"Heleď, nechám dveře vodevřený... Dybys něco potřeboval, neboj se zavolat... To není žádná hanba, bejt nemocnej... Hned přídu!... Dybys dostal zas běhavku, víš, kde jsou záchody?... V tý chodbičce vlevo!... Nespleť si schody!... Na konsolce je tam noční světýlko... Nemusíš je zhasínat... A dyby se ti chtělo blít... Nemám ti sem dát rači nočník?..."
"Ach, ne strejdo... Dojdu si na záchod..."
"Bon! Ale kdybys vstal, navleč si hned kabát! Kerejkoli z tý hromady... Nachladil by ses na chodbě... A kabátů je tu přece do aleluja!..."
"To teda jo, strejdo..."
Předmětem strýcova (a podle všeho i autorova) soucitu je Ferdinand, spíš životem než osudem pronásledovaný hrdina Célinova románu Smrt na úvěr, když na smrt unavený dorazí na konec svého příběhu. Když jeho překlad vydal Václav Petr v roce 1936, kritika už znala jeho Cestu do hlubin noci, kterou označila za "balvan, který autor navalil na cestu současného francouzského románu" (Tetauer) a za "knihu osudnou, jaké se vyskýtají jen na přelomu literárního vývoje" (Šalda). Smrt na úvěr však byla ve Francii už označena za "fantastickou epopej odpornosti a ohyzdnosti". Célin se bránil tvrzením, že prostě zobrazil realitu, jaká je: "Máme za sebou dnes dvacet let století vynikající civilizace a přece by žádný režim nevydržel ani dva měsíce pravdy." Každý román vytváří svou vlastní, a na rozdíl od historie, jejíž pravda se mění s každou novou interpretací, definitivní pravdu, Smrt na úvěr je tedy pravdivá stejně jako Utrpení mladého Werthera. Nepravdivý může být pouze ten román, který nedosáhne tvaru a není tedy románem, neuplatňuje (ať už je plní, či s nimi polemizuje) regule, na nichž tvar stojí. Tvar posouvá text tam, kde se nachází umění a tedy pravda. Jako obraz neexistuje, dokud jsou barvy odděleny od plátna, od štětce a od malířovy ruky, tak text, který chce být uměním, nemůže být jen pouhým záznamem jazyka, nebo jen děje. Přítomnost všech složek je nezbytná, má-li román být románem, zobrazením osudu v životě člověka. Jinak zůstane jen pouhým předpokladem literárního díla.
U jedné ze složek, záznamu jazyka, zůstává kniha René Andrese VENTILY PRO ŘEDITELE ZEMĚKOULE (nakladatelství Odium 2001). U Célina jsme si uvedli závěr románu, u Andrese to bude začátek: "Ležel jsem v posteli a pozoroval žlutý závěs. U ucha mi zabzučela moucha a sedla si mi na pravou ruku, kterou jsem v noci masturboval. Pochutnávala si na mém zaschlém semeni a spokojeně si mnula předníma nohama. Dívala se mi přímo do očí. Ležel jsem spokojeně dál, ale uhnul jsem pohledem. Nesnášel jsem, když mi někdo čuměl na ksicht. Ani od mouchy se mi to nelíbilo. Rozmáchnul jsem se levou rukou a plácl se do pravé ruky. Zabzučela a odletěla na lampu. Prohlížel jsem si rudou skvrnu na pravé ruce a dostal vztek. Chtěl jsem vstát a zabít ji, ale pak jsem se na to vykašlal. Pomalu se mi začínala zavírat víčka a opět jsem usínal. Zdálo se mi, že sedím v krabici plné slámy a dírou proniká dovnitř malé světélko. Náhle se v otvoru objevilo oko. Viděl jsem pouze duhovku, která měla fosforovou barvu a pozorovala mě. Připadalo mi, že v ten moment mě sleduje celý svět. Snažil jsem se najít po kapsách nějaký špendlík nebo jiný bodák, abych to oko mohl vypíchnout a dívat se, jak z něj vytéká krev." Není možné ponechat stranou zdánlivě bezvýznamné stylistické ("mnula si předníma nohama") či sémantické ("špendlík nebo jiný bodák") nevydařenosti, protože dokazují, že bezvýhradné přilnutí k určité jazykové realitě zamezuje tvárným kritériím, aby do jazyka textu zasáhly, a že odmítnutí tvaru nezaručuje a nevytváří autentičnost textu. Zatímco Andresův text je záznamem epizod, Célinův text líčí přítomnost osudu.
Louis-Ferdinand Célin mimo uvedené romány psal a vydával další, v nichž výrazně posílil svůj antisemitismus a obdiv k pravici a fašismu. Na konci války odešel s německými vojsky z Francie, byl však jako kolaborant zatčen a do Francie se vrátil až po amnestii v roce 1951. Cesta do hlubin noci vyšla v roce 1932, Smrt na úvěr v roce 1936. Nános "špíny života" v nich tu a tam přece jen prorazí lidské souručenství (jak dosvědčuje náš citát), zatímco v dalších, především v Bagatelles pour un massacre, hrdiny doprovází lidskou ubohostí, násilím a zločinem coby neodbytná družka už jen smrt. Z mýtu smrti vyrůstá fašismus jako mentální kategorie, antiintelektuální kult negace a destrukce coby zdroj slabosti. Ten na čtenáře zamrká například Andresovou větou, ve které chce oko, které se na něj dívá, "vypíchnout a dívat se, jak z něj teče krev".
Zatímco Célinovu Ferdinandovi život odnímá to, po čem zatouží a po čem sáhne a Andresův hrdina mění ze všech sil ve "špínu světa" všechno, co v životě potká, děvčata, práci i rodinu, ve skutečnosti je jejich životní pocit obdobný, ne-li stejný. Jakoby se svět produkující konzumní blahobyt vracel tam, kde už jednou byl, ke stejné životní mizérii. Andresův bezdomovec je parazitním protikladem trhu, odmítá vytvářet hodnoty, jimiž nakonec nepohrdne, protože nemá na vybranou. Odmítání pustého konzumismu není žádná novinka, zatímco však například americká "beat generation" jej odmítala ve jménu "duchovní" životní alternativy, nealternativnost současná, bezdomovecká znamená redukci na antiintelektuální, živočišnou nabídku. Neznamená očistu a osvobození, ale destrukci sebe i světa. Z degradovaného života Célinova vedla rovná cesta k fašismu a k válce, z degradace dnešní vede tato dobře vyšlapaná cesta k potyčkám, terorismům a teroristickým kontraterorismům, které už nevyznačují explozi, ale naopak nehlučnou implozi světa, zeměkoule polepené cenovkami. Andresovi bychom měli poděkovat za to, že nás na ni upozorňuje.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |