Na lopatu, či spíše do hlubokého kontejneru musíme zamést odpad nevábný, jenž chemickou ani biologickou cestou neodbouráte. Tváří se to jako svědomí, jako pokání, jako "dobrá adresa", totiž seriózní čtení. Nese titul Kulturní revue Panská 7 a vychází jako příloha časopisu Týden. Skvělá věc by byla, Nová Kulturní Revue. Jako vydavatelem je anoncován Sebastian Pawlowski (že by přítel a mecenáš české kultury?), o domněle pluralitní, tolerantní a "do různých směrů" otevřenou publicistiku, esejistiku a literaturu pečuje fenomenální zjev naší restaurační kritiky, první hned po Jaromíru Slomkovi, totiž Jiří Peňás. První číslo prvního ročníku Kulturní revue prý oslovilo ty, "kteří mají co říct, a navíc to říkají způsobem, který je živý, oslovující a zároveň originální a osobitý." Tak. A činí se autoři, běda pohledět.
Expozice: Ivan Wernisch: Krajina po Němcích. Na ilustrační kresbě tmavě hnědé a sírově žluté barvy se plouží zubožená postava, za sebou vlekoucí bědnou kozičku; holé pahýly stromů rostou do země i z nebe; kdesi v dáli se krčí kostelík. Téma "eseje", její smysl nelomený žádnou "literárností"? Velké, totiž VINA. A jak se o ní píše? Ivan W. vyznává (nevyznává) svou vinu, že po válce jako dítě též ubližoval Němcům, dokonce házel kamením po panu Jetschminkovi, za což se občas styděl jako za své příjmení. A dnes? Po pětačtyřiceti letech navštívil Hohenfurth (česky Vyšší Brod, ale Heimatland zní lépe). Všechno je jiné než tehdy, hezčí, libější: "Kostelík byl obílený /./ ?Křoví prořezáno, mezi hroby cestičky", vládl tu milý pořádek ("kdysi jsme s odporem říkali 'německý pořádek'"); ejhle, na náhrobcích se lesknou německá jména, takže můžeme alespoň popřát "Odpočívejte v pokoji". Dovětek, Pointa, Moralita ? "Naše vzpomínky stárnou s námi. A z každé se časem stane aspoň trochu lež. Mohla by tohle být útěcha?" Metaforické, mnohoznačné, amébické, měnlivě kluzké, a přece sugestivní, jak to dokážou jen ti, co umí psát eseje. Evokuje gejzír otázek a vykřičníků typu - Nejsme vinni, my, genocidou zatížení Češi? On byl ovšem dítě, otec německé národnosti, styděl se, a přece se cítí... A co ti větší, jaksi skutečnější? A co my, jejich dědicové, schvalující atentát, pardon genocidu našich německých spoluobčanů? Co právě ty, můj čtenáři, potomku českých zločinců? Nestydíš se? Skutečně se necítíte být vinni? Vina. Tušíte ji alespoň?! Nebo jste se už definitivně identifikovali se zločinci?!
Tu ránu mezi oči uštědřil se smutným, trpce "vědoucím", lehce vyčítavým pohledem s náznakem možného úsměvu-úsměšku. Tak nějak otcovsky. Podobnou gestaci můžete spatřit jen u herců profesionálních.
Ale ne, to jsme jen špatně pochopili smysl oné očistné intelektuální lázně. Eseje nejvyšší úrovně, protože ji psal umělec znalý tikotu slov a jejich váhy, umělec náznaku, zámlky, kompoziční návaznosti, který nepojmenuje téma přímo, jako kdysi mistři katolické literatury, kteří s monstrancemi snili o obnově Svaté říše římské na fašistických základech. Dědic této "katolické tradice", neučený docent srovnávací literatury na FF UK, pan M. C. Putna, to ovšem má vědět. Karel VI. Schwarzenberg jest mu "zapomenutá alternativa české kultury", a nezapomíná ani na jeho patos, katolický moralistní patos a frázi, s níž nám pan Putna chutě srůstá. Vyzdvihuje Schwarzenbergovu myšlenku , že "nacionalismus je nemravnost a že český stát má perspektivu jedině tehdy, když se jazykového nacionalismu zřekne, dokáže se domluvit s českými Němci a bude své bytí opírat o spolupráci národů střední Evropy". Někdo by možná namítl, že zříci se jazykového "nacionalismu" znamená - zříci se odkazu národního obrození a vůbec moderní národnosti, změnit se v "zemskou pospolitost", posléze v kroužek přátel regionu, a nakonec ve strážce muzea zaniklé české kultury. Ale takto může uvažovat jen barbar. Proto v podtextu nedvojsmyslně rezonuje do české kultury implantovaná otázka, zda by nebylo lepší se "evropeizovat", ustavit Böhmen, Mähren a Schlesien jako suverénní (německé, pardon germanoevropské) středoevropské spolkové země. Skvělá perspektiva, ne? Zvláště bychom "bolestivěji" nepostrádali ducha "kultivovaného tradicionalismu, neupachtěné spontánní evropanství a vpravdě knížecí velkorysost Karla VI. Schwarzenberga".
"Atlantida na české vesnici" je další text Kulturní revue, titul článku ze slovesného hlediska o malounko horšího než toho Wernischova. Frázovitostí konkuruje pouze Putnovi. Jde o recenzi českého překladu podnětné, ale - zlí jazykové tvrdí - v mnohém jednostranné knihy Jürgena Serkeho Böhmische Dörfer. S tím si Peňás hlavu neláme, jeho článek jen ilustruje všeobecně známý, nesčíslněkrát opakovaný, a proto znovu brilantně použitý propagandistický slogan o společné vině nacistů a komunistů na "rozprášení" česko-německé kulturní výměny.
Kulturní revue by byla směšná, kdyby nebyla trapná a nebezpečná, kdyby byla ve svém "úsilí" osamocena. Bohužel je právě typickou ukázkou dikce dnešních tzv. kulturních periodik. Dokonale diskredituje úsilí o partnerskou česko-německou kulturní spolupráci. V dané souvislosti to zní asi paradoxně, ale spolupráci nutnou a užitečnou (i pro kulturu německou), která ovšem existovala a rozvíjela se i za "komunismu". Stačí jen uvést počet překladů z německých literatur u nás za dobu "nesvobody", ale také překlady literatury české v zemích bývalé NSR a NDR, aby tomu kouzlení s fakty a pojmy ubylo na přitažlivosti. Dnes se však investují nemalé prostředky na obnovu českého pohraničí jako novodobého Heimatland - zatím - jen v kulturním, popř. tzv. morálním slova smyslu. Vyznání viny se tomu říká, a občas se pro formu připomene i ta německá, pomýlení hitlerismem a nacismem. Ale vždyť nacismus je prý totéž co komunismus, jímž byli zase Češi pomýleni, dokonce mu nadšeně přizvukovali. I česká mládež Kuratoria hajlovala. A česká soldateska vraždila, vyháněla, ať tedy její potomci platí. A proto následují nároky politické, majetkové, další kolo restitucí na stejné ideologické bázi, z níž vyrůstala restaurace kapitalismu v "Československu" a v "Česku". Tento "stávající útvar" stojí na bezpráví - spáchaném na sudetských Němcích - a nelze jej tolerovat jinak než ve "stávajících", rozuměj změnitelných, hranicích.
Tuží se naši chlapci, ale nejde jim to k duhu. Morálky ovšem mají plná pera a snad se dostane i na Svatováclavskou orlici...
Autor: Dobromil Krutihlav
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)