Sama nemám to vzdělání, abych viděla pánům a paním od novin do jejich kuchyně, ale v rodině máme školama honěných lidí, že je můžem i půjčovat, a když se tak čas od času o svátkách sejdem, povídám si taky s nimi o tom, co čtu a čemu nerozumím, hlavně s Lubou, který to dotáhl až na docenta. A od něho vím, že v té velké vědě to není jen tak. Že skutečný vědec nikdy neřekne, že už je to navždycky tak, jak se to zrovna zdá. Znám to vlastně sama. Kolikrát jsem slyšela, že se to rádio nebo vysavač nedá spravit a že tom mám vyhodit, a potom přišel Vlastík, postěžovala jsem si, že lux je hin a že budu muset koupit nový, on řekl počkej, podívám se na to, podíval se a spravit to šlo. Vysavač mi tak fachčí dál. Ono je lehčí říkat "to nejde", než pokusit se, aby to šlo. A tož se teď dost směju, když slyším z televize, z rádia a stále čtu pořád dokola o tom, jak jacísi jistí nepoučitelní u nás chtějí reformovat nereformovatelné, a hloupě naivně věří tomu, co se nikde neosvědčilo, co definitivně a až na věky věkův zklamalo a je třeba vyhodit z hlavy a nadějí. Když jsem se Luby ptala, jak je to s tím nikde a definitivně, jen se smál a notoval si, že nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, jak o tom zpívali kdysi Voskovec a Werich, a potom jsem říkala, jak to nikde, když v Jugoslávii, než ji rozeštvali, sama jsem to viděla, byli jsme na Makarské, to krásně fungovalo, a když miliarda lidí v Číně jde s tím od úspěchu k úspěchu a ani neví, že by jim nic nemělo jít, když se pořád ještě nerozloučili s minulostí tak jak u nás. Luba se smál, že to mám napsat do televize, tam že si toho ještě nevšimli, ale mně se zdá, že by to bylo házení hrachu na zeď. Třeba tak pořád melou o nereformovatelnosti podle sebe. Nedovedou to sami, sami nikdy nic skutečně nespravili, tak si myslí, že jinší taky nemohou. Vlastíka na ně.
Autor: Renata Slováčková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)