Ekonomická nevzdělanost mi brání v tom, abych bez rozmýšlení odlišila brokera od makléře a ty zase od dealera, a z roztržitosti si občas v rozhovoru pletu licenci s hygienickým osvědčením.
- - - Dostala jsem notný hlad, protože jsem strávila v knihkupectví v centru celou hodinu, a mému údivu nebylo konce, když jsem v oddělení dětských knih a kancelářského zboží spatřila tetku, která prodávala jen tak na malém stolku nasolenou zeleninu a koření.
To nadělení z tvrdých nasolených okurčiček, marinovaného česneku, kysaného zelí, čerstvého kopru a mladé zeleňoučké cibuličky konkurovalo nejlepším zátiším Snyderse i Jordaense. Můj čich i přesto, že mám v tomhle deštivém počasí zanesený nos, zachytil kořeněné aroma a zcela odůvodněně dal signál hlavě, z čehož mi začaly téct sliny. Už jsem chtěla vytáhnout peněženku, abych si koupila okurku a snědla ji někde potichounku na lavičce, ale tu mi do mozku přišel další signál, vzbuzený články v novinách, o tom, že není správné kupovat nasolené okurky a kysané zelí kdekoli. Signály začaly v hlavě bojovat. Mlčky jsem stála u pultu v očekávání výsledků souboje a nakonec jsem se zeptala tetky s ohryzanými nehty, která to tam prodávala:
- Máte hygienické osvědčení?
Ta za stolem uraženě poskočila, div že nezvrhla misku s lákem, v němž spolu s rybízovými listy lákavě plavaly tři okurečky:
- Já?!
Uvědomila jsem si, že jsem si zase popletla slova, a hned se opravuji:
- Ne, to ne, ale ty okurky?
- Okurky?!
Tetka rychle sáhla opuchlou, oteklou hnědou rukou se špinavými, okousanými nehty do misky s okurkami, odřízla mi kousek, jen tak tak že mi ho nevstrčila do úst a zpěvavě povídala:
-Tak teda ochutnejte, jaké jsou do-o-o-broučké!
Uctivě jsem odmítla její návrh a ona s potěšením snědla okurku sama, jen se jí zlaté zuby zaleskly. Chtivě jí hledím do úst, a přesto se pokouším trvat na svém:
- A licenci ty okurky mají?
Bere druhou okurku, svárlivě jí točí na všechny strany, prohlíží, ukusuje, mačká a pak autoritativně uzavírá:
-Ne, tyhlety okurky žádnou licenci nemají, podívejte, jak jsou hlaďoučké a rovné jako svíčka.
- Jak to, že je tedy prodáváte bez licence?
- Ochutnejte tady to zelíčko, - rozhorlila se tetka, - je šťavnaté, s křenem. S bramborami a s postním máslíčkem to je lahoda; my všichni je jíme - já, syn, snacha, muž, vnoučata - a zatím nikdo neumřel, - a sunula mi do úst na špinavé vidličce trochu zelí.
Když jsem odmítla, zase je snědla sama a přitom mlaskala a chválila.
- Na zelí, jak je vidět, taky žádnou licenci nemáte, - nenechala jsem se odradit.
- To víte, že ne, slečno, je přece domácí.
- Tak ono je nestátní?
- Nevím, slečno, co máte na mysli, - ukřivděně a vyčítavě povídala tetka, - všichni se jen ptáte, pořád se ptáte, ale měli byste ochutnat.
- A jakou máte nadřízenou organizaci a zdalipak je vaše produkce kontrolována na dusičnany a radiaci?
- Ach, slečno, ochutnejte si tady ta jablíčka nakládaná do toho slaďoučkého láku, - tetka vytáhla zpod stolu kastrol s voňavými nakládanými jablíčky, - ty dávám jenom svým lidem.
Zatočila se mi hlava a tetka opět ukrajuje špinavým nožem kousek jablka a pokouší se mi jej vstrčit do úst mířeným pohybem. Já jsem spolkla sliny a odvrátila se, a tak nabízené snědla sama a rozmáchlým pohybem si utřela mokré rty hřbetem ruky.
Tehdy jsem pochopila, že ona se zřejmě vyzná v licencích a osvědčeních ještě hůře než já, a tak jsem sestoupila na její lingvistickou úroveň a zeptala jsem se:
- A máte aspoň nějaké papíry na tu vaši produkci?
- Ale slečno, k čemu by mi byl papír? Máme pytlíčky, které dáváme zadarmo. Tak kolik vám toho mám dát?
Už toho na mne bylo příliš.
- Kilo okurek, kilo zelí a kilo jablek. Do vašich pytlíčků.
Z Literaturnoj gazety přeložila STANISLAVA SAVICKÁ
Autor: Irina Roďkinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |