Znalost výtvarného umění a schopnost rozpoznávání jeho skutečných kvalit je dnes ve veřejnosti malá. To ale není nový jev, v minulosti tomu nikdy nebylo jinak. Vždy ovšem bylo, a zůstalo, hojně milovníků umění. Mezi znalcem a milovníkem umění je ale rozdíl tak veliký, jako mezi graduovaným degustérem vín a prostým konzumentem, jehož obecné informace o tématu mohou být i dost široké. Znalec umění předmět svého zájmu zpravidla také miluje, ale to je něco jiného.
Není tajemstvím, a není ani proti smyslu věci, že většina z malých soukromých galerií obrací se zejména na milovníky umění, protože znalci jim při své malé četnosti a ještě menším zájmu vstupovat do komerční sféry nepřinášejí téměř žádné zisky. Orientace na milovníky umění nemusí ovšem být pro soukromé galerie degradující. Je sice zřejmé, že oni se většinou přiklánějí k výtvarnému projevu s přímější srozumitelností, ale i v této sféře je dost veliký prostor pro individuální umělecká díla po všech stránkách zralá a kvalitní.
Ekonomické podmínky a finanční poměry na trhu s uměním jsou ale rok od roku horší. Obrazy, grafické listy, sochy a vše příbuzné se nuceně stalo zbytným zbožím i pro milovníky umění. Provozování soukromých galerií v malých kulturních centrech je přepychem s holým pozadím. Galeristé usilovně hledají, jak zákazníkům nadběhnout, a zpravidla se obracejí k líbivosti. Žel neplatí dávno vyslovené naučení, že umění není dívka na vdávání ani na pár chvil, že se tedy nemusí líbit, a přesto může býti krásné. Zaujme jen "moc pěkný obrázek". "Pěkný" ale není estetickou kategorií, takže "moc pěkné obrázky" stojí vně krasovědy, nejsou uměním, jsou jen obyčejným zbožím. Nic na tom nezmění ani vysoká cena. Bývá totiž iluzí. S hodnotou díla nesouvisí. Nejeden malý umělec hodlá se stát větším zvětšováním ceny své práce. Nevím o tom, že by to fungovalo.
A je ještě jeden jev. Objeďte pár českých a moravských měst, vstupte do soukromých galerií. V nejedné spatříte podivný kompromis, na obě nohy kulhající symbiózu krásna a líbivé pěknosti. Díla umělců, které zdobí tvůrčí duch a získali renomé, vedle pokleslých výrobků malířských samouků. Jako když otevře ústa křikloun jarmareční: "Přistupte blíž! Máme pro každého něco!"
Co je tu ale k divení? Že tvůrci se jménem v obchodních pokusech nehledí, s kým si zadali? Že majitel firmy nabídne cokoli ze stejné příčiny? Že štětcoví pracanti bez potuchy o zákonech věci se derou bez rozpaků k umělecké hodnosti? Že soudnost je zde pojmem bez náplně? Že milovníčku umění je v hlavě činěn zmatek a znalec, že se odvrací? Ne, k divení tu není nic! Vždyť každý dělá pouze to, co právě svede. A nese na trh svoji kůži. Jednomu se líbí a pro druhého nemá ani za mák krásy? Stále je ještě hlavní, že kůže může být nesena a položena na kupecký pult. V tom popletení pojmů sice na umění padá mnoho ran, ale vzdát se nemíní. Ve svém dlouhém vývoji už zažilo všelicos.
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |