MIROSLAV ORAVA
Na kopcích
Tam Na kopcích, když se blíží déšť,
Brno se obléká do dálek
a hraje karty s Pálavou,
kdo výš:
vlevo Děvičky na svazích vrchů Pavlovských,
Soutěska jako jáma uprostřed
a Stolová hora táhnoucí vpravo se skoro až do Vídně;
jenže Špilberk trumfuje tu horu Stolovou
a Petrov nahoru ze Soutěsky letí a Brno,
jak hřeben, kterým si táta česával vlasy,
co chceš víc, se doleva řítí
a krčí se i vzpíná věžemi.
A jiné ráno nevidíš skoro nic;
kdyby jen chuchle mlhy roztrhané a rozevláté
vytvořily ti kukátko! Však nic a nic,
ani Červený kopec před Pálavou ani Černá pole;
tak z toho hřebene věží, v němž nelze ani vytušit
zuby vylámané, snad jen posmrkneš trošku
a sejdeš dolů do domova důchodců,
v němž zblízka spatříš životy odehrané.
Že dívají se na Brno zleva, to je netíží;
a potkáš tam bývalého novináře, i žebračku,
co ji novináři fotili, jak žebrá u Maří Magdalény.
Kdo z nich zná pohled z Kopců od Josefa
a kdo vůbec ví, kdo to byl Josef svatý!
Tam dole nízko ve městě život každou ulicí lomcuje.
Tam nahoře ptáci sídlí a bezdomovci pálí ohně v zahradách.
A v červených zdech domova uprostřed
strnulo stáří mezi zemí a hvězdami.
Jsou to dny jeho vzlyků, když ve schránce, kterou vybírám,
je třicet padesát osmdesát psaní;
jsou to dny prázdna a bezmoci a pět šest sedm dopisů,
jako by nebe zhaslo, když nepíší;
nechtějí vyhrát v soutěžích miliony,
a možná právě nemají proč a komu;
tam se jen skoro každý týden umírá.
Zdi má ten domov z cihel červené do dvora i ven
jak v koncentráku, a na dvorku je malá kavárnička;
tam vrchní sestry smlouvají se o prémiích,
než bosý podzim i do toho dvorku vtáhne.
Tam, za těmi zdmi, tam, kolik zim,
já nespočítám.
A Brno dole? Potí se, pulzuje;
scházím k Ponávce a přemýšlím
podél ní cestou od hřbitova,
kdo zaklel tu řeku, co i jezy má, do Brna,
a je mi to líto a je to k vzteku.
Být velkým básníkem, napsal bych, že přiletěli kosi,
aby zobáčky žlutými (ale mají je i havrani) nám
vytahovali z osudí losy, a ptal bych se,
kam zmizeli ti bezdomovci.
Odtáhli do teplých krajin
na jih, dolů, do kanálů
ke královopolskému nádraží.
Tam Ponávka se ztrácí
a oni s ní,
jak ptáci.
JITKA
Koaliční litanie
Nás hned tak nic neomámí,
spoléháme na reklamy,
Bilbordy, ach bilbordy,
nejsme s nimi na kordy.
Kdo rozumí politice?
Pevná osmikoalice.
K blahobytu přispěje
taky nová naděje.
Proto, naši mladí, volme
banku, která půjčí školné.
Zajištění ve stáří
jenom nám se podaří,
předseda si šprýmy tropí,
volíme jít do Evropy.
My volíme, a co vy?
Jsme ti praví světoví.
Taky zajistíme práci,
dejte na mobilizaci.
Bilbordy, ach bilbordy,
nejsou lepší akordy.
Uznali jsme Mistra Jana,
ten má radost, že jde s náma.
A tak -
nevažme se, řidiči,
naše skoky políčí
na voliče, a ti hlasy
naši politiku spasí.
Bilbordy, ach bilbordy,
kdo by myslel na mordy.
EVA BERNARDINOVÁ
Lesoterapie
Kdo nesmí do lesa
Myslela jsem, že v lese
setřesu ze sebe deprese.
Ádié, fóbie!
Leč
les zatvářil se přísně.
»Nestojím o tvoje tísně.
Doma kleč!«
Není-li toto na draka?
Co zbývá? Psychofarmaka.
Kdo se bojí, nesmí do lesa.
Bojím se a chci do lesa
Chci se zbavit svých tísní
a proto tedy v pozoru
zdravím les národní písní:
Bory šu- umí pó óskalinách ...
»Co je to tu za krákoru?!«
Tak jinak. Méně pathosu.
Kdys napsala jsem glosu.
Tu lesu přednesu:
»Pozor, lidé! volá les, zatímco naše šiky postupují. Až les
porazíme, smůla se nám přilepí na paty. Budeme lapat po dechu.«
Les mě vůbec neposlouchal,
neboť právě vítr foukal.
Zkusím to s Wolkrovou básní.
»Učit se v lese
znamená ďábelskou trpělivost.
Les má pichlavý chvost.
Žáku, kniha ti ve stínu nadává hlupáku.«
»Sama si zaplať svoje dluhy.
Deprese má dnes každý druhý.
To depresívní procesí
by zaplavilo polesí.«
»Lese, lese milý, hvozde starobylý,
nic víc neřekneš staré ženě?«
»Jdi do háje, ty staré štěně!«
Směje se, nebo mi laje?
Ať tak či tak,
už se mnou mluví!
Přimluvily se staré duby?
Anebo buky, javory?
Vřes určitě se přimluvil
a olše a vrbové vlásky ...
Písničku slyším první lásky:
»My plujem dál a dál tichou voděnkou,
my plujem dál a dál, v zelené lesy...«
Od děvčátka ke stařeně
my plujem dál a dál
v zelený háj!
»Tak co tě bolí dnes?«
zeptal se vlídně les.
»Tu rameno, tu koleno,
v noci u srdce mě píchlo.
Ráno žaludek se houpal,
strach mě sevřel k udušení -«
»Paní, tady hřbitov není.«
Moje druhé já
»Každý člověk v sobě má
ještě jedno druhé já.
To tak zvané alter ego, druhé ego, druhé já
s prvním já se někdy sváří,
někdy svádí k sebeklamu,
vede k chybným rozhodnutím,
k negativním emocím.
A záporné emoce
způsobují nemoce.
Vy jste, paní, celkem zdráva.
Chorá je ta druhá kráva.«
Šoková terapie
»Že se nestydíš!« sykl les
a smýkl mnou o pařez.
»Ty potřebuješ nařezat!«
»Ano, vím, že jsem dřevo.
Říkej mi, prosím, Evo.
Chápu, že z mých depresí vřeš.
Však nežli řízneš,
dvakrát měř,
protože naše kamínka
pozřou jen malá polínka.«
Ostříhaná
Jdu k lesu s vlasy do pasu.
»Musím se projet na jelenu.
Nic jiného teď nemá cenu.
Na jelínku podkasaná,
budu jako lesní panna.
Počíhám si na Tomana.«
»Tomani nejsou.
Změněn svět.
Jeleny pytláci postříleli
a žínky stojí na E-5.«
»Jak tohle všechno unesu?«
»Radím ti změnu účesu.«
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |