Obvykle skrýváme před veřejností své slabiny a těžké chvíle. Kdo by si také přál, aby čtenář zajímavé knihy zahlédl spisovatele, jak se trápí se vzdorným příběhem, zmáhá vzpurný text, než se vše uspořádá do plynulého toku a vytvoří se dojem lehkosti a samozřejmosti a příběh se rozběhne jako skotačivé kůzlátko či jako bystřina vyzvánějící na kamenech a prozpěvující mezi břehy. Zajímá nás až konečná podoba těch nesčetných pokusů a variací.
   Ale občas se přece jen stane, že něco z toho, co mělo zůstat skryto, pronikne na veřejnost a poodhalí pohled do míst, která měla navždy zůstat skryta a utajena.
   Vzpomínám na jeden ochotnický divadelní soubor, který uvedl Jiráskovu Lucernu. To je hra všem známá a všemi milovaná. Diváci se nemohou nasytit té sladké pohody českého venkova se statečným mlynářem, laskavou paní kněžnou, večerní pohody pod lípou, která chrání krásnou a nevinnou Haničku, ani toho nekonečného škorpení hastrmanů střežících u mlýna i u lesního jezírka svůj samotářský klid.
   Kněžnu tehdy hrála proslulá krasavice Marie. Urostlá, černovlasá, s velkýma snivýma očima. Aby podtrhla svou přirozeně bělostnou pokožku, oblékla si na představení krásný černý kostým, neobyčejně slušivý, přiléhavý a těsný. Její vzkypělá ňadra v tom kostýmu obzvláště vynikla a zdála se ještě větší, krásnější a žádoucnější.
   Mlynáře představoval železničář Franta, neklidný a pohyblivý mladík, který se teprve nedávno oženil. Obvykle hrál milovníky, byl na takové role zvyklý. Aby zdůraznil svou mlynářskou profesi, před začátkem představení se dlouho hrabal oběma rukama v krabici s jemným bílým práškem, který používali cvičenci, aby jim ruce neklouzaly na nářadí. Tu krabici si nechal po ruce a při představení do ní občas znovu hrábl.
   Diváci napjatě sledovali děj. Nikdo nevěděl, co se děje za kulisami. Železničář Franta tam svými prackami ohrožoval svůdná ňadra kněžny Marie. Najednou ho zavolali na scénu. Ještě se nahonem upravil, rukama sjel dolů, aby vtlačil nepokojný a vzrušený úd mezi stehna a vypálil na jeviště. Přivítal jej hromový výbuch smíchu. Jeho úd se totiž ještě nestačil vzpamatovat z osudového zážitku, jak o tom svědčil vyboulený a zabílený poklopec, který ihned upoutal pozornost celého sálu. Franta byl rudý jako rak.
   V té chvíli vplula na jeviště paní kněžna. Sklidila bouři potlesku. Na jejích ňadrech byly bíle otištěny Frantovy ruce, což na černém sametu jejího kostýmku mimořádně vynikalo.
   Ještě nikdy se při Lucerně tolik netleskalo. Dlužno ovšem říci, že mnozí muži v sále Frantovi upřímně záviděli. Rozzuřená Frantova mladá žena se přiřítila do zákulisí a na místě vrazila svému muži takových pár facek, že to bylo slyšet po celém sále.
   O tomhle představení se dlouho mluvilo.
   Železničář Franta několik měsíců chodil od vlaku postranními cestami a vedlejšími uličkami, aby potkával co nejméně lidí.
   Ale navzdory tomu všemu měla právě tahle Lucerna neobyčejný úspěch. Diváci si však už nikdy nepřišli na své tak jako ti, kteří byli při tom historicky památném představení.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)