Omezené možnosti postmoderního textu se pokusila rozšířit Nicola Barkerová technologií gotického románu, přičemž vsadila na tu temnější stránku tohoto žánru jako jsou stavy úzkosti, vyšinutosti a šílenství. Jejich nositeli jsou lidé na okraji společnosti, vykořenění, dokonce zbavení základní identity a život jim vdechla čtyřiatřicetiletá Britka v objemném, téměř třísetstránkovém románě s provokativním názvem DOŠIROKA OTEVŘENÉ (Odeon 2001).
Ne náhodou nazvala anglistka Hama Ulmanová doslov ke knize Podivně groteskní, či postmoderně gotické?; vždyť pozornému čtenáři neunikne, že právě ona zneklidňující nejednoznačnost prostupuje celý text:
"Ty ses řízla do tváře?"
"Asi ano, nebo ne?"
"To je dobře,"usmála se poněkud křivě Sára, a pak nakrabatila čelo, "nebo to není dobře?"
Není divu, že má autorka pro své postavy obecnou charakteristiku: byli zmatení.. Zmatený je Ronny jedna, Ronny dvě, proměňující se v Jamese, Jima, nejspíš pro nesdělitelné tajemství Velkého Ronna... Zmatená je Sára, chovatelka divočáků, její dcera Lily, zmatku se neubrání ani Conie, natožpak Laura, která touží, aby ji Nathan "opíchal". Jen k tomu dojde, vystupuje z textu a ponechává osudu zmateného Nathana. Zatímco Luke páchne rybinou, jediný Nathan má pro své zmatky, které kompenzuje uměleckou publikací s obrazem masturbujícího Vykupitele, opodstatnění: pracuje totiž v oddělení Ztrát a nálezů a tady jakoby Bakerová sáhla do vypravěčského arzenálu J. G. Ballarda nebo dokonce demonstrovala poučenost na postavě písaře Bartlebyho od H. Melvilla.
Jevištěm tohoto bizarního společenství je pruh země stranou Londýna, na mořské pláži doširoka otevřené, s několika chatami, kde je i počasí nestálé a proměnlivé, a postavy se povícero míjejí než setkávají. Tím, že je autorka nevybavila rodnými listy, vypovídají o sobě co nejméně, jako by chránily svá nitra před možným nebezpečím. Nicméně i z těchto nedohotovených charakterů sálá touha po lidské vzájemnosti, porozumění a sebeúctě.
I když Nicola Barkerová vsadila na netradiční iracionální prostředky, jsou její věty plné vnitřního napětí, krátké kapitoly se podobají filmovým střihům a neustálé těkání (dopisy z exotických krajů) až nápadně sugeruje plnost a celistvost žití, byť z něho nelze odepsat utrpení s definitivním koncem. Motto románu se tak stěhuje na závěr v představě spočinutí:
Zdálo se mi, že tě vidím mrtvého někde u vody. Nepěkné, pusté místo. Ploché a prázdné a doširoka otevřené... Pak přišla Smrt a políbila tě. Lehounce. Jemně. Na rty. Dál už nic není, zašeptala, jen já, jen já.
Dál už nic není.
Jen já.
Faktem zůstává, že autorka obdržela za svou knihu Mezinárodní dublinskou cenu IMPAC, finančně velmi štědře dotovanou. Porota podle doslovu ocenila především to, že se autorka zaměřila na život lidí na okraji, důležitost nemajetných a zjevně šílených... Též podle doslovu autorka na otázku, co si počne s nemalou finanční odměnou, odpověděla, že si ji uloží na úroky a koupí si nové tenisky... Nabízí se otázka, jestli si román přečtou ti, o nichž spisovatelka píše. Možná. Když zrovna nebudou řešit potřebu koupě nových tenisek...
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |