si pořady nahrává, takže už za chvilku mizí jistota, jak to vlastně bylo a jak to vlastně mysleli, zatímco čtenář, podle Jiřího Šotoly sova pálená, může kdykoli zalistovat zpět a zjistit, jak je slátanina vlastně slátána a ponadstavována. Nehoráznost televize jde však ještě mnohem dál: je si svými diváky už tak jista, že už i čtou tak, jako se dívají, to je bez nároku na cokoli krom zábavy; a tak si televize k obrazu svému úspěšně přizpůsobuje a systematicky buduje kvantitativně velkou část knižní produkce, neboť tváře z obrazovky, zvlášť permanentě rozesmáté tváře bavičů, kralují i v knihkupectvích - na obálkách knih, ve kterých se do nekonečna opakuje, co lidi už znají, při čem se zasmáli a o čem vědí, že je nemůže ničím nepříjemným překvapit a nedej bože snad dokonce znejistit; co jim umožňuje, aby zapomněli na znejistění, kterým je obdařuje život řízený vypočítavě nevypočitatelným trhem; aby zkrátka zapomněli na své starosti.
Neboť ochota dát se bavit, zabavit, přímo souvisí s přáním - přáním stejně pošetilým jako pochopitelným - aspoň na chvíli se zbavit stále dotěrnějších starostí: starostí o místo, starostí o to, kde vzít peníze na školu pro děti nebo na dovolenou aspoň krátkou, starostí o děti možná právě tvrdě drogující na zločinné diskotéce, na niž není jaksi špagát, atd. Alespoň na chvíli zapomenout. Televize úzkostlivě dbá, aby sotva jedna zábavná chvíle skončí, vypukla další. A aby se do soukromí vetřela i jako literatura. Když člověk jede vlakem, autobusem nebo tramvají, obvykle tam nemůže zírat na obrazovku. Ale aby ani tam nebyl zbaven své mediální drogy, aby měl možnost pobýt i na cestě s banánovými rybičkami, byť ne ve virtuálně sugestivním provedení televizním, je tu literární varianta toho bezuzdně zábavného žvanění.
Je zřejmé, že čtenáři Banánových rybiček nejsou už ve skutečnosti čtenáři, ale vděční diváci, kteří i čtouce vlastně do knihy zírají jako na bednu a hltají své tváře z obrazovky; ty tváře, jejichž posláním je se tvářit a zírající utvářet v...
4
Čekání na čtenáře může mít úspěch jen tehdy, nabídne-li literatura lidem nikoli matný duplikát barevného bavení a tváření v bedně, ale jasnou a koneckonců přitažlivou alternativu, odpočinek od ryku televizní zábavy, chvíli ticha a soustředění, něco dnes jemnějšího, jindy důmyslnějšího, ještě jindy půvabnějšího, než je věčně a při každičké možné i nemožné příležitosti chechtavě roztlemená huba takyumělkyně, za všech režimů a v jejichž zájmu přičinlivě bavící, totiž zabavující publikum, jen aby nemyslelo. Ale bujaré objetí, kterým televizní zábava od jedné snídaně až po snídani další člověka svírá, slibujíc mu rozptýlení, ba ani s literární verzí této zábavy není ještě to jediné, co literaturu dusí.
Literatuře brání dýchat také strašné zaplevelení záhonů literárních, totiž pultů knihkupectvích, vyloženým brakem; jako literatura se tváří a za literaturu se vydává z nejrůznějších pohnutek také obrovské množství produktů více nebo méně grafomanských, pustě epigonských a docela obyčejně hloupých. Rád bych se dověděl, v kolika z mnoha set sakramentsky čilých nakladatelství dávají rukopisy lektorovat a vybírají si z nich podle jejich úrovně, a ne podle toho, zda a jak bohatého sponzora si grafoman, epigon anebo co do talentu jiný naprostý chudák sežene. A těším se na práci, ve které jednou někdo spočívá, kolik nakladatelství je jen jiným jménem pro stále ještě hanlivé vydání vlastním nákladem. Kdo je dost bohatý, vydává si sám i největší nicotnosti a pitomosti - a vydává je za literaturu; své výplody podstrkuje na trh s víceméně dobrými obrázky a ve slušivé grafické úpravě od slavného výtvarníka, který se nerozpakuje zaštítit brak (aby se nerozpakoval, radši to ani nečte), samozřejmě pod firmou nakladatelství, o němž nikdo nic neví.
Dobráci, kteří už napáchali a jistě ještě napáchají mnoho zla, tvrdí, že přece nikdo není nucen literární brak kupovat, tak jako může kdykoli vypnout televizi. Také v obojím tomto případě šedá je všecka teorie, zatímco strom života zelený. Na některé televizní pořady často zíráme v naději, že přece jenom se snad nesmysl nakonec promění v cosi líbezného jako pohádková žába ve sličnou princeznu. Občas se to stává, a na tom nekonečném a většinou marném čekání, že se to stane zas, mívají zásluhu nebo vlastně vinu i mnozí herci, které si nostalgicky pořád ještě spojujeme s tím, co kdy udělali dobrého, a jimž vlastně chudákům nezbývá (nechtějí-li se na přebohatý trh jen dívat) než sehrát cokoli, jen když to vynese.
A pokud jde o literaturu, jak spolehlivě poznat, kde je skutečně hodnota a kde se naopak jen předstírá? Člověk často kupuje zajíce v pytli, obálky, názvy, záložky bez rozpaků naprosto záměrně reklamně klamou a velké části knižní produkce si kritika nevšímá, zatímco jindy se na ni dát nedá, protože je to pseudokritika ryze kamarádská, vlastně špatně maskovaná reklama, což je i případ stále trapnějších anket o "nejlepší" knihu roku, staletí, tisíciletí. Stačí nevelká parta vykutálených vykuků, jichž nemusí být ani tolik, jako se vejde za větší kavárenský stůl, a na světě je kniha roku.
5
Čekání na čtenáře bude už věčné a věčně marné, zůstane-li pasivním čekáním, že se situace nějakým zázrakem změní a že se lidé vrátí zase ke své literatuře, až je už k smrti unaví baviči a až se všichni konečně nabaží televizní a televizi napodobující debilní zábavy.
Čekání na čtenáře bude už bez konce bez naděje, pokud se do díla nedají všichni zbývající ctitelé básnického slova, jichž není málo, ale neodvažují se doufat, že je v jejich rukou, jaký bude osud literatury. Což tak začít tak, že namísto klepařských barevných a lesklých plátků (za něž ze zvědavosti vyhazují často peníze, ač je přece úplně jedno, která moderátorka spává s kterou hvězdou kopané nebo hokeje) už tento týden věnují peníz a čas na knížku, zárukou jejíž hodnoty jim je autorovo jméno anebo třeba také doporučení přátel.
Což předpokládá, že pokud nám leží budoucnost literatury na srdci, budeme nejen sami číst a hledat, co je ke čtení, ale taky se budeme o knížkách bavit s lidmi, které máme rádi.
To vůbec není málo. To je vlastně základ renesance četby. Nelze začít jinak než každý sám u sebe. Stačí si jen vždy připomenout, že o nic, ale opravdu o nic nemůžeme přijít, když nenaletíme planým slibům, jakými útočí na naše slabosti kiosky barevných marností.
Už je tomu letos celých osmdesát let, co Percy Lubbock napsal ve svém Řemesle beletrie, že čtenář románu, jímž rozuměl kritického čtenáře, je sám romanopiscem a jako spolutvůrce knihy musí přijmout svůj díl odpovědnosti. Lubbockovo zjištění platí i obecně: čtenářská obec je spoluzodpovědna za osud literatury.
Aby čekání na čtenáře jako nepominutelného a odpovědného spolutvůrce literatury mělo větší a trvalý úspěch, abychom čekali činně a platně, musíme se rozpomenout, že literatura není jen způsob, jak smysluplně trávit volný čas, jak z ní a s ní poznávat svět, lidi, dějiny i sebe, ale že je to i obrovský rezervoár kulturní paměti, krásného dorozumění, důvěrné, a proto účinné komunikace. Bez dlouhých marných řečí stačí přece leckdy říci s Erbenem pro tebe ty zlobo ty anebo se Shakespearem jsi zlobo na nohou a dej se kudy chceš, a jindy zas s Nezvalem Bylo to překrásné a bylo toho dost - a ta každému čtenáři důvěrně známá slova řeknou víc, než se zdá, že říkají, zapůsobí jednou osvobodivě, jindy varovně, vždy naléhavě, jsouce stále živým kondenzátem zkušenosti a poznání, jehož se dobírají básníci.
Jak může do každodenního žití vejít klíčová věta třeba i z díla slohově domněle "těžkého", dokázal v šedesátých letech Menzlův film Rozmarné léto, patrně nejvěrnější filmová adaptace Mistra české básnicky zdánlivě výlučné prózy. Tento způsob léta... se mohl stát okřídleným slovem několika pokolení díky tomu, že na rozdíl od všelikých majstrů, mistrujících Vančuru a předělávajících ho k obrazu svému, aby byl stravitelný jejich omezené nadutosti, tvůrce filmového Rozmarného léta vsadil na sílu literatury.
Televize, která vnucuje diváctvu jako hrdiny primitivní supermany a Bondy jen proto tak nepřekonatelné a vůbec super, že vynikají neuvěřitelnou střeleckou hbitostí a že je jacísi poněkud směšní edisoni vybavili absurdními zázraky techniky, samozřejmě také servíruje komunikační fond velkého a luxusního tržního světa. Záleží jen na nás, oblíbíme-li si zaklinadlo protřepat, ale nemíchat podle ulízaného globálního povaleče, pistolníka a ušlechtilce v jedné personě Bonda (jak nás tomu učí televize, která už ze znalosti tohoto bonmotu zkouší své soutěžící, anebo si radši občas řeknem upsav se jednou českému jazyku, nemám právo na paniku, jak to říká Egon Bondy. A nebudem nikdy už panikařit, že literatura nemá šanci. Když je na nás, šanci jí dát.
Bond a Bondy. Jak podobně to zní; a jaký je to rozdíl.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |