Bratislavský básník a novinář Teofil Klas (12. října 1940 v Trnavě, vlastním jménem Jozef Zavarský) je v českém literárním světě téměř neznámý, ačkoli již v roce 1993 vydal podivuhodný "sonetový venec" Najbližšej k Taju, pokládaný např. Viliamem Turčánym (básníkem a esejistou, mj. autorem doslovu sbírky) za jeden z vrcholů slovenské reflexivní lyriky. Klas se prezentuje jako lyrik křesťanské, resp. křesťansko-katolické orientace, jako básník "vnitřního exilu", jehož básně mají konfesijní, reflexivní a modlitební ráz. Navazuje očividně na folklórní tradice, Ivana Kraska i na slovenskou katolickou modernu, z českých literátů má blízko k J. V. Sládkovi a částečně i k Janu Zahradníčkovi, jenž rovněž spojuje duchovní s materiálním, "vidícího" transcendentální svět ve světě pozemském.
   Sbírka, jíž budeme věnovat alespoň letmou pozornost, je autorova prvotina a byla publikována až v roce 2001 v nakladatelství Michala Vaška v Prešově; nese název ZAKLÍNADLO a shrnuje verše z let 1957-1968. Vydání knihy koncem šedesátých let i později zabránily různé mimoliterární okolnosti (devadesátá léta nevyjímaje), takže text vyšel s pomocí sponzorů až na jaře minulého roku. Sbírka představuje Klase nikoli jako básníka katolického a nábožensky kontemplativního, nýbrž jako lyrika neopouštějícího půdu předmětnosti a nebiologicky chápaného životního kontinua; transcendentální postoj je skrytý a stává se pouze jedním z možných interpretačních klíčů k "osmyslnění" zobrazené předmětnosti, která má ovšem také "smysl" přirozený, antropocentrický, lyrický. Autor sám v rozhovoru pro Literárny týždenník uvedl, že báseň je modlitba a současně "živé skutočno, prúdiace vo veciach, javoch, reflexiách a pocitoch jako riava" (31. 5. 2001, s. 2). Pro ty, kteří byli odchováni "postfederativní" propagandou líčící Slovensko jako kulturně zaostalou zemi nebo neznají tak dobře slovensky - "riava" je horská bystřina.
   Klas je autorem formálně precizním, jenž cítí prchavou vůni, slyší skrytou melodii a vidí tvárnost věcí a jevů, z nichž učinil motivy své lyrické výpovědi; ctí poetickou tradici, již samozřejmě inovuje. Např. Pesnička pre pŕhľavu (= kopřivu) je koncert hláskových variací, vnitřních asonancí a rýmů, transliterace. A přitom není tato hra samoúčelná v běžném smyslu ne-účelnosti, okázalého předvádění (sebe sama). Navazuje nejen na folklór (lidovou píseň) a na verš vázaný, většinou písňově rytmizovaný, refrénovitý, ale využívá i verše volného, a to zvláště v básních hymnického rázu. Ty vyrůstají z nepředstíraného údivu nad velebnou prostotou skutečnosti, jen sporadicky ozvláštňovanou astronomickým či geometrickým pojmoslovím. V autorovi "búši nekonečno" (s. 40), avšak báseň, která dala svazku název, je spíše magické "zaklínadlo" lásky než modlitba k Nejvyššímu. Bohužel v některých milostných reflexích básnický přesah chybí a pointa typu "Nad všetkým vládne Láska" je pouhou doslovnou berličkou patetických vyznání. Škoda těchto míst, vždyť mnohdy pointa báseň opravdu završuje, nezabíjí, nýbrž shrnuje, jako např. v básni Tak zopár ťahmi, kdy je slovesnými prostředky (snad ve stopách Kraskových) kreován déšť, jenž "nosí silu oslobodzujúcich sĺz." (s. 33)
   Sbírka je svědectvím Klasova poetického vývoje a je opravdu škoda, že nebyla zveřejněna hned poté, co byla k tisku připravena. Tvořila by patrně funkční protiváha duchamorným a gestickým tendencím této doby jednak pokorou k realitě světa i ducha, jednak přirozeností a prostotou výpovědi. I po letech však působí jako oživení zbytečně sofistikovaných a hyperbarokních obrazů, v nichž si tak libuje zoficiálněná tvorba byvšího disentu. Ovšem českého.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]