Na lopatu aneb Když velcí byli ještě malí
JIŘÍ HANÁK v My 65, číslo 7/1965
Aniž si to svět stačil do důsledků uvědomit, vrátila se jedna z jeho největších mocností - Spojené státy - do dob své nejstudenější studenoválečnické politiky Johna Fostera Dullesa. Do dob, kdy se Bílý dům domníval, že svět je opravdu šťasten jen na pokraji války, a kdy podle toho také jednal. Klasickým produktem této politiky byla korejská válka. Tehdy se Spojeným státům podařilo ji "zmezinárodnit" a dostat pod vlajku OSN. Dnes se ani nejvěrnější spojenci USA nemohou na americkou "špinavou válku" ve Vietnamu dívat se sympatiemi...
Dnešní doba nepřeje v mezinárodních vztazích praxi "silného klacku", "trestným výpravám" amerických námořních pěšáků a "beztrestným náletům" amerických bombardérů. Zrovna tak nepřeje soudcování na způsob: kdo je komunista, určujeme my, Spojené státy. Doba vůbec nepřeje žádným anachronismům - a americká zahraniční politika je anachronismem z let studené války. Proto se také potácí v marné snaze najít východisko. Volnou ruku v hledání dostali pentagonští generálové. A ti vidí východisko v "eskalační spirále" - ve stupňování války. Ve stupňování války ve Vietnamu, v preventivních zásazích proti jakémukoliv nepokoji či revoluci v Latinské Americe i kdekoliv jinde. A ať je ona "eskalační spirála" sebedelší, konec musí mít. A ten nemůže být nic jiného než válka. A ne lokální válka. K ničemu jinému totiž dnešní "goldwaterismus bez Goldwatera" prezidenta Johnsona nevede.
Autor: Jiří Hanák
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |