Zaslechl jsem v rádiu publicistu Jana Rejžka, an se přísně táže televizního archiváře, zdali se také poskvrnil spoluprací s totalitou. Vyslýchaný nezatloukal. Neměl co. Je ovšem otázka, není-li totalita trhu úspěšnější v praní mozků než ta minulá. Za dvanáct let se zdá, že kdyby sebestupidnější normalizace poskytla více banánů, džín, hajzlpapíru, násilí v televizi i na ulici, nemusela skončit fiaskem. Na náměstích by cinkalo klíči jen několik pomýlenců, snadno smytelných vodním dělem.
Pan Rejžek už se nedostal k vysvětlení, cože měl nebohý archivář dělat, když každý, kdo se za reálného socialismu nějak živil mimo kotelnu a zahraničí, byl jest poskvrněn.
Celé to tyátrum s Helenkou Vondráčkovou by posloužilo toliko panu Rejžkovi a bulváru, kdyby věc neměla širší obecnou platnost. V orgiastickém zmatení pojmů veřejného života má postavení morálního hygienika nemalou tržní hodnotu. Ovšem tytéž názory s nelíčenou prostoduchostí hlásá leckterý jásač pod šibenicemi před padesáti lety. V duchu postmoderního jazyka lze tu transparentně pojatou kauzu chápat v prvním případě jako střídavé pominutí smyslů ve prospěch vzestupné životní dráhy, v případě pana Rejžka jako poststatečnost, vedoucí ke kýženému zviditelnění. Na tu opožděnou hygienu doplatil už nejeden excelentní kumštýř. Byli na ráně jako Helenka a hygienici nebyli k vidění. Ovšem tenkrát byl pan Rejžek ještě malej a nedosáhl ke hvězdám.
Bylo by pěkné, kdyby Helenka hodila mikrofon zpupným normalizátorům pod nohy a odebrala se středem do kotelny. Ve skutečnosti by plýtvala talentem a časem určeným k životu. Požadavek masového hrdinství je stejně dutý jako masové nadšení.
Takto jistě neuvažuje neposkvrnitelný. Za takového mě nelze považovat ani náhodou. Od počátku vnímání světa na mě působily dvě jednoduché mravní normy. Jedna prostřednictvím tvorby V+W, druhá skrze obsah rodokapsových sešitů s jejich neotřesitelným étosem, že na šibenici nikdy nepatří neřádně odsouzení, o ženské bytosti ani nemluvě, podepřeným drsnou válečnou zkušeností.
Už dvanáct let něco dost dobře nechápu, kdykoliv vidím mylně úvozovkované "zločiny" komunismu. Uvozovky by podle mého soudu měly ozdobit až slovo v sousloví druhé. Křesťanství nesoudilo, exekutivou vládla inkvizice.
Jako střední rolník jsem kolísal až do chvíle, kdy to začalo táhnout vzhůru místo doleva. Nevím, jakým zázrakem jsem tu změnu směru postřehl v té mladé projásané době. Snad jsem měl víc rozumu a představivosti než náš volek Jula nebo ti, co mě dnes poučují o občanské morálce.
Svaz českých spisovatelů se v mém případě nejevil jako kádrové oddělení. Byli rádi za nestraníka, asi kvůli fasádě, a já byl rád, že mám solidní lektory a můžu lidem vyprávět příběhy. Byl jsem malorolnického až dělnického původu, výpis z trestního rejstříku na mně nikdo nežádal. Zato jsem uváděl dvouciferný počet sourozenců. Byl jsem žádoucí kádr šachťor - pisatěl. V Moskvě to byla nevídaná věc. Klaněli se mi tam jako carovi. Zlé huby tenkrát tvrdily, že když tam někdo napíše do novin zlomenou nohu, bezotkladátělno jde studovat institut a je z něho spisovatel. To u nás na to šli od lesa. Napřed nadance zavřeli, potom šoupli do dolů a teprve zralého génia pozvali na Národní třídu.
Měl jsem z toho srandu, jako mimopražský jsem v Praze s malými práskačskými kolizemi procházel s téměř netknutými boltci, zato s okresními šejky to bylo to pravé dubové.
To vše tu líčím jednak ze záliby v sobě samém, jednak ze záliby ve vyprávění příběhů, a naposled k demonstraci životního pestra. Nevím, zdali se pro pana Rejžka stydím dost. Tož i za Helenku Vondráčkovic. Příště si dá jistě pozor, kam si sedá. Na vějičce povyrostlého postnormalizátora jí to sluší méně než na jevišti.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |