Počátkem ledna roku 2003 uplyne 80 let od smrti Jaroslava Haška. V dubnu pak 100 let od jeho narození. A uplyne také 30 let od chvíle, kdy režisér Antonín Kachlík odevzdal scénář k natočení filmu o něm. Poněvadž mu dodnes nebylo umožněno - po dlouhých létech marného usilování - ten film natočit, vydává alespoň jeho literární scénář. V předmluvě k němu vysvětluje, proč k natočení filmu nedošlo.
Uveřejňujeme první část předmluvy.
V roce 1972 - po pětiletém studiu všeho, co kdo napsal o Haškovi (nemluvě o přečtení všeho, co napsal sám Hašek), jsem předložil na Barrandově scénář o posledních létech Haškova života "Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek". Děj této tragikomedie probíhá ve dvou rovinách. Ta první, barevná, líčí jeho příjezd do Prahy v prosinci 1920 - s "gloriolou" bolševického komisaře - jeho čím dál těžší život doma, útěk do Lipnice a psaní Švejka, jako jediné pravé odpovědi na všechny dohady, které se šířily kolem jeho osoby. Čím se v té době cítil hůře - a on moc dobře tušil, že mu síly ubývají - tím víc vzpomínal na život tam, kde si ho vážili jako člověka, kde nepil, kde byl šťastně (i když podruhé a načerno) ženat a odkud si myslel, že už se domů nikdy nevrátí. Tato druhá linie vyprávění je černobílá - jakoby dokumentární. Postupně se však česká část jeho života mění z barevné na smutně černobílou, zatímco vzpomínky se z černé a bílé proměňují k zářivé barevnosti. V žádném případě jsem nechtěl pouze vesele ilustrovat události, jimiž Hašek procházel. Můj hlavní záměr byl vyložit Haška zevnitř, najít a vyložit jádro jeho osobnosti. Což předpokládalo najít klíč k jeho nitru.
Proto jsem si za poradce svého tvůrčího záměru zvolil ty, které jsem pokládal za nejlepší: haškologa "otce" Zdenu Ančíka - a haškology "syny" Radko Pytlíka s Milanem Jankovičem. Sám jsem se pak mezi nimi cítil jako haškolog - "učeň". Byli jsme tenkrát dobrá parta, velmi přátelská, kterou spojovalo neutuchající nadšení k památce Jaroslava Haška. Za mnohé jim vděčím. Největší radost mi však tihle tři učitelé udělali, když mě v předjaří roku 1969 společně pozvali k návštěvě poslední tehdy ještě žijící haškovské legendy v Lipnici, k hostinskému Invaldovi, u něhož Hašek bydlel. Hrozně jsem se na ten "výlet" těšil. Jeli jsme mým autem, tehdy ještě horem přes Čáslav na Havlíčkův Brod. Do Lipnice jsme dorazili v pozdní odpoledne. Invald byl zrovna doma, to jest na bývalé faře, kde teď žil. V prostorné venkovské jizbě hřála starodávná kamna s vyhřívanou pecí. Byl totiž ještě chladný duben: do léta daleko, a mrazivý konec zimy se držel ve vzduchu i v nedávno ještě zamrzlé zemi. Hostinský Invald existoval pro mne dosud jako kus urostlýho chlapa v nejlepších létech, jak jsem ho znal z dobových fotografií v knihách o Haškovi. Ten co nás přivítal, byl drobný, scvrklý stařík, avšak velmi čiperný, třebaže - jak vzápětí po seznámení připomněl - je už několik let po operaci prostaty, a třebaže už je mu pár let přes osmdesát. Poněvadž mě přivedli jeho kamarádi, byl jsem okamžitě taky kamarád, a hned jsme si tykali. Já byl od téhle chvíle Antonín, on Lexa. A hned se to muselo zapít. Bylo nás vlastně pět. Všem nalil po velké štamprli vlastní domácí slivovice, což vzápětí opakoval ještě dvakrát, abychom venku moc nepromrzli. Tři velké štamprle rychle po sobě nás skutečně rozehřály a povzbudily, takž jsme dobře snášeli poměrný chlad ne zcela vytopené hospody, kam nás Lexa odvedl na pivo a na večeři. Pivo samozřejmě plzeňské - a dvanáctka. Současný hostinský však dnešního večera s žádnými konzumenty na jídlo nepočítal, slíbil nám ovšem, když vydržíme, že nám udělá alespoň buřtový guláš s chlebem, což jsme s povděkem přijali jako jeho výraz přátelství a úcty k Invaldovi. Příprava této labužnické večeře trvala hodinu, a my mezitím urazili každý sedm plzní. Vyprávělo se a vzpomínalo, mí kamarádi haškologové se snažili vytáhnout z Lexových vzpomínek něco dosud v jeho paměti zasunutého, co jim ještě neřek', a já byl vděčný za každé slovo, poněvadž ať řekl cokoliv, já to slyšel od něj poprvé.
Po hubené večeři se pokračovalo ve vyptávání a vzpomínání. Když se zavadilo o Bugulmu, nadhodil jsem otázku, zda je možné či alespoň pravděpodobné, že ten kontrolor, co přijel za Haškem do vězení, byl sám Trockij, jak jsem kdesi slyšel a snad i četl. "Jarda říkal, že jo!" odpověděl naprosto samozřejmě Lexa, avšak takovému svědectví bylo možno stejně dobře věřit, jako nevěřit. Po dlouhé a rozporuplné debatě jsme se všichni shodli na tom, že Trockij jako vojenský komisař musel o Haškovi vědět, neboť Hašek patřil v Rudé armádě k postavám, o nichž letěla trvalá zvěst popularity od Moskvy přes Ufu až do Irkutska a zpět, a bylo by logické i uvěřitelné, kdyby ho chtěl Trockij poznat osobně. Bylo, nebylo. Nikdo už to nikdy neprokáže. A historie se musí držet pouze doložených faktů. Smí jen uvést, že tehdy se stalo A, tehdy B a potom C. Nic víc. Romanopisec a scenárista naopak ví, že mezi A a B i C se udály věci, pohyby duše a nitra zpodobené postavy, na které sice nejsou doklady, ale které vyplývají ze vztahů mezi A a B i C, a lze si je tudíž domyslet, vymyslet a vyfabulovat - podle schopností autorovy fantazie. Scenárista má tudíž zcela volné pole pro domýšlení a tedy dotváření vnitřní podoby postavy - pokud ovšem se nedostane do rozporu s prokázanými údaji v bodě A či B nebo C. A toho jsem se chtěl držet i já při vlastní interpretaci postavy Jaroslava Haška. Zjistil jsem totiž později, že neexistuje žádný haškolog, který by se s kterýmkoli jiným haškologem dokázal shodnout v osobním výkladu této rozporuplné postavy, třebaže někdo z nich určitě bude pravdě nejblíže. Pravdu v umění však většinou vždy prokázal až čas. Proč bych tudíž neměl mít právo na vlastní výklad i já?!
Během naší dlouhé večerní rozpravy nastala v jedné chvíli situace, kdy mí přátelé se zapovídali s několika místními usedlíky a já měl náhle Lexu jen pro sebe. Chtěl jsem vědět, jak to doopravdy bylo s Haškovým alkoholismem, neboť tehdejší náměstek ministra kultury Ota Holan, kdykoli mě viděl, tvrdil - sice jen na základě toho, že se sám v Lipnici narodil a cítí se tudíž povolanějším haškologem než ostatní - že Hašek byl "velkej hajzl a velkej ožrala". Lexa se nad tímto náměstkovým zhodnocením Haška pouze pohrdlivě pousmál a pak mi řekl: "Víš, chlapče, některý Jardový fóry, zvlášť ke konci života, byly někdy dost nepochopitelný pro chápání normálního vesničana. Ale 'vožrala' on nikdy nebyl. On vypil dost. A hodně vydržel. Ale namazanýho jsem ho neviděl nikdy. Zrovna tak si netroufnu tvrdit, co znamenalo u Haška bejt střízlivej. On byl totiž furt stejnej, ať vypil málo, nebo hodně. A kolik vypil, to nebylo nikdy možný zjistit, poněvadž on vždycky platil za všecky, co pili s ním. Někdy hotově, daleko častějc na dluh, ale vždycky za všecky. A když mu přišly peníze z Prahy za nějakou tu povídku nebo pokračování Švejka, tak dluh vyrovnal, a zase se jelo na sekeru dál. On jen, jak jsem ho tak sledoval, se potřeboval udržovat trvale v jakémsi opojení či tranzu nebo co. Víš, já byl nucenej někdy, když jsem musel odejít z šenku pro něco nahoru, neztratit přehled o tom, co se děje dole, a tak jsem si vyvrtal u půdy jakousi špehýrku, kterou jsem moh' dění dole sledovat. A toho jsem využil párkrát, když jsme s Haškem po zavření hospody osaměli v sále. Nechal jsem ho sedět, odešel jsem nahoru a tiše ho pozoroval tou špehýrkou. A najednou vidím, jak se Jardovi kutálejí po tváři slzy. On brečel. Tiše a bez hnutí. A nejednou jsem to viděl. Ani nevím, jestli jsem to už tadyhle klukům vůbec říkal. Ale tobě se to může hodit, když chceš o něm udělat film. Jenomže, víš, jak jsem se trošku pohnul, schody byly dřevěný a zapraskaly, než jsem sešel zpátky do šenku, Jarda měl už na tváři pokaždý ten svůj úsměv, a že si musíme dát šláftruňk - a bylo po smutku. Smutno před lidma on nikdy neukázal. Ale něco ho vevnitř trápit muselo. Mně se s tím nikdy nesvěřil. A myslím, že nikdy nikomu."
Můj zlatej Lexa! Kdyby byl tušil, jak při jeho vyprávění má duše autora filmu pookřála! Vždyť on mi právě předložil klíč k Haškově nitru, který jsem dosud tak úpěnlivě hledal. Ze všeho, co jsem o něm četl, jsem sice vydedukoval, že se pro cosi užíral, a že jeho útěk do Lipnice souvisel s tím užíráním se (a nikoli s tím, že chtěl utéci Šůře, jak uvádějí někteří vzpomínkáři. To by jí byl Hašek nikdy neudělal). Neměl jsem však o tom důkaz. A teď ho mám: ty Haškovy slzy po půlnoci v opuštěném šenku! Teď už vím, o čem bude můj film: O jeho marném boji za uznání, o jeho marné touze o uznání svého talentu a po normální lidské pochvale alespoň od nejbližších kamarádů. Uznání od přátel z Lipnice i od prostých čtenářů se mu dostalo ihned a vrchovatě. Ale uznání od přátel z jeho intelektuálního pražského "patra" nepřicházelo -a až do jeho smrti nepřišlo. A my víme dnes daleko doložitelněji, než tomu bylo v dřívějších dobách, že stres, trápení, užírání se jsou největším urychlovačem všech vážných chorob, jež zkracují život. Hašek to tušil taky, jenomže byl přesvědčen, že vydrží víc, že toho Švejka dopíše celého. Bohužel dopsal jen čtyři díly...
Tato pro mne klíčová událost v Lipnici se stala hnacím motorem při psaní scénáře. Najednou jsem věděl, o čem film o Haškovi bude. Rozhodl jsem se pojmout ho jako jeho obhajobu proti všem, kteří ho neuznávají (u nás doma) dodnes, i proti všem, kteří ho stále všelijak napadají a zesměšňují, třebaže "Švejk" vyšel v každé zemi na světě, ve které existuje tiskárna, a stále je o něj všude zájem...
Autor: Antonín Kachlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |