Přes všechnu širošírou svobodu jsem objevil utiskovaného. Vlastně ho i s jeho křivdou zviditelnila neveřejnoprávní televize. Jakápak práva pro veřejnost. Pravil, ten bojovník za kulturu, že za občanskou nechuť k hlučné zábavě může minulých čtyřicet let útisku. Vzácný sociologický postřeh. Všude okolo se pokrokově zvedla hladina hluku, jen od Šumavy k Tatrám panovalo kulturní temno. Sociální retardace se teď projevuje veřejným odporem k lidově mládežnickým zábavám, které přinášejí celonárodní zkulturnění s doprovodem ztráty sluchu, pod vlivem sladkých drog. Z vynuceného zpěvu národních písní, písniček V+W, S+Š a třeba Svěrákových, jsme byli osvobozeni neplaceným poslechem technopárt. Takový zážitek je součástí svérázně pojatých nedotknutelných občanských práv. Tak to s občanskými právy chodí. V životě jsem nenavštívil přednášky VUML a nikdo mě nenutil. Když v mém doslechu zahájí provoz technopárty nebo správně kulturní diskotéka, nikdo mi poslech nezakáže.
Než se stal komoditou, býval zpěv projevem zaostalé a netržní radosti ze života. Málo záleželo na tom, vystřihneme-li Leoncavallovu árii Paňáci jako Pavarotti nebo zapějeme jen v nutné sebeobraně. Nebylo jedince s hrdlem, který by si nezanotoval s panem Vejvodou Škoda lásky, ačkoliv nám politruk vysvětlil, že je to skladba cizácká, potažmo imperialistická, a doporučil nám v parném létě Piermontovy Rolničky, jejichž melodie se mu líbila a domníval se jejich sovětského původu. Tak zaostalý u nás zůstal po čtyřicet let zpěv, mylně pokládaný za šťastné využití lidského hlasu.
Pokrok nezastavíš. Rádio využívá zprůmyslněným zpěvem příjmy z licenčních poplatků. Inteligentní rozhlasový dramaturg přeruší žvanění hosta, sociologa či lékaře, kategorickým imperativem: Marie, dej mi čaj! Dej mi ho aspoň kýbl!
Na valašských pasekách jsme nosili dobytku vodu v puténce. Pokrok nezastavíš.
Svéprávný občan, zpívající si jen tak do kroku, není dnes k vidění. Byl by považován za podivína, potenciálního klienta doktora Cimického. Vychyloval by se z tržní společnosti jako šikmá věž v Pise od olovnice. Normální je, když si klipový šoumen maže při produkci obličej slizem zanechávajícím průtažné blány, láskyplně hladí na prosektuře nebožtíka s cedulkou na palci a nakonec s ním tančí až k jeho uložení v soumračném přílivu. Po pláži pak vyskakuje metr dvacet, metá kozelce, plivá na kameru, leze po zdi, bije se po hubě a nakonec dáví. To poslední nad svou kulturní produkcí. Ani se nedivím.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |