Tohle označení v případě románu Roberta Schneidera BRATR SPÁNKU (Nakladatelství Ladislav Horáček-Paseka, 2001) obstojí bez výhrad, vezmeme-li v potaz autorovo přesvědčení, že současným vydavatelům nejde ani tak o kvalitní literaturu, jako především o obchod s ní a že nakladatelským lektorům záleží hlavně na tržním úspěchu titulů. Autorova slova lze přijmout i jako protimluv, neboť textu, pro který nemohl sehnat nakladatele, se po deseti letech, za podpory mediální kampaně, dramatizace a filmové podoby, prodalo přes milión výtisků. Své jistě vykonalo i klání literárněkritických veličin (Marcel Reich-Ranický, Hellmuth Karasek) s mimořádně příznivým výsledkem pro knihu, nicméně za pozornost stojí i negativní hodnocení textu jako "vyumělkovaného neorealistického vyprávění" (Iris Radischová).
Co může čtenář očekávat, to se dozví z krátké vstupní kapitoly - Kdo miluje, nespí: Toto je příběh hudebníka Johanesa Eliase Aldera, který ukončil svůj život, když mu bylo dvaadvacet let, poté, co se rozhodl, že už nebude spát. Obluzen výroky umanutého kazatele o lásce za hrob, dojde Elias Alder k verdiktu vlastní sebedestrukce. Ale to je pouhá část příběhu (dá-li se o nějakém vůbec mluvit) z rakouského Vorarlbersku, kde přicházejí na svět děti převážně mongoloidní, takže hudební génius pouze potvrzuje pravidlo, kde nad veškerými emocemi vítězí nenávist a kde katastrofální požáry pouze vnukají mustr opakovaného násilí pro likvidaci bližního.
Kronikářská technika vyprávění s názvy kapitol blízkých předznamenání dovedně sugeruje objektivnost a odstup. Robert Schneider se nezříká ani rafinovaného plurálu majestatiku, jen aby dovedl do konce textovou iluzi tzv. Dorfgeschichte, žánru 18.-19. století.
Petrův život byl předurčen, právě tak jako život jeho přítele, můžeme číst na straně sto. Právě citovaná fatální predestinace posunuje text z neorealismu k neonaturalismu a neumožňuje čtenáři, aby se jakýmkoli způsobem ztotožnil s jednáním exponovaných postav. Autor si tohoto úskalí musel být vědom, jinak by život nedegradoval na lavinu pohrom a neštěstí, kde nelze ani odpovědět na jednoduchou otázku, kterou si položí Eliasova vyvolená, nyní provdaná za souseda Lukase - co je to láska? "Co je to láska?" zasmála se Lukaska, políbila ho na lesknoucí se tupý nosánek a přitáhla mu kapucku přes hlavu. Neboť se opět spustil déšť.
Jestliže se prostřednictvím Eliasovy abnormality nabízí srovnání s Oskarem Matzerathem z Grassova Plechového bubínku a postavou Grennouilla z románu Patricka Suskinda Parfém, pak nelze přehlédnout mimo německou oblast knihu francouzského germanisty Michela Tourniera Král duchů a burlesku Jerzy Kosinkého Byl jsem při tom. Také pařížský automechanik jako americký retardovaný zahradník slouží autorům k zachycení ducha doby, k zobrazení její proměnlivosti a vývoje. Dosáhnout něčeho podobného včetně ústřední myšlenky, kvůli níž stálo za to začít psát, to se zatím Robertu Schneiderovi nepodařilo. Bohužel...
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |